Smíření se smrtí psa – poslední rozloučení s Mankou

Moje ohařka Manka byla můj úplně nejlepší přítel. Nezpochybnitelný člen rodiny, parťák už od jejích sedmi týdnů, kdy jsem si ji vzala. Proto mě její odchod z tohoto světa zasáhl opravdu hluboko. Jako součást mého vyrovnávání se s jejím odchodem jsem se rozhodla sepsat příběh našich posledních společných měsíců. Doufám, že pomůže lidem, kteří si sami nějakou ztrátou procházejí, nebo těm, kteří neví, jak se k někomu v takovém období chovat.

Je to zatím nejotevřenější článek, který jsem pro vás napsala. Blogování je ale také o tom se otevírat a jít s kůží na trh, takže tady je příběh Martiny & Manky.

Manka
První momenty u nás doma – sedm týdnů stará a trochu vyjukaná Manka

Pohádka jak z lesa Řáholce

Bude to jedenáct let, co jsem si byla v Jičíně prohlédnout rozkošné štěňátko, které mi převrátilo život vzhůru nohama. Co na tom, že čokoládová srst Manky měla daleko do stříbrné barvy její maminky? Pro mě byla dokonalá. Celý svůj perfekcionismus jsem věnovala péči a snaze o její spokojenost. Spoustu lásky, dostatek pohybu a výletů, kvalitní krmivo… a ona mi to oplácela neskutečně skvělou povahou a společnými momenty, jejichž prostá vzpomínka mě i teď v záplavě slz dokáže rozesmát.

Celé roky byla aktivní a pouštěla se s námi i na všemožné cesty do hor. Znaly jsme se dost dobře, takže jsem dokázala odhadnout, co už by bylo příliš a nepřetahovala ji. Pomalu nám stárla před očima a věděli jsme, že to jednou přijde. Jen člověk pořád doufá, že má víc času, než je tomu ve skutečnosti. Když se z ničeho nic objevilo kulhání, hledala jsem všemožné příčiny, jen abych si jej nespojovala s malou boulí na zádech, která se objevila pár týdnů před tím. Když nepomohly dny klidu ani kloubní preparáty, odhodlala jsem se na veterinu.

Manka
Vodní živel

Manka versus rakovina

Počáteční nejistou diagnózu brzy potvrdila biopsie bulky. Agresivní nádor, s největší pravděpodobností osteosarkom. Většinou se objeví v končetině a lze život zvířete prodloužit amputací. Manka ho ale měla v páteři, takže jsme neměli žádné možnosti. Dostali jsme léky proti bolesti a instrukci si přijít pro silnější, až budeme mít pocit, že už nezabírají. Chemoterapii jsme po dohodě s veterinářkou nevyužili, měla by smysl jen, kdybychom se nádoru dokázali zbavit, a to kvůli jeho umístění nebylo možné. Paní doktorka si ale dala tu práci a našla alespoň nějaký bylinný přípravek, na který byly pozitivní ohlasy i mezi odborníky. Možná placebo, ale alespoň jsem měla pocit, že děláme maximum.

Zpětně oceňuji, že mě veterinářka nepřesvědčovala k nesmyslům, které by Mance daly možná pár dní navíc, ale výrazně snížily kvalitu života, který jí zbýval.

RTG
Začalo to jako téměř neznatelná boule na zádech…

První dny a týdny po potvrzení charakteru nálezu jsem se bála každý den. Sledovala jsem Mančino pajdání i náladu, v noci se budila při sebemenším zvuku. Naštěstí léky proti bolesti účinkovaly a se zmírněním kulhání se zmenšily i naše obavy. Svitla naděje, že bychom mohli mít šanci na dalších pár měsíců, možná i rok. Přes svátky si člověk snažil nepřipouštět, že naše trojčlenná rodina je v této sestavě asi naposledy… Tak jsme do roku 2017 vstoupili s nadějí, o kterou nás záhy připravil kontrolní rentgen v polovině ledna.

Nádor se zdvojnásobil a začal utlačovat kolon, tedy komplikoval vyprazdňování střev. Přešli jsme na konzervy, aby měkká strava lépe prošla, a postupně jsme přidávali Lactulozu (projímadlo). Bylo mi jasné, že je zle, ale když jsem se dozvěděla, že prognóza je jeden měsíc, málem jsem nedošla domů.

Poslední týdny se smrskly v neustálý boj o takovou banalitu, jakou je psí bobek. Konzervy, projímadlo, klystýry… Procházky dlouhé či krátké podle toho, jakou měla Manka náladu a jak moc jí to bolelo. Naprosté zrušení zákazu psa na gauči (že já husa jsem jí to vůbec někdy zakazovala! Co by mě to stálo ten potah párkrát vyprat?!?), mazlení a rozmazlování, kdy jsem se snažila přemáhat pláč, abych ji nemátla.

