Torres del Paine in pain – i tak to stálo za to!

Torres del Paine znamená namodralé hory. Anglickému pain je to podobné čistě náhodou a nebýt mé špatné zkušenosti s chilským salámem, možná by mě ta spojitost nikdy nenapadla. 🙂 Ale stačila jedna ochutnávka a byly z toho déle než týden trvající zažívací problémy. Ovšem o tom, že mě zastihnou přesně v polovině slavného treku “W” jsem pochopitelně netušila. A i kdyby mě někdo varoval, nenechala bych si Torres del Paine ujít. Pokud se chystáte do Chile, nesmí chybět na seznamu ani vám.

Na co mám opravdu silné vzpomínky a co doporučuji i dalším cestovatelům?

Do Torres del Paine jsme vyrazili časným autobusem z Puerto Natales. Z větší části jsme se kodrcali po prašné, šotolinové cestě, která se bezesporu musí podepisovat na životnosti autobusů. Na hranici parku jsme všichni absolvovali povinnou registraci a platbu vstupního poplatku (v letní sezóně 2016 bylo vstupné 16 000 CLP za osobu, letos podle webu už 21 000 CLP), teprve pak jsme pokračovali dále.

Torres del Paine map
Mapa národního parku Torres del Paine. Zdroj.

V Guardería Pudeto jsme nejprve vystoupili všichni. Část naší skupiny se vydala do přístaviště lodí, aby se do tábořiště Paine Grande přeplavila. Zbytek jsme čekali na autobus, který by nás dovezl až do Posada Serrano, odkud jsme se do stejného tábořiště měli vydat pěšky. Po krátkém zmatku mezi řidiči jsme nakonec dostali pokyn od našeho původního. Znovu jsme se tedy nalodili a s úžasem sledovali, jak při elegantním couvání urazil zrcátko kolegovi. Nicméně nechalo ho to klidným a dovezl nás bezpečně. 🙂

Torres del Paine
Povinná výbava v Torres del Paine: čelenka přes uši, šátek a windstopperka (foto Michal)

První trek v Torres del Paine

Trasa z Posada Serrano do Paine Grande má 18 km a je psána na šest hodin, což ve mě z počátku vzbuzovalo obavy. Na zádech jsem si nesla stan, karimatku, spacák, vaření, potraviny a oblečení na pět dní, což není úplně málo. Navíc v Chile prakticky neustále silně fouká, což chůzi s batohem mnohdy komplikovalo.

Z obávané trasy se nakonec stala jedna z mých nejoblíbenějších v Torres del Paine a všem ji doporučuji. Cesta pampou kolem Rio Grande a následné pohledy na symbol celého parku přes Lago Pehohé mě okouzlily nejen svou (až kýčovitou) krásou, ale i tím, že jsme na ní byli téměř sami. Jak se později ukázalo, to je v Torres del Paine téměř vzácnost.

Torres del Paine
18 km pampou s tímhle výhledem uteklo jako nic!

Tábořiště a kempy

Do tábořiště jsme dorazili krátce před příjezdem posledního katamaránu a nestačili jsme se divit. Po předchozí zkušenosti z Chalténu v Argentině, kde bylo za tábořiště bráno jen místo s udupanou hlínou a jednou společnou kadibudkou, jsme nepočítali s elektřinou, sprchami, či dokonce s obchůdkem a kavárnou. Paine Grande je ale jakási brána do parku a ten dbá na to, aby tu útočiště našel úplně každý. Je tu tedy možnost ubytovat se i v chatě, či kompletně vybaveném stanu, pokud jste dorazili na lehko.

V celém parku se pohyb lidí přísně kontroluje, což je na jednu stranu nepříjemné, protože se nevyhnete davům, ale zároveň pochopitelné. Velmi často v Torres del Paine narazíte na pozůstatky jednoho ze dvou mohutných požárů, které park poznamenaly. Jak nám vyprávěl náš průvodce Martin, západní část parku svou nešikovností vypálil jakýsi turista z Izraele, východní jen pár let před ním pro změnu Čech. Následky jeho počínání splácíme pravděpodobně dodnes. 🙁

Torres del Paine
Kemp Paine Grande je největší a asi nejlépe vybavený.

Jakákoliv manipulace s ohněm je v nepřetržitém větru nebezpečná, proto jsou turisté koncentrováni v kempech, kde je vaření povoleno pouze v táborových kuchyňkách. V Paine Grande byla velká, ale jinak bylo v exponovaných časech poměrně náročné se někam vměstnat a chtělo to trpělivost.

Tip: v Paine Grande se snažte postavit stan co nejvíce do závětří a neváhejte kromě kolíků použít i kameny. Viděli jsme tam několik stanů větrem částečně odnesených, nebo polámaných.

