Pracovní den v Benátkách

Na druhou část Biennale jsme si přivstali, takže jsme ve městě už před desátou ranní a téměř sami. Opravdu, v úterý ráno v Benátkách potkáte pouze pracující Benátčany a těch není mnoho. Hodně lidí pochopitelně žije z pronájmů nemovitostí a pokojů, řada z nich vede malé obchůdky a služby. Vetšinou od 10 hodin, takže teď jsou zrovna na cestě do práce, telefonují, navzájem se zdraví, pokřikují ze břehu na břeh a ze břehu na loď.
U vody to je ale jiná práce. Nejprve na Ponte D. Accademia potkáváme dvojici mužů pečlivě odstraňující zámečky, které na starý most za víkend navěsily stovky turistů v naději, že se do Benátek vrátí. Zámečky, mnohdy podepsané či ostužkované, končí bez ceremonií na dně kbelíku. A štípání pokračuje. (Když jsme se o několik hodin později vraceli z Biennale, neměli ještě hotovou ani jednu celou stranu mostu!)
O několik kanálů vedle, ale snad o století v čase zpět – opravna gondol. Tady končí ty načančané nádhery, když potřebují trošku naleštit.
Dva dny jsem od Architekta poslouchala, že by chtěl vědět, jak hluboké moře v Benátkách je. No a zrovna jsme narazili na loď vyměňující kůly pro kotvení lodí. Je na to takový speciální jeřáb, který dokáže vytáhnout starý kůl a na jeho místo zatlouct nový. 
Takže pro zvědavce: celková délka kůlu: 11 metrů, z toho v bahně asi 4 metry, 3 metry nad hladinou a zbytek (4m) pod vodou.
Ráno měli čerstvě vyměněný jeden kůl, cestou domů už měli všechny 4 a začínali na další soustavě o pár metrů dál. Odhaduji tedy, že jeden kůl jim trvá tak 45 minut.

Tolik k rychlým postřehům ze života pracujících Benátčanů, příště to bude zase o Biennale.

Benátky křížem krážem

Pondělí bylo ve znamení procházky ztichlými Benátkami. V kempu i potom v ulicích města byl znát výrazný pokles počtu turistů, takže se i nejfrekventovanějšími uličkami dalo projít bezestrachu z toho, že vás někdo nakopne, nebo někoho naopak zašlápnete.
Fotky mnoho komentářů nepotřebují:
Grand canal
V Benátkách je prý asi 150 kostelů

Fondementa nuove – nábřeží u nemocnice

Lodní sanitka a v pozadí hned hřbitov 

Židovské gheto

Židovské gheto (naše nejoblíbenější část Benátek, bylo tam minimum turistů)
“Just a simple home for two”

Židovské gheto

Podzim se blíží!

Na úterý nám zbývá druhá část Biennale a pak se pomalu vydáme na jih. V Benátkách se stejně má zkazit počasí…

Jedna fotka z kempu určená našim rodinám- nestrádáme 😉

Architektův ůlovek z Hannibalu – skládací gril. Tentokrát na něm připravuje italská salsiccia a cuketa.

Biennale architettura 2014 – část první: Arsenale

Biennale je rozděleno na dvě části – Arsenale a Giardini. Protože jsme v Benátkách na neděli, pondělí a úterý, z čehož v pondělí je Biennále zavřené, rozdělili jsme si návštěvu na dvě části. Architekt bude mít dost času si projít a prostudovat, co bude chtít, a já se neunudím, když tomu nebudu rozumět.

Zatím to ale vypadá fantasticky a návštěvu doporučuji i ne-architektům, protože:

Pokračovat ve čtení “Biennale architettura 2014 – část první: Arsenale”

Benátky – příjezd

Architekt nám moudře vybral kemp v Mestre, takže do samotných Benátek to máme jen asi 5 minut autobusem, který navíc staví prakticky před kempem.

Camping Village Venezia, který je teď na tři dny naším domovem, mě mile překvapil. Je tu čisto, klid a slečna na recepci mluví kromě rodné italštiny ještě anglicky, německy, francouzsky, trochu rusky a japonsky. Japonština je prý italštině hodně podobná ve výslovnosti a benátská univerzita má na ni nejlepší lektory v Evropě. Jen nevím, jestli zrovna Japonci jezdí do kempu…

Po rychlé sprše a vydatném obědě vyrážíme do města. Autobusem je to opravdu kousíček, za chvilku už se rozhlížíme na Piazzale Roma. Je tu čilý ruch – autobusy chrlí desítky turistů, kteří se radují stejně jako my, aby se vzápětí nechali pohltit městem.

