Konečně moře! (Přehlídka ne-hezkých kempů)

Z Facebooku už asi víte, že jsme dávno popojeli, ale protože v horách nebyla síla (ani internet), dostanou se k vám některé příběhy se zpožděním. Držím se ale hesla: “raději pozdě, než vůbec”, a proto o druhou polovinu naší cesty nepřijdete.

Opouštíme rozpálené ulice měst a vydáváme se na pobřeží, do Mariny di Massa, abychom si trochu odpočinuli u moře. Těším se na trochu povalování na pláži, po všech těch městech jsem přece jen trochu unavená a ráda bych si všechny zážitky urovnala v hlavě.
Že to nebude jen tak, se ukazuje poměrně záhy-  na pobřeží je pěkně narváno. Kromě hustého provozu aut, je také dost plno i na plážích a to těch veřejných i soukromých. Veškerá parkoviště jsou obsypána a míjíme další a další zoufalé řidiče, jak se snaží někam se vmáčknout.
Máme díky Architektovi vybráno několik kempů, kde bychom rádi strávili i dvě noci. Postupně je tedy začínáme objíždět a nestačíme se divit, jaká je v této části Itálie nabídka:

Camping Carrara vypadá jako rozpálený slum, jen místo plechu tu střechy vytvářejí plachty napnuté přes karavany. Na recepci nikdo není. Jakýsi stařík nás pouští dovnitř, ale nemluví anglicky a  ani v italštině není schopen říci, kdy přijde někdo kompetentní. Zkusmo se kempem procházíme a kromě toho, že má vlastní kousek pláže, na něm neshledáváme vůbec nic hezkého. Zřejmě tu bydlí hlavně Italové. Jejich přístřeší jsou na pohled splácanina bez špetky vkusu a soudnosti, ale oni se baví, štěbetají a překřikují všudy přítomné televize s naprostou samozřejmostí. Představa, že trávíme čas v takové společnosti, nás upřímně děsí. Na recepci žádná změna, proto jedeme ke kempu číslo 2.

Camping Giardino vypadá na webu pěkně, ale na zamčené vstupní bráně se skví informace, že recepce je mezi 12,00- 15,30 hod je zavřená. To je možné asi jen v Itálii, říkáme si, ale protože je hned přes silnici stinné parkoviště, rozhodneme se počkat. Je to ale zbytečné, v 15, 31 nám tak akorát nepříjemná recepční oznámila, že je plno. Posílá nás vedle do Campingu Luna, který se nám nelíbil od pohledu.

Camping Europa & C. S.A.S. byl náš poslední pokus. Podle výrazu Architektovy tváře by nás v případě neúspěchu hned odvezl někam do hor. Tady jsou tedy na recepci opět ochotní asi jako hajzl bába na Hlavním nádraží, ale náš první dojem z kempu je docela dobrý. Máme příjemné místo pod stromy, ovšem ukazuje se, že náš nejbližší soused – Němec – je tak trochu voyaer. Nastavil si židličku tak, aby na nás lépe viděl a neuhnul pohledem. 
Až později zjišťujeme, že i přes vysokou cenu kempu jsou sprchy placené (50 Centů na 4 minuty) a záchody z většiny turecké (z mně nepochopitelného důvodu byl o ně u Italek ale opravdu zájem).

Vyrážíme na pláž. Opatrně se Architekta ptám, jestli se je jistý, že to nervově zvládne. Plná pláž a grilování na slunci nejsou jeho styl. Tváří se nechápavě, že prý jsme se na to těšili. Potutelně se směji, mám pocit, že pořád nechápe, co ho čeká…

Veřejná pláž je vmáčknutá mezi pláže patřící hotelům a je patřičně plná. V kontrastu oproti těm pečlivě zorganizovaným deštníkům ve VIP zóně se tu ledabyle povalují osušky a deky všech barev zatížené různě rozložitými těly. Ve vodě je ale plavců poměrně málo. Zkusíme se namočit a zjišťujeme, že je to teplotou vody. Odhaduji to na něco kolem 20°C, žádné kafíčko, i když ji nemáme ani do pasu a podle všeho je takhle mělká, kam oko dohlédne.

