Jak jsem (ne)začala běhat

Začátkem května jsem pojala za dobrý nápad, že začnu běhat. Na moji oblíbenou Bikram yogu nemám čas (90 min lekce + čas před a po z toho pro mě dělají téměř 3 hodinový rituál a ten si teď prostě kvůli množství práce nemohu dovolit), ale každé ráno chodím se psem do Stromovky, tak proč to nevyužít.

Dala jsem tomu zkusmo několik dní ve starých teniskách a domácích legínách, abych pochopila, že to nobl vybavení má asi něco do sebe. Když už mi nehty na palcích skoro odpadaly, prošla jsem peklem a pořídila si nové tenisky se správnými parametry i velikostí. V záchvatu sportovního nadšení jsem si sehnala i pevnější sportovní podprsenku a legíny a byla rozhodnutá, že po těchto výdajích s běháním vytrvám. Psa to zjevně bavilo, přítel to ocenil a našla se i kamarádka, která se mnou sdílela výkony na Sports trackeru. Zdálo se, že skvělé fyzičce a pěkné postavičce už nemůže nic stát v cestě.

Obden jsem se ráno protahovala, vyrážela energickou chůzí zahřívaje se a pak vybíhala na zhruba 30 minut. Za necelý měsíc jsem takhle pohodlně běhala třikrát týdně 6 km, doma se znovu protáhla, dala si sprchu a plná endorfinů a uspokojení z dosažených hodnot jsem vyrážela do práce. Svět byl krásný, nic mě nemohlo zastavit, dokonce jsem se chtěla zúčastnit benefičního běhu.

Sports tracker - ukázka mých "výkonů"
Sports Tracker – ukázka mých „výkonů“

Byla jsem nadšená, jak se mi zvyšovala rychlost a přitom jsem neměla problémy s bolestí či dechem. Když jsem s sebou jednou neměla psa, s lehkostí jsem uběhla 7,5km za 34 minut. Dva dny na to jsem si šla odpoledne zaběhat a začal mě bolet levý kotník. Tak zvláštně, zvenku a hlavně na dotek. Procházku jsem dokončila chůzí, při které to bylo lepší. Doma jsme se pak s přítelem rozvalili u filmu. Šok přišel, když jsem se chtěla zvednout- nemohla jsem se na nohu postavit. Nasadila jsem ortézu, což pomohlo, noha však za chvíli bolela i v klidu a navíc lehce otekla.

Zažila jsem zlomený kotník i klasický výron, ale tomu vždy předcházel pád, tentokrát se bolest objevila plíživě bez zjevné příčiny. Když jsem nebyla schopna chůze ani druhý den ráno, rozhodla jsem se dopajdat si k doktorovi. Po hodině čekání jsem toho sice už měla plné zuby, ale sestřička už měla mou kartičku pojišťovny, tak nebylo úniku.

Doktor si mě vyslechl a pak se jal nohu důkladně prohmatávat. Vědoma si tenkých dveří do čekárny, snažila jsem se nevýt bolestí nahlas, ale dost jsem se z toho orosila. Zjevně totiž bylo nutné porovnávat úrovně bolestivosti jednotlivých míst, takže celá procedura byla k nepřežití.

Čekala jsem, že dostanu nějaký krém, nebo ortézu, ale bylo mi řečeno, že si mám cestou na rentgen rozmyslet, jestli chci obyčejnou sádru, nebo plastovou s příplatkem. Nechápala jsem. Proč bych měla mít sádru? Vždyť mě jen trochu bolí noha! Nakonec jsem se dozvěděla, že mám zánět šlach v kotníku, který vyžaduje úplnou fixaci na 3,5 týdne. Tedy na stejnou dobu, jakou jsem před tím běhala. Byl konec května, slunné dny před námi a já měla hopsat se sádrou. A dokonce první týden nechodící! Plastová sádra mi přišla jako menší zlo, tak jsem si připlatila 1500 Kč.

Bohužel jinou než zelenou neměli, ale kdo by se v takové chvíli dohadoval, že...
Bohužel jinou než zelenou neměli, ale kdo by se v takové chvíli dohadoval, že…

I když mi na sádru podpatek dali rovnou, měla jsem instrukci setrvat první týden s nohou nahoře. Ideálně prý noha měla být výš než hlava. Co jsem z počátku považovala za trapný vtip se ukázalo smutnou realitou. Jakmile jsem nohu dala níž než ramena, nepředstavitelně otékala a bolela. Tento stav netrval týden, ale dva. A když už mi sádru konečně sundali, další 2 týdny jsem nohu rozhýbávala. Teprve nyní jsem oficiálně “chodící” a nohu postupně zatěžuji. K běhání se rozhodně chci vrátit, ale noha zatím po každém větším zatížení trochu pobolívá a záněty šlach mají bohužel tendenci se vracet, takže se budu asi ještě chvíli odhodlávat.

Co jsem udělala špatně? Vlastně si nejsem jistá. Naběhala jsem 83 km za necelý měsíc, což mi nepřijde tak moc. Možná jsem běhala příliš rychle, moc často? Uvidíme s dalším pokusem. Běhání bych ale do svého života moc ráda vrátila. Zatím se budu muset do kondice dostat jinak.

Když nemohu běhat, budu aspoň chodit.
Když nemohu běhat, budu aspoň chodit.

7 komentářů na „Jak jsem (ne)začala běhat“

    1. Těch důvodů mohlo být několik: špatná obuv, vysoká zátěž (rychle, daleko, často) popřípadě špatná technika (běh přes špičku). Zpětně si myslím, že to byla kombinace rychlosti a techniky.

Ocením vaše komentáře a postřehy!