Vyrážíme přes části San Croce, Dorsoduro a San Marco. Architek je pochopitelně nadšený, počasí je krásné, prostě pohádka. 

Kolem Piazza San Marco je tradičně nejvíce turistů, což nás trochu vysává, ale čím více se blížíme Biennale, tím víc jsou nám davy jedno.

Biennale architektury je náš hlavní cíl, a tak mu věnuji samostatný článek.

Hurá do Itálie, tedy pardon, do kolony

Deštivé počasí nás z Rakouska provázelo i do Itálie. Dálnice se ale vlnila mezi Julskými a Karnskými Alpami a tam z toho byla nádherná podívaná. Mraky připomínající roztrhané chomáčky vaty vytvářely dojem, že se některé hory vznášejí. Scenérie ne nepodobná Mlžným horám z Avatara.
Pomalu jsme si začali zvykat na italský styl jízdy (prakticky nepoužívají blinkry, zásadně jedou brzda plyn a nejlepší místo z celé dálnice je 10cm za vaším nárazníkem), když na nás výstražně začalo blikat, že u Udine jsou kolony. No jo, ale Udine, to je ještě daleko a navíc, my do samotného města nejedeme, to se nás nemůže týkat. Jenže tahle kolona začínala již několik desítek kilometrů před městem! Chvílemi to jelo, občas jsme úplně stáli, a tak jsem podezírala ze sabotáže mýtné brány. Jenže ouha, kde nic, tu nic! Po několika kilometrech se kolona rozjela jako by si prostě doteď někdo trénoval rozjezdy a konečně ho to přestalo bavit.
Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, když jsme u Udine vjeli do další kolony. Pohled do Google maps mě zbavil veškerých iluzí. Červená se táhla od nás až do Benátek, odhadem takových 180 km! Na prvním sjezdu (který ale přišel po několika dlouhatánských kilometrech) jsme z dálnice sjeli a jali se hledat cestu po okreskách. Déšť zesílil v průtrž, Italové nechápali, proč dodržujeme rychlost, byla jsem moc ráda, že jsem odmítla Architektovu nabídku, jestli nechci řídit.
Kdykoliv jsme se přiblížili dálnici na dohled, viděli jsme jen šňůru stojících aut. Jako by se z dálnice stalo jedno velké parkoviště. Podobná proměna ovšem čekala i naši okresku. Z ničeho nic jsme dojeli kolonu a zůstali stát. Déšť neustával a kolona se ani nehla. Když už jsme konečně měli možnost popojet pár metrů k malému parkovišti, rovnou jsme na něj zatočili. Roztáhli jsme si letiště, pohodlně si uvařili oběd a sledovali, jak to slabší povahy otáčejí.
“To jedou všichni do Benátek?” zeptal se s hrůzou Architekt a já se začetla do automapy. Kdepak do Benátek, ale do Bibione! Stáli jsme totiž v Latisaně, jen asi 20 km od tohoto proslulého letoviska. To také vysvětlilo to množství cizích SPZ.  Na Bibione se letos asi bude mluvit hlavně slovensky, z deseti aut byli 4 slovenská, 1 české, 2 rakouská, 1 německé a 2 italská.
S příchodem slunce se zkrátila i kolona, takže jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Byli jsme asi o půl dne napřed oproti plánu, proto jsme si mohli dovolit malou zajížďku. Musíme se přece podívat, na co se tu stojí ty kolony!
Nikdy před tím jsem v Bibione nebyla a nikdy už sem douvám nepojedu. To, co jsem tu totiž viděla, je moje osobní představa pekla. Kilometry pláže “naporcované” lehátky se slunečníky dokonale vyrovnanými v řadách, kam oko dohlédne. Desítky Čechů a Slováků (od pohledu), Rusů (podle nezaměnitelného odéru vodky) a kupodivu i Italů se sjely na těchto pár kilometrů čtverečních, aby se mohli zdravit ve frontách na převlíkárny, záchodky a občerstvení.
Nestačíme se divit, tak kvůli tomuhle se stojí v kolonách?

Dokážete spočítat, kolik to má řad?

Podnikli jsme opatrný pokus najít nějaké vhodné místečko k přespání, ale nepodařilo se. Vyrazli jsme tedy dál směrem k Benátkám, aspoň to zítra budeme mít blíž.