A samota… protože všichni kolem vás se bojí zeptat, nechtějí to slyšet, nebo jsou přesvědčeni, že vy to zvládáte. Nebo si možná jen myslí, že byste se ozvali, kdybyste potřebovali… Jenže vy se neozvete, ani když to potřebujete, protože prosté vyřčení nahlas by z vašeho strachu udělalo realitu, kterou si zoufale snažíte nepřipustit. A tak se snažíte normálně fungovat, vtipkovat a být nad věcí, což vás mnohdy ubíjí, ale je to jediný způsob, jak se udržet „společensky přijatelnými“.

Manka
Vánoční gaučování

Člověk vydrží víc, než tuší

Na začátku, když byla Manka štěně, jsem si neuměla představit, že bych jí pravidelně vařila. Kde bych na to vzala čas? Teď jsem se během okamžiku transformovala v profesionální psí kuchařku a pečovatelku. Perfekcionistka za všech okolností.

Když jsem si myslela, že už jsem chytila rytmus a dokážu na sinusoidu zhoršujícího se a zlepšujícího se zdravotního stavu reagovat téměř profesionálně, přišel konec. Respektive moment, kdy jsem to musela ukončit.

Manka se nebyla schopna sama vyprázdnit. Po čtyřech dnech urputného snažení veterinářka konstatovala, že střeva již nejsou schopna pracovat vůbec a máme před sebou den, dva, nanejvýš tři, než bude nutné psa uspat. Manka v ordinaci vesele žebrala o piškoty a my jsme probíraly, že už jí nemůžeme pomoci. Mladá sestřička zběsile mrkala a mně se po tváři koulely slzy jako hrachy.

Manka
Takhle si ji chci pamatovat – šťastnou a hravou

Radost z návštěvy veteriny stála Manku hodně sil, takže se její stav začal večer zhoršovat. Navíc se projevily dávky klystýru – pořád se jí chtělo na záchod, ale venku jen unaveně ležela. Cítila jsem, že to vzdává, a neměla jsem srdce ji dále trápit. Nezbývalo, než domluvit euthanasii už na druhý den.

Stalo se tak přesně to, čeho jsem se nejvíc bála. Nechtěla jsem vědět předem, že k tomu dojde. Poslední večeře, poslední noc, poslední venčení… nezadržitelné plynutí zbývajících pár hodin a minut… A pak ta cesta!

Strašně moc jsem si přála, abych nemusela vést psa na veterinu s vědomím, že zpátky už půjdu bez něj. Myslela jsem, že zkolabuju, ale nakonec mi došlo, že si to nemůžu dovolit. Musím být klidná, aby se Manka nebála, aby se na veterinu těšila, jako vždycky před tím. Aby se nestresovala a neměla strach. Muž mi od rána říkal jen: „Miláčku, prosím tě, vydrž to, musíš to kvůli Mance vydržet.“ A tak jsem se držela a teď mě to vědomí drží nad vodou, protože (snad) odešla šťastná…

Manka

Přestože mně a Muži přineslo plánování termínu euthanasie spoustu šedin, mělo to i světlou stránku. Na veterině jsme měli naprosté soukromí, vše proběhlo rychle, v přátelském a Mance známém prostředí, v klidu a bez nutnosti cokoliv vysvětlovat. Manka dostala rychle běžnou uspávací injekci a teprve potom se postupně aplikovala látka zastavující srdce. I když jsem měla možnost před závěrečnou injekcí odejít (a byli jsme tak s Mužem domluveni), zůstala jsem. Nedokázala jsem jí na tu poslední cestu vyslat samotnou.

Jak přežít, když vám psa všechno připomíná

Náš pud sebezáchovy velel nejprve doma uklidit – pelíšky, misky, hračky… všechno muselo pryč. Něco do sklepa, zbytek do kontejneru. Nejoblíbenější plyšáci a obojek dostali čestné místo, balonky, házedlo a přetahovadla jsme následujícího večera rozmístili po Stromovce. Snad budou dělat radost dalším pejskům.

Vzali jsme její hračky a poházeli je po Stromovce. Manka měla nalezené nejradši, tak věřím, že takhle udělaly balonky radost spoustě dalších pejsků…

První ráno nás ze slz vytrhla kamarádka s kytičkou, dortíky a panákem rumu. Posloužil jako snídaně a šli jsme vyklízet sklep. „Dělání, dělání všechny smutky zahání. Dělání, dělání je lék.“ Amen. Následujícího rána jsem si v slzách uvědomila, že vůbec nejhorší bude zbavit se návyků. Vstávání, krmení – za jedenáct let už má člověk hluboko zažitý režim. A tak jsem otřela slzy a šla běhat, abych hodinu necivěla na prázdné místo po pelíšku. Snad to s tím běháním nedopadne jako minule

Podobně bojujeme i dál. Den za dnem si hledáme cesty, jak se naučit žít v bytě, kde nás po příchodu nikdo nevítá, chodit kolem míst, kde to měla ráda, odpovídat na otázky: „Jak se má Manka?“ Pracujeme, sportujeme, chodíme mezi lidi, plánujeme cesty a hodně uklízíme.