Začátek “W”

Levou část slavného “W” tvoří cesta z Paine Grande na vyhlídku za kempem Refugio Grey. Dáte-li to jako my tam a zpět, budete mít v nohách 23 km na lehko s celkovým převýšením asi 500 m. Celá trasa je plná krásných výhledů, ale ten na ledovec na konci treku je asi nejlepší, takže to rozhodně dojděte.

Torres del Paine
Lago Grey a ledovec Grey

Zlatý střed

Další den brzy ráno jsme vyrazili směrem do Campamento Italiano. Cítila jsem se skvěle, a přestože se prvních 8 km šlo na těžko, dala jsem je za hodinu a čtyřicet minut. V Italiano jsme si nechali velké batohy a jen se svačinou se vyškrábali ke Campamento Britanico. Cesta do nitra pohoří stoupá zhruba 4 km náročnějším terénem přes balvany a sutí. Jistý krok a pevná obuv se vám budou hodit. Se záchytným bodem v podobě kempu nepočítejte, Britanico je po sesuvu zavřené stejně jako jedna z vyhlídek.

Při návratu do Italiano jsem začala pociťovat nevolnost, přičítala jsem ji ale brzkému vstávání, těžkému batohu na zádech a 16 km, které jsem již tou dobou měla v nohách. Do Campamento Los Cuernos už to ale bylo jen necelých 5 km, takže jsem zatnula zuby a vyrazila.

Ledovec Grey v pozadí

Myslím, že to bylo nejdelších 5 km v mém životě, začala jsem být opravdu vyčerpaná. Netoužila jsem po ničem jiném než zachumlat se do spacáku, ale po příchodu do kempu jsme zjistili, že naši rezervaci spletli. Kemp byl narvaný k prasknutí a mně nezbylo než postavit si stan napůl na kamenité, svažité cestě. Vzhledem k odlehlosti kempu jsem nepředpokládala, že je nějak často motoristy používaná. Mýlila jsem se. Před spaním mi centimetry od hlavy drandil tam a zpět novodobý gaučo na čtyřkolce (vozil nějakou slečnu). 🙂

Přes velký energetický výdej, něco přes 20 km a 600 výškových metrů v nohách a dlouhé čekání na místo v kuchyňce zůstala moje večeře téměř netknutá. Začínalo mi být jasné, že je něco špatně, ale netušila jsem, co přijde. Spacáku jsem si moc neužila. Většinu noci jsem strávila na záchodě. Jak jsem byla vděčná za klasickou mísu namísto prosté díry v zemi jako v Chalténu!

Tip: V Los Cuernos se snažte ubytovat ve svahu, dole u jezera se stany staví na dřevěných podestách (některé typy stanů tam postavíte jen těžko) na bažinatém břehu a je tam hodně komárů.

Torres del Paine
To mi bylo ještě dobře! (foto Michal)

Vrchol všeho

Na nejnáročnější část cesty jsem nastoupila nevyspalá, hladová a neschopná cokoliv pozřít. Místo snídaně jsem si dala oslazený čaj a černé uhlí. Blízkost toalety jsem opustila jen velmi nerada. Na plánu byl přechod na těžko do Camping Chileno (asi 14 km, 200 výškových metrů) a následně výstup jen s batůžkem na Mirador de las Torres/ Mirador Torres del Paine (5 km a 400 výškových metrů).

Vzpomínala jsem, jak jen o 24 hodin dříve jsem téměř létala. Teď jsem se ploužila a z cesty vnímala jen boty toho, kdo šel přede mnou. Krok sum krok, vždycky jsem se za někoho pověsila a jako oslík ho následovala. Hlavně nemyslet, to se mi hned hrnuly slzy do očí. Bolestí i strachem, jak dlouhý pochod mám ještě před sebou. Neexistovala zkratka ani lehká varianta, prostě jsem to musela dojít. A tak jsem šla, nehleděla doleva, doprava, nefotila ani nemluvila, takže okolí pochopilo, že je mi fakt mizerně.

Torres del Paine
Můj milovaný Osprey Kestrel 58l pojmul vše potřebné.

Ze spolucestovatelů jsem si nejvíce sedla s Michalem. Ten mi v této situaci dělal sparing-partnera. V prudkých pasážích na mě čekal, povzbuzoval mě a nutil mě pít. Když jsem se konečně doplazila do Chilena, schoulila jsem se na kameni a až pod dohledem právě Michala dokázala postavit stan. K obědu jsem asi 20 minut chroupala jediné kolečko sušenky, víc jsem do sebe dostat nedokázala.

Zatímco já snila o spánku ve stínu jen pár metrů od mého kamene, zbytek se chystal na výstup k Lago Torres – vrchol celé návštěvy parku Torres del Paine. Moje tělo odporovalo, ale hrdost mi nedovolila vzdát to.

