Jak víte, na moje třicáté narozeniny si můj partner nachystal překvapení. Do poslední chvíle jsem nic netušila. Ještě ráno jsem šla normálně do práce. Dělala jsem jakoby nic, ale den před tím už jsem nervozitou docela slušně vyšilovala. Architekt mi sice nechtěl nic dalšího prozradit, ale časem mu vyklouzlo, že pojedeme daleko a budeme spát v autě. Zjistila jsem to tak, že jsem se ptala, zda budu potřebovat kromě spacáku také karimatku. Protože Architekt odpověděl zamítavě, usoudila jsem, že asi jedeme někam do hor a budeme spát na winterraumu či chatě.
Tipovala jsem Itálii- mohli bychom tam jet přes Plzeň (tedy ne na jih) a italsky jsem se učila. Někde v Dolomitech bude sníh a s trochou štěstí i sluníčko. Další možností bylo Švýcarsko, ale to jsem zavrhla, když jsem z Architekta vymámila předpověď počasí. Ne, že bych jim to ve Švýcarsku nepřála, ale 22°C a slunce tam koncem dubna asi nemají. Takže to musí být Itálie…
Už jsem měla prakticky sbaleno , když jsem si všimla, jak mě Architekt starostlivě pozoruje. Balila jsem velkoryse- v autě se přece nemusím žinýrovat, boty, kabelku či notebook navíc přece uvezeme!
Asi hodinu před plánováním odjezdem už to Architekt nevydržel: „Miláčku, asi bych ti přece jen měl něco říct. Aby si později nebyla moc vyděšená a nepanikařila.“ Oukej, tak to jsem fakt nechtěla slyšet! „Jedeme do Berlína.“ Zjevně se tvářím příliš tupě, takže pokračuje: „Jedeme do Berlína, na Schoenefeld.“ Můj výraz se pravděpodobně nezměnil k lepšímu (spíš naopak), takže je nucen to dokončit: „No na letiště.“
Následuje ticho. Po třech týdnech neustálého hádání a bádání zjišťuji, že tahle možnost mě nenapadla ani v nejmenším. A nejsem si jistá, zda nežertuje. Ale protože napjatě očekává nějakou reakci, konečně si dovoluji uvěřit. Na svoje narozeniny někam letím. Sice stále nevím kam, ale je to pokrok.
Po chvíli radostného skotačení se musím soustředit na bolestnou realitu. To, co by naše VW Caddy bez problémů „spolkla“ a ani by to v ní nebylo vidět, rozhodně dalece přesahuje limity Easyjetu pro palubní zavazadla. Takže balení znovu a lépe, jen v podstatně kratším čase…
|
|
| Pokračování příběhu zde. |
1 komentář na „Den D“