Snažím se nabourat lety zajetý biorytmus, zaplnit prázdnotu i náhlý pocit vlastní zbytečnosti. Učím se snášet ticho bytu a samotu v něm. Někdy se raduji a pak si to vyčítám… Říká se, že to přebolí. Časem asi ano. Je to dnes  přesně měsíc a už se prodlužuje doba mezi momenty, kdy se bojím, že to nepřejde nikdy.

Homeoffice
V nouzi poznáš přítele…

Musíme si pomáhat

Ptala jsem se sama sebe, čím by tento text mohl pomoci ještě někomu kromě mně. A uvědomila jsem si, že vám chci ukázat cestu k lidem, kteří zažili bolestnou ztrátu. Chtěla bych vám pomoci, abyste si nás všimli, ale nebáli se nás. Nekoušeme, ani vás svým smutkem nenakazíme. Vaše malé gesto nám však může hodně pomoci – třeba nám dá sílu raději něco dělat, než sedět a plakat. A to je hlavní – něco dělat!

Poznala jsem, že běžné problémy a banality se sdílet nestydíme, ale skutečná trápení nás izolují. Prosím, myslete na to, až kolem vás někdo bude procházet něčím podobným. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že on sám si o pozornost neřekne…

 

Věnováno mému úžasnému Muži a všem, kteří mi svými malými i velkými gesty dokázali, že úmrtím Manky z tohoto světa neodešlo všechno dobro.

4 komentáře na „Smíření se smrtí psa – poslední rozloučení s Mankou“

    1. Zase si Manku pamatuješ v nejlepší kondici a plníš si sny. To je důležitý.
      Každopádně děkuju, žes to napsala, hodně to pro mě znamená.

  1. Ahoj Martino, vždycky jsem chtěla psa. Jako malá, do paneláku, což neprošlo. Narodil se mi těžce postižený syn a díky němu jsme dostali terapeutickou fenku Axu – Flat coat retrívra. Byla to naše princezna, krásná, vychovaná. Taky jednou v zimě začala kulhat, stejná diagnóza. Nemohla jsem se dívat, jak trpí. Nechala jsem ji uspat, bylo to 26.2. 2010. Bylo jí 9. Pocity jsem měla hodně podobné, bolest v srdci. Už psa nechci. Vyzkoušela jsem si to a stačilo. Manžel se mě ptal, jak to prožívám a já mu se slzami v očích odpověděla:“Vždyť to byl jenom pes“. A myslela jsem na to, že jednou přijdu taky o syna. Letos, 27.2. 2017 zemřel syn. Měl by v dubnu 20 let, byl zcela nepohyblivý od narození, od r. 2010 i dýchací přístoj, ale chytrý a bojoval, i na nastřední školu chodil, protože to chtěl a musel všechny kolem přesvědčovat, že to pro něho má smysl ( pořad Klíč 7.10. 2015). Přestože je pes věrným přítelem, ztráta dítěte je mnohem těžší. Na všem člověk musí hledat něco pozitivního, i já našla – mohla jsem ho po smrti vidět a rozloučit se, ikdyž to bylo pro mě krátké, jiní rodiče i o tohle přijdou (autonehoda a pod.) Na stránkách Dlouhé cesty jsou různé příběhy. Nejvíc mi pomáhá jako Tobě, když se na něco soustředím a myšlenky věnuji práci. Horší je to ve chvílích před spaním, ale i přes den, kdy se smutku neubráním a bulím a bulím. Těžko se to přijímá, snad čas rány pomalu zhojí. Smrt je holt součástí našeho světa. Duše zemřelých přecházejí do jiné dimenze a je jim tam náramě dobře. Takže naši milí jsou na lepším, což je pro pozůstalé fajn. A nám se tady stýská a sobecky bysme je chtěli mít u sebe. Dopřejme jim pohodu v nekonečné náruči lásky. Vždyť si to zaslouží. A pokud můžou, tak nám určitě pomáhají. Až přijde náš čas, tak se s nima zase potkáme, obejmeme je a bude nám všem fajn. A do té doby nás tady čeká ještě dost úkolů, které mají splnit, včetně péče o naše blízké, kteří taky nejsou nesmrtelní…Tak hodně sil na všechno, co nás tady ještě čeká! Petra

    1. Milá Petro,
      ani nedokážu vyjádřit, jak moc je mi líto, co Vás potkalo.
      Neumím si představit, čím jste si jako rodina museli projít, ale z pořadu Klíč (Váš díl jsem si dohledala) vidím, že jste neuvěřitelně silná žena. Troufám si říct, že Lukáš bojoval i proto, že viděl, jak statečná jste.
      Obdivuji, co při svém postižení dokázal a jak moc se snažil zapojit do společnosti. Lidé mnohdy hledají důvody, proč něco nejde, Lukáš (zdá se mi) se překážkami nedal odradit. Musela jste za to na něj být velmi pyšná.
      Chtěla bych Vám popřát něco krásného, ale správná slova nepřichází. Děkuji za podporu a posílám spostu sil i Vám.
      Držte se, Martina

Ocením vaše komentáře a postřehy!