Začátek cesty vede lesem kolem Camping Torres, ale jakmile přijde stoupání, stromy postupně řídnou a naopak přibývají kameny a suť. Přidejte prudké slunce a máte dokonalé podmínky pro toho, kdo má těžké zažívací problémy a je dehydrovaný. Bojovala jsem doslova o každý krok a přejmenovala jsem Torres del Paine na Torres of Pain.

Torres del Paine
Lago Torres a žulové věže Torres del Paine, kvůli kterým ta drsná cesta nahoru stála za to!

Výhled u Lago Torres byl pochopitelně dech beroucí, ale přiznám se, že jsem byla v úžasu hlavně z toho, že jsem tam dokázala dojít. Zatímco ostatní pobíhali kolem a hledali nejlepší místa k focení, já si našla pohodlné místečko a užívala si, že se nemusím hýbat.

Tip: V Camping Chileno si nestavte stan příliš blízko řeky, dokonce ani v místech, kde jste před tím viděli stát stan někoho jiného. Jakmile jen trochu zaprší, řeka se rychle rozvodní a břeh zaplaví. Mně zachránila stan Jitka, která jej spolu s dalšími duchapřítomně odtáhla z nově vznikajícího koryta.

Sestup z Torres of Pain

Celou noc pršelo, takže jsem měla po svých cestách na záchod stan mokrý nejen z vnějšku, ale i zevnitř. Ráno nebyla šance ho vysušit, pršelo víc a víc. Vyrazili jsme směrem do civilizace a vypadali jako tlupa strašidel – goráčové bundy, pláštěnky na batozích, ponča. Sestup byl prudký, klouzalo to a mně bylo pořád zle.

U Hosteria Las Torres (cca 5,5 km od Chilena) jsme zjistili, že k autobusu je to ještě 7,5 km po silnici. Někteří se rozhodli počkat na mikrobus, já jsem to zase kousla a šla. Na konečné jsem si pak ale zkrátila honbu za focením lam. Jednu jsem potkala hned u silnice a to mi v daném stavu bohatě stačilo. 🙂

Torres del Paine
Když přestalo pršet, zahalily se vrcholky do mraků a mlhy

Zatímco cestou do Torres del Paine řidič zmatkoval a nakonec vlastně boural, při návratu pro změnu prodal více lístků, než měl v autobusu sedadel. Ještě štěstí, že jsme dorazili s předstihem a zbyla na nás místa k sezení! Ulička autobusu pak byla plná těch, kteří takovou kliku neměli a museli se tam nějak poskládat. Trestem pro řidiče byl odér, který z nás šel. Na prašné cestě nemohl otevírat okénka a my byli zmoklí a zpocení…

Zpátky v Puerto Natales si mí spolucestovatelé užívali místních delikates, zatímco já bojovala i s kuřecím vývarem. Přes všechno černé uhlí, Endiaron a Smectu moje zažívací problémy trvaly přes týden. Nakonec zabraly až antibiotika, které s sebou měla magistra lékárny Petra. 🙁 Přes to, nebo možná díky tomu patří návštěva Torres del Paine k tomu nejlepšímu, co jsem v Patagonii zažila. 🙂

Torres del Paine
Ostatní hledali lamy po kopcích, já na jednu narazila hned u silnice.

Co je dobré si v Torres del Paine uvědomit:

  • V Chile opravdu hodně fouká. Čelenka/šátek přes uši je nezbytnost, pokud se chcete vyhnout bolesti hlavy. Šátek kolem krku a tenká větru odolná bunda vás zachrání před nastydnutím.
  • Silný vítr potrápí nejen vás, ale i váš stan. Dbejte na jeho pevné ukotvení, pokud ho chcete najít tam, kde jste si ho postavili!
  • Opalovací krém – bez faktoru 50 ani krok.
  • Nechte si finanční rezervu- ceny kempů se mění (v roce 2016 se pohybovaly v rozmezí mezi 6000-8000 CLP), také na vás může přijít mlsná a ceny pochutin v kempech jsou vysoké (plechovka piva stála 3000 CLP)
  • Pozor na omezení při dovozu potravin do Chile, ušetříte si komplikace na hranicích.
  • Rezervujte si místa v kempech dlouho dopředu – bez rezervace nebudete do parku vpuštěni a kapacita je omezena. Když se do kempu nevejdete, musíte dojít až do dalšího, což může znamenat 5-10 km pochodu navíc! Spaní mimo kempy je velmi přísně zakázáno.
  • Mějte s sebou malý skladný batůžek/vak na nejcennější věci a vodu, bude se vám hodit na kratší cesty, když budete mít možnost někde odložit velkou krosnu.
  • Přibalte do lékárničky něco silného na střevní obtíže. V Chile nepoužívají konzervanty a pesticidy, místní jídlo tak může obsahovat bakterie, na které nejsme stavění.
  • Hodí se trekové hole, uleