Seznamka na winterraumu

Nenechte se mýlit, jsem šťastně zadaná, ale rozhovor s jedním klientem mě přivedl k zamyšlení nad dalším účelem winterraumu. Vždyť pro sportovně založené lidi to může být docela dobrá seznamka! Uléháte tam vedle úplně cizích lidí, což přirozeně vyvolá nějakou interakci…  A rovnou vám to umožní případného budoucího partnera dostatečně prověřit.

Takový správný horal/horalka má:

  • toleranci vůči chrápání a mlaskání spolu-ležníků, nebo schopnost rychle a hluboce usnout
  • nízké nároky na stravování – spokojí se zásobami z domova případně s kulinářským zázrakem v podobě čínské polévky
  • schopnost ignorovat nepříjemné pachy spojené s koncentrací zpoceného oblečení a bot
a ano také asi velmi dobrý vztah k přírodě a sportovního ducha. 🙂
Když to tak vezmu kolem a kolem, můžete na winterraumu ulovit ideálního partnera do nepohody, nebo prověřit toho stávajícího.
Hmm, to je možná důvod, proč mě tam bere můj Horolezec…

A jak prověřujete partnery vy?

Podzimní Alpy – část první

Přelom září a října byl v práci tak náročný, že jsme se na víkendovou cestu do Rakouska těšili už od úterý. I když batohy byly sbalené předem, povedlo se nám z Prahy vyjet až za tmy. Nic moc, když uvážíme, že na Gosau je to 6 hodin cesty… Naštěstí jsme ale ve 3 hod ráno byli v pořádku na místě. Tedy u Oberhochalmu, od kterého je to na Hofpürglhütte ještě asi hodinový výstup natěžko.
Při naší první návštěvě jsme těch necelých 400 výškových metrů vyběhli ještě v noci a Manka pak strašila na winterraumu, ale tentokrát jsme se  rozhodli nocležníky nahoře (i sebe) ušetřit. Bleskově jsme si rozložili vestavbu (už to zvládneme pod 5 minut) a během chvilky jsme spali – my ve spacácích a Manka na improvizovaném pelíšku na předním sedadle. Vedle nás spali v autě nějací horolezci, ale byli tam chudáci tak zkoucení, že nám jich bylo až líto.

Horolezec vyspinkaný do růžova
Ráno se parkoviště začalo hemžit sportu-chtivými místními. Někteří se chystali na delší pochod, pro jiné byl úspěch už to, že došli od Filzmoosu k Oberhochalmu. Podle toho byli náležitě vybavení -viděli jsme vše od “reklamy na místní outdoor obchod” (od hlavy až k patě ve značkovém) po kroj.
Protože už cestu nahoru známe, mysleli jsme, že nás nic nepřekvapí. Místní nás ale vyškolili. Kolem Oberhochalm se psem zásadně na vodítku! Místní tu mají zakrslého králíčka, který pro potěchu těch nejmenších běhá po dětském hřišti, mezi stoly a přes cestu… Píšu schválně v přítomném čase, aby bylo jasné, že naší vinou děti o toto rozptýlení nebyly připraveny. A i když mi to dalo docela práci, Manka králíčka neposnídala…
Hofpürglhütte na dohled
Na kopci jsme byli v cuku letu, ve winterraumu jsme se jen lehce najedli a už jsme pokračovali pod skály. Čekala nás krásná Rauchwand. Kde jsme se krásně vyřádili a od cesty číslo 3 doprava jsme přelezli vše do obtížnosti VII včetně.
Spočítáte horolezce?

 

Arco

Přesun do Arca patřil k těm náročnějším. Nejen, že jsme museli urazit asi 400 km, ale navíc v době, kdy v Itálii končily letní prázdniny a Italové se tak mohli po tisících věnovat svojí oblíbené činnosti – stání v kolonách. Opravdu, ve směru z jihu na Miláno to vypadalo na pěkných pár hodin beznaděje. My jsme naštěstí zvolili trasu přes Modenu, takže jsme se sice trápili kus po okreskách, ale zase jsme neplatili tolik na mýtném. U Modeny jsme na dálnici znovu najeli, ale po kolonách ani památky, tedy až k Lago di Garda.
Gardské jezero je největší v Itálii a díky své poloze má zcela speciální vlastnosti. I když je hluboké, udržuje si velmi teplou vodu. Přestože leží v sevření hor, hodně a vytrvale na něm fouká, takže je ideální pro windsurfing, kite a plachtění. Prostě krása, kterou si chce užít hodně lidí zejména z Německa. Může se vám tak (jako nám) stát, že při sjezdu z dálnice uvíznete v koloně dlouhé pár desítek kilometrů. 
Naštěstí se všichni Germáni hnali do Riva del Garda a my narazili na odbočku na Arco dřív, než vytočený Architekt způsobil nějaký mezinárodní konflikt.
Arco je malé městečko úzkostlivě stočené pod ruinami. Jako by se snažilo vlastním tělem chráni to, co z malého hradu zbylo, a nedovolilo si oddechnout a protáhnout si ulice po údolí.

Jeden z možných úhlů pohledu na Arco.

Ze skály, na které jsou ruiny, je vidět i Lago di Garda. Na druhý konec Gardského jezera ale nedohlédnete…

Úzké uličky jsou sice romantické, ale nemožné k parkování. A všude je narváno! Nechápu, jak v tak malém městě může být tolik lidí. Co tu všichni dělají? Až v centru si všimnu vlajek a transparentů hlásajících, že ze všech dnů v roce jsme se trefili do Arca zrovna o víkendu, kdy je Rock Master – horolezecký svátek!

Na procházku městem ale dnes není čas ani podmínky –  stmívá se, silně prší a my si ještě musíme najít místo k přenocování. V houstnoucím dešti tak míříme ještě kousek na sever za městečko Dro. Tady se ukrývá nepoměrně menší jezero jež to Gardské, pro naše účely ale více než dostačující. I přes neustávající déšť a nízkou teplotu se v něm krásně vykoupeme. To je na cestování na vlasní pěst to krásné – ještě po obědě jsme se potápěli v moři a večer už se rozhlížíme po horách!

Konečně moře! (Přehlídka ne-hezkých kempů)

Z Facebooku už asi víte, že jsme dávno popojeli, ale protože v horách nebyla síla (ani internet), dostanou se k vám některé příběhy se zpožděním. Držím se ale hesla: “raději pozdě, než vůbec”, a proto o druhou polovinu naší cesty nepřijdete.

Opouštíme rozpálené ulice měst a vydáváme se na pobřeží, do Mariny di Massa, abychom si trochu odpočinuli u moře. Těším se na trochu povalování na pláži, po všech těch městech jsem přece jen trochu unavená a ráda bych si všechny zážitky urovnala v hlavě.
Že to nebude jen tak, se ukazuje poměrně záhy-  na pobřeží je pěkně narváno. Kromě hustého provozu aut, je také dost plno i na plážích a to těch veřejných i soukromých. Veškerá parkoviště jsou obsypána a míjíme další a další zoufalé řidiče, jak se snaží někam se vmáčknout.
Máme díky Architektovi vybráno několik kempů, kde bychom rádi strávili i dvě noci. Postupně je tedy začínáme objíždět a nestačíme se divit, jaká je v této části Itálie nabídka:

Camping Carrara vypadá jako rozpálený slum, jen místo plechu tu střechy vytvářejí plachty napnuté přes karavany. Na recepci nikdo není. Jakýsi stařík nás pouští dovnitř, ale nemluví anglicky a  ani v italštině není schopen říci, kdy přijde někdo kompetentní. Zkusmo se kempem procházíme a kromě toho, že má vlastní kousek pláže, na něm neshledáváme vůbec nic hezkého. Zřejmě tu bydlí hlavně Italové. Jejich přístřeší jsou na pohled splácanina bez špetky vkusu a soudnosti, ale oni se baví, štěbetají a překřikují všudy přítomné televize s naprostou samozřejmostí. Představa, že trávíme čas v takové společnosti, nás upřímně děsí. Na recepci žádná změna, proto jedeme ke kempu číslo 2.

Camping Giardino vypadá na webu pěkně, ale na zamčené vstupní bráně se skví informace, že recepce je mezi 12,00- 15,30 hod je zavřená. To je možné asi jen v Itálii, říkáme si, ale protože je hned přes silnici stinné parkoviště, rozhodneme se počkat. Je to ale zbytečné, v 15, 31 nám tak akorát nepříjemná recepční oznámila, že je plno. Posílá nás vedle do Campingu Luna, který se nám nelíbil od pohledu.

Camping Europa & C. S.A.S. byl náš poslední pokus. Podle výrazu Architektovy tváře by nás v případě neúspěchu hned odvezl někam do hor. Tady jsou tedy na recepci opět ochotní asi jako hajzl bába na Hlavním nádraží, ale náš první dojem z kempu je docela dobrý. Máme příjemné místo pod stromy, ovšem ukazuje se, že náš nejbližší soused – Němec – je tak trochu voyaer. Nastavil si židličku tak, aby na nás lépe viděl a neuhnul pohledem. 
Až později zjišťujeme, že i přes vysokou cenu kempu jsou sprchy placené (50 Centů na 4 minuty) a záchody z většiny turecké (z mně nepochopitelného důvodu byl o ně u Italek ale opravdu zájem).

Vyrážíme na pláž. Opatrně se Architekta ptám, jestli se je jistý, že to nervově zvládne. Plná pláž a grilování na slunci nejsou jeho styl. Tváří se nechápavě, že prý jsme se na to těšili. Potutelně se směji, mám pocit, že pořád nechápe, co ho čeká…

Veřejná pláž je vmáčknutá mezi pláže patřící hotelům a je patřičně plná. V kontrastu oproti těm pečlivě zorganizovaným deštníkům ve VIP zóně se tu ledabyle povalují osušky a deky všech barev zatížené různě rozložitými těly. Ve vodě je ale plavců poměrně málo. Zkusíme se namočit a zjišťujeme, že je to teplotou vody. Odhaduji to na něco kolem 20°C, žádné kafíčko, i když ji nemáme ani do pasu a podle všeho je takhle mělká, kam oko dohlédne.

Na dece propadá Architekt panice. “Co tady budeme dělat?!” Já si klidně budu číst, ale je mi jasné, že to je pro Architekta nepředstavitelná nuda. Napadá mě ale spásná myšlenka: “Co takhle nafouknout člun?”  Dopádlujeme hezky na vlnolamy, on si bude rybařit nebo šnorchlovat a já si budu číst. 

K mírnému šoku přihlížejících Italů opravdu nasedneme do člunu a zcela sehraně odpádlujeme. Však jsme to taky ve Villachu nacvičili! Ryby sice neberou, ale Architekt má zábavu a já klid. Aspoň do chvíle, než se k nám začnou přesouvat plážoví povaleči. A zdá se, že se chtějí družit! Proč jinak by na nafukovací matraci dopluli až k nám? Mají ale smůlu, odmítám se s nimi bavit, takže záměrně nevyvolávám oční kontakt a věnuji se pouze časopisu. Chvilku přešlapují, ale když zjistí, že si naši pozornost nevynutí, zase odtáhnou. Kdepak, můj první relax po tolika dnes si odmítám nechat narušit! Svolím jen k rychlé lekci rybaření, aby si Architekt mohl zaplavat, ale jinak se sluním a čtu si.

San Terenzo

Přestože jsme si nakonec odpoledne užili, je jasné, že tu nezůstaneme déle než jednu noc. Naši představu o poklidném dni na břehu moře jsme si ale naplno splnili druhý den. 
Městečko San Terenzo oplývá malou, ale malebnou pláží a pokud netoužíte zrovna po písku a pozvolném vstupu do vody, můžete se stejně jako my rozvalit na kamenném molu. Moře je tu podstatně hlubší, takže jsme si opravdu užili člunu i ploutví. To vše navíc s nádherným výhledem na plachetnice a jachty kotvící opodál…

Člun se nám krásně osvědčil
Máme pocit, že jsme si moře užili dosytosti a už nás svrbí prsty po skále, takže vyrážíme do Mekky horolezců – Arca.

Pisa

Posíleni krásami Toskánska jsme dorážíme do posledního města na seznamu. Naštěstí se nám podařilo přespat jen pár minut od Pisy, takže k věži přijíždíme ještě před zájezdovými autokary. 
Všichni sem jezdí v zásadě jen kvůli Piazza dei Miracoli, kde je soustředěno kromě Šikmé věže ještě několik dalších památek. Vstup do nich se trochu podobá počítačové hře, kde se svým hrdinou – turistou – musíte plnit jednotlivé úkoly, abyste postoupili v příběhu dále. 
Turista nejprve dorazí k věži. Tu je potřeba vyfotografovat. My obyčejní smrtelníci se spokojíme se snímkem a jdeme dál. Rádoby vtipná skupina fotografů se ale zasekne již v této části mise. Jejich cílem je docílit fotografie, kde:
a) věž podpírají
b) věž shazují
c) leží na trávníku a vypadá to, že jim věž “roste” z kalhot
Neváhají tomu věnovat spoustu času a energie, které jim pak chybí ve fázi 2 – zajišťování vstupenek. 
Na náměstí se vstupuje z několika stran, na žádné z nich se ale nedozvíte, kde si koupíte lístky. Označení pokladny je zřetelné, až když prakticky dojdete k věži a většina turistů si ho stejně nevšimne. Proto hlídači u vstupu do věže nedělají prakticky nic jiného, než směřují davy k pokladně.
Pokud jste trefili k pokladně, musíte si správně vybrat, do kterých památek chcete vstoupit. Vstupné se nevztahuje na všechny (i když vstup na věž stojí 16 Euro). Pokladní nejsou bůhvíjak dobře jazykově vybaveni (co byste chtěli, jste v Itálii), takže dost pomůže ukazovat na připravené obrázky.
Z pokladny vás odkážou rovnou do šatny. S sebou na věž nesmíte mít batoh ani kabelku. Zato vám ale připomenou, abyste si nezapomněli foťák. Číslo elektronicky zamčené schránky vám napíší na vstupenku a nasměrují vás do fronty.  
Do věže se vstupuje každých asi 20 minut. Organizovaně. To znamená, že nás nejprve nahnali do místnosti v přízemí, kde nás stručně informovali o historii věže. Pak už následuje samotný výstup. Ten je naštěstí otázkou sil každého jednotlivce.
Závaží spuštěné ze středu věže ukazuje, jak moc je nakloněná

Zvony na vrcholu věže jsou také nakřivo

Věž vrhající stín na dóm Panny Marie Nanebevzaté
Vstupenka na šikmou věž se vztahuje i na dóm Panny Marie Nanebevzaté, takže se tam jvydáváme již v houstnoucím davu. Italové se opět nezapřou, u vchodu pečlivě kontrolují délku sukní a odhalená ramena. Naštěstí vám tu poskytnou nemocničně zelený přehoz, takže tu černý obchod se šátky nebují.
Dóm Panny Marie Nanebevzaté a věž
Dóm Panny Marie Nanebevzaté 
Nezapomenout na věci v šatně a je to za námi. Procházíme se přilehlými uličkami k řece. S radostí zamíříme k trhu, ale ovoce a zelenina na něm je opatřena etiketami nadnárodních značek. To není nic pro nás. Místní ale nakupují pečivo od usměvané paní v dodávce, proto se jdeme podívat. Ochotně nám představí několik druhů chleba a varuje nás, že ten, který jsme si vybrali, je podle místního receptu a zcela bez soli. Necháme si na něj tedy zajít chuť a zvolíme tradičnější složení.
Ještě není ani poledne, když vyrážíme k moři. Tady mám slíbeno několik dní odpočinku. Představujeme si malé městečko na pobřeží, kde si Architekt bude chytat ryby a já si přečtu knížku.