Na dece propadá Architekt panice. “Co tady budeme dělat?!” Já si klidně budu číst, ale je mi jasné, že to je pro Architekta nepředstavitelná nuda. Napadá mě ale spásná myšlenka: “Co takhle nafouknout člun?”  Dopádlujeme hezky na vlnolamy, on si bude rybařit nebo šnorchlovat a já si budu číst. 

K mírnému šoku přihlížejících Italů opravdu nasedneme do člunu a zcela sehraně odpádlujeme. Však jsme to taky ve Villachu nacvičili! Ryby sice neberou, ale Architekt má zábavu a já klid. Aspoň do chvíle, než se k nám začnou přesouvat plážoví povaleči. A zdá se, že se chtějí družit! Proč jinak by na nafukovací matraci dopluli až k nám? Mají ale smůlu, odmítám se s nimi bavit, takže záměrně nevyvolávám oční kontakt a věnuji se pouze časopisu. Chvilku přešlapují, ale když zjistí, že si naši pozornost nevynutí, zase odtáhnou. Kdepak, můj první relax po tolika dnes si odmítám nechat narušit! Svolím jen k rychlé lekci rybaření, aby si Architekt mohl zaplavat, ale jinak se sluním a čtu si.

San Terenzo

Přestože jsme si nakonec odpoledne užili, je jasné, že tu nezůstaneme déle než jednu noc. Naši představu o poklidném dni na břehu moře jsme si ale naplno splnili druhý den. 
Městečko San Terenzo oplývá malou, ale malebnou pláží a pokud netoužíte zrovna po písku a pozvolném vstupu do vody, můžete se stejně jako my rozvalit na kamenném molu. Moře je tu podstatně hlubší, takže jsme si opravdu užili člunu i ploutví. To vše navíc s nádherným výhledem na plachetnice a jachty kotvící opodál…

Člun se nám krásně osvědčil
Máme pocit, že jsme si moře užili dosytosti a už nás svrbí prsty po skále, takže vyrážíme do Mekky horolezců – Arca.

Pisa

Posíleni krásami Toskánska jsme dorážíme do posledního města na seznamu. Naštěstí se nám podařilo přespat jen pár minut od Pisy, takže k věži přijíždíme ještě před zájezdovými autokary. 
Všichni sem jezdí v zásadě jen kvůli Piazza dei Miracoli, kde je soustředěno kromě Šikmé věže ještě několik dalších památek. Vstup do nich se trochu podobá počítačové hře, kde se svým hrdinou – turistou – musíte plnit jednotlivé úkoly, abyste postoupili v příběhu dále. 
Turista nejprve dorazí k věži. Tu je potřeba vyfotografovat. My obyčejní smrtelníci se spokojíme se snímkem a jdeme dál. Rádoby vtipná skupina fotografů se ale zasekne již v této části mise. Jejich cílem je docílit fotografie, kde:
a) věž podpírají
b) věž shazují
c) leží na trávníku a vypadá to, že jim věž “roste” z kalhot
Neváhají tomu věnovat spoustu času a energie, které jim pak chybí ve fázi 2 – zajišťování vstupenek. 
Na náměstí se vstupuje z několika stran, na žádné z nich se ale nedozvíte, kde si koupíte lístky. Označení pokladny je zřetelné, až když prakticky dojdete k věži a většina turistů si ho stejně nevšimne. Proto hlídači u vstupu do věže nedělají prakticky nic jiného, než směřují davy k pokladně.
Pokud jste trefili k pokladně, musíte si správně vybrat, do kterých památek chcete vstoupit. Vstupné se nevztahuje na všechny (i když vstup na věž stojí 16 Euro). Pokladní nejsou bůhvíjak dobře jazykově vybaveni (co byste chtěli, jste v Itálii), takže dost pomůže ukazovat na připravené obrázky.
Z pokladny vás odkážou rovnou do šatny. S sebou na věž nesmíte mít batoh ani kabelku. Zato vám ale připomenou, abyste si nezapomněli foťák. Číslo elektronicky zamčené schránky vám napíší na vstupenku a nasměrují vás do fronty.  
Do věže se vstupuje každých asi 20 minut. Organizovaně. To znamená, že nás nejprve nahnali do místnosti v přízemí, kde nás stručně informovali o historii věže. Pak už následuje samotný výstup. Ten je naštěstí otázkou sil každého jednotlivce.
Závaží spuštěné ze středu věže ukazuje, jak moc je nakloněná

