Máme spolu s Architektem už leccos nacestováno, takže přebalení si do „letového“ módu není kupodivu takový problém. V půl osmé večer tak vyrážíme směr Berlín.Jakmile se dostaneme za Mělník, výrazně ubyde aut a provoz se zpomalí. Tady už nikdo na večer k rodině z práce nespěchá. V krásném západu slunce míjíme Trosky a noříme se do smogu kolem Ústí nad Labem.
Pár desítek kilometrů od letiště máme již z podzimní cesty do Maroka vyzkoušenou benzínku. V jedenáct hodin uléháme na naší pohodlné vestavbě do spacáků a já stále nevím, kam to vlastně letíme. Architekt mi řekl, ať si vezmu pas, ale může to být jen zastírací manévr, už jich pár předvedl.
Budíček ukazuje pět hodin, venkovní teploměr 2°C. Poslední možnost zabalit si, případně něco vyndat z tašky, počká to v autě na hlídaném parkovišti, kde máme být v 6 hodin. Zhruba za půl hodiny k němu vyrážíme, rozespalí ale natěšení.
Německé dálnice, to je kapitola sama pro sebe. Na jedné straně zástupy kamionů, na druhé straně po většinu doby neomezená rychlost. Vpravo se to „táhne“ devatesátkou, vlevo jezdí klidně i 200km/h. Funguje to krásně asi hlavně proto, že tu jsou řidiči slušní a kultivovaní. Žádné problikávání nebo najíždění, ovšem ani blokování. I když kamiony se pědjíždějí asi všude na světě.
Na parkovišti je to akce kulový blesk – tašky z auta do auta, naše autíčko zaparkovat a už se vezeme na letiště. Napjatě poslouchám, zda se řidič či spolucestující starší pán nezmíní o cílové destinaci, ale bohužel, mlčí jako ryby. Takže musím vydržet až do odletové haly.
V první moment mi žádná z destinací na tabuli odletů nedává smysl a nezní povědomě. Pak mi to ale dojde a konečně vím, kam letíme…
|
|
4 komentáře na „Narozeninové tajemství prozrazeno“