Zvony na vrcholu věže jsou také nakřivo

Věž vrhající stín na dóm Panny Marie Nanebevzaté
Vstupenka na šikmou věž se vztahuje i na dóm Panny Marie Nanebevzaté, takže se tam jvydáváme již v houstnoucím davu. Italové se opět nezapřou, u vchodu pečlivě kontrolují délku sukní a odhalená ramena. Naštěstí vám tu poskytnou nemocničně zelený přehoz, takže tu černý obchod se šátky nebují.
Dóm Panny Marie Nanebevzaté a věž
Dóm Panny Marie Nanebevzaté 
Nezapomenout na věci v šatně a je to za námi. Procházíme se přilehlými uličkami k řece. S radostí zamíříme k trhu, ale ovoce a zelenina na něm je opatřena etiketami nadnárodních značek. To není nic pro nás. Místní ale nakupují pečivo od usměvané paní v dodávce, proto se jdeme podívat. Ochotně nám představí několik druhů chleba a varuje nás, že ten, který jsme si vybrali, je podle místního receptu a zcela bez soli. Necháme si na něj tedy zajít chuť a zvolíme tradičnější složení.
Ještě není ani poledne, když vyrážíme k moři. Tady mám slíbeno několik dní odpočinku. Představujeme si malé městečko na pobřeží, kde si Architekt bude chytat ryby a já si přečtu knížku.

Toskánsko

Unaveni davy turistů vyrážíme z Florencie trochu oklikou směrem na Pisu. Nechceme na naší cestě vynechat nic podstatného, proto zajíždíme mezi vinice a olivové hájev Toskánsku. Všichni to známe z filmů, je to nádhera. O to silnější zážitek je zjistit, že realita je ještě lepší.
V úžasu projíždíme kolem moderních budov u vinohradů, kde můžete víno ochutnat i nakoupit. Je to velký kontrast oproti vesničkám se starými kostelíky.
Na cestě máme v zásadě jedinou zastávku, kterou nám vybral Architekt – městečko San Gimignano. Téměř dokonalý středověký skanzen by mohl být další turistickou pastí, ale naštěstí to zachránily výhledy z jeho hradeb. 
Do města vede pouze jedna brána

Ve vysokých věžích prý ve středověku bydleli ti nejbohatší

S takovým výhledem nám nevadily ani hloučky turistů, které se nám pletly pod nohy

San Gimignano z dálky

Jak si tak kroužíme úbočími kopců, začně se z auta ozývat podivný kovový zvuk. Na druhý pokus se nám podaří zdroj hluku odhalit. S čelovkami na hlavách se skoro plazíme pod autem, zatímco z kopců kolem mizí poslední zbytky světla.
Zdá se, že jsme přišli o kus gumy na silenbloku. Architekt to řeší důvtipně, obětuje jednu ponožku a pár desítek centimetrů elektrikářské lepicí pásky, aby gumu nahradil. Po pár kilometrech je jasné, že toto dočasné řešení drží, snad s tím dojedeme až do Čech. 

Florencie

Z Bologny do Florencie sice jedeme po hlavním tahu spojujícím sever s Římem, ale pocit máme stejný jako na betonovém úseku z Prahy do Hradce Králové. Dálnice je tu strašně hrbolatá a rozbitá, litujeme Caddynku a její kolečka.

Asi na půli cesty si uděláme obědovou pauzu. Na první pohled krásné odpočívadlo se spoustou laviček pod vysokými borovicemi a k tomu výhled do údolí. Jenže co se zdálo jako ráj odpočívadel, ukáže se být docela pastí. Přijdeme na to s jednoduchou lidskou potřebou – není, kde ji vykonat. Chlapi si poradí, ale ženy krouží bezmocně po odpočívadle, nevěda, kam se uchýlit. Těch pár relativně krytých míst je poseto papírovými kapesníčky ve větším než únosném množství. A když na chvíli poleví vítr, nese se nad celým místem velmi nelibý zápach. V zásadě se nám dost uleví tím, že odjedeme.
Do Florencie přijíždíme na sklonku odpoledne a rovnou míříme do vybraného kempu. Měl by být někde na kopci, takže ženeme autíčko do strmého svahu uzoučkou silničkou lemovanou bytelnými zídkami. Potkat v protisměru někoho většího než cyklistu, tak máme problém.
Recepční v kempu je extrémně nepříjemná. Když jí řekneme, že budeme spát v autě, protože nemáme stan, ihned řekne italsky vedle sedícímu kolegovi, aby nás šel zkontrolovat. Aby nám ho kdyžtak mohli doúčtovat. Asi si myslela, že jí nebudeme rozumět, ale proč se za stan připlácí jsem nepochopila.
Areál “sedí” na špičce kopce. Nejvýše položený je bazén s barem, od něj se pak vinou jako smyčky cestičky pro auta i pěší. Vybereme si místečko, připravíme vše ke spánku a vyrazíme k bezénu. Je od něj krásný výhled až na centrum Florencie, kterému dominuje kupole Duomu Santa Maria del Fiore. Předvedeme pár póz v zapadajícím slunci a jdeme na kutě.
Ráno kemp opět opouštíme, musíme jen kousek přeparkovat. Dolů do Florencie nemá vůbec smysl autem jezdit. Necháme tedy Caddy na parkovišti a dolů se necháme svézt autobusem, aspoň se nepachtíme v těch serpentinách.
V centru jsou dle očekávání mraky turistů. Zájezd za zájezdem směřuje k Duomu, proto my se mu z počátku elegantně vyhýbáme a míříme do tržnice. I když pro nás je to spíš mučírna. Těch vůní! Sýry a šunky z rukou Italů dokáží být doslova uměleckým dílem. A ten krásný prostor! Byla jsem v podobné hale kdysi v Budapešti, ale i když tam také prodávali místní, mělo to k tomuto trhu elegancí a stylem hodně daleko.
Jediné, co nás překvapilo negativně, byly ceny. Podezřívala jsem obchody s italským zbožím v Praze, že jsou předražené, ale při pohledu na cenu 6 Euro za 10 dkg salámu na florentském trhu jsem se jim v duchu omluvila. Kdepak, za některé dobroty se zkrátka platí i v zemi původu.
Nakupuje se pod střechou s krásnými svítidly.

Pokud vás tržnice unaví, můžete si odpočinout v jedné ze stylových kaváren.

Nešlo se mu vyhnout! Na Duomo Santa Maria del Fiore narazíte skoro všude. Měli jsme štěstí, fronta k němu byla jen krátká. Zato jsme si v ní užili černošky nabízející šátky. Věděly proč! Do kostela vás tu s odhalenými rameny, krátkou sukní či v šortkách nepustí. Kdo to neví, buď si vystojí frontu zbytečně, nebo podlehne a narychlo si koupí předražený kýč.

Uvnitř je hlava na hlavě a zejména pod kopulí si vyzkoušíte, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Někteří turisté jsou obzvláště zuřiví a svoje místo pod kopulí si vynucují dloubanci, nebo ještě hůř – použijí živý štít – děti.

Florencie je plná muzeí, ale na další davy nemáme náladu. Raději se procházíme uličkami a hledáme příjemné místo na oběd. Architekt má vybrané tři restaurace, ale bohužel dvě z nich nacházíme zavřené. Uspějeme až ve třetí, kde nás ale požádají, ať přijdeme až ve 12,30. Ve 12,00 totiž obědvá personál.
Bloumáme kolem bloku, abychom zabili těch pár minut, a nacházíme maličký obchod s japonským zbožím. Jsou tu kimona, čaje, čajové spoupravy… Věci, které byste kousek od centra Florencie nečekali. Majitelka je příjemná a na rozdíl od většiny Italů umí výborně anglicky, takže nám zkrátí čekání na oběd povídáním. 

Na tenhle oběd se vyplatilo si počkat! Nejprve jsme tam sami, ale během chvíle už je restaurace plná a navíc především místními. To je vždy dobré znamení. Menu je sice jen v italštině, ale v celku si poradíme a obědnáme si. Jako předkrm salám s fíky (aspoň takto když nás tak nalákali na trhu) a pak hambrurgr pro architekta a těstoviny s ragů pro mě. Oboje je více než vydařené a k tomu tak výborné víno, až mě mrzí, že se do mě nevejde ještě aspoň dezert. Když říkám ještě aspoň, tak nepřeháním. Italové běžně spořádají předkrm, první chod (třeba těstoviny), druhých chod (velký salát), dezert a kávu. 

Architekt nám našel nějakou výjimečnou prodejnu zmrzliny. Aby nám na ni vytrávilo, vyrážíme oklikou přes slavný floretský most. Zjišťuji, že na fotkách i ve filmech vypadá mnohem větší, než je ve skutečnosti. 

Je čas na zmrzlinu. Teplota stoupá, motáme se uličkami hledajíce stín. Stín a tu prodejnu, ale zdá se, že ve Florencii nám štěstí nepřeje. Na dveřích je vypsaná dovolená na celý srpen…
Chceme před odjezdem ještě nakoupit na tržnici, ale ta už má zavřeno. Zatímco všude jinde to v Itálii žije spíš odpoledne, tady pořídíte jen dopoledne. Škoda…
Cesta autobusem zpět k autu je opět zážitek. Zaprvé proto, že nemůžeme najít odjezdovou zastávku. Na náměstí je jen příjezd, odjezd nikde značený není. Zkoumáme instrukce od kempu. Napsali tam sice každý prd, ale takový “detail” jako odkud ten autobus jede, vynechali. Je obtížné to zjistit i od místních, jakmile slyší angličtinu, zachvátí je panika a přestanou myslet. Až jeden autobusák aspoň máchl rukou směrem k vedlejší uličce a hle, tu je opravdu po pár metrech zastávka.
Zpátky u auta opatrně navrhuji úprk do hor. Už mě ty davy a města nebaví. V Architektovi se najednou projeví Horolezec a vypadá to, že se na Pisu vykašleme. Ale nakonec zvítězí zvědavost a vydáváme se do kopců Toskánska.

Bologna

Působí rozlehle, ale v 10 hod byla až na auta prázdná. Ta jsou v Itálii všudepřítomná. Kdo nemá auto, jako by nebyl, i ve 3 ráno je tu všude provoz. Pěšky do ulic se Italové odváží až kolem 11 hod. 

V Bologni nás jako první uvítal parkovací automat. Nic tu není zadarmo a parkování je výhodný byznys. Takže koukáme na krabičku a přemýšlíme, co se nám to italsky snaží sdělit. Míjí nás velmi dobře oblečená sebevědomá třicátnice. Oslovím ji italsky, zeptám se, zda mluví anglicky a rázem je z ní malá holka u školní tabule. Neumí. Zvládne ukázat na modrou čáru na zemi a říct “blue”. Bezva a dál? Kývá,že na modré stát můžeme a ukazuje na automat… To nám moc nepomáhá. Zapojím tedy všechny mozkové buňky, prolistuji italská slovíčka, co znám, a nějak se nám to povede.
Bologna je proskulá svými podloubími a jsou jich tu opravdu kilometry a kilometry. Krásná, starobylá, z mramoru, terazza i dláždění, obklopená renesančními sloupy. Jejich přítomnost oceníme kolem poledne, kdy se teplota začne nebezpečně blížit třicítce. 

Cestou do centra náhodou objevíme vstup na prastarou věž Assineli, ze které je fantastický výhled na celé město.

Díky tomu víme, jak co nejrychleji dorazit na slavné Piazza Maggiore, kde se nachází basilika San Petronio, pátý největší kostel na světě. Nutno podotknout, že i když ho začali stavět už v gotice, nikdy ho nedostavěli. S fasádou průčelí si nevěděl rady ani Michelangelo.
Basilika San Petronio s nedokončenou fasádou

Gotických a dokonce i románských památek je v Bologni spoustu. Po Benátkách jsme ale docela uchozeni a zvyšující teplota nás žene z města pryč.
Ukázka románského kláštera
I když se Bologna ještě podle našeho průvodce do Toskánska nepočítá, na každém rohu narážíme na ukázku toho nejlepšího, co Toskásko nabízí.

Není na co čekat, musíme do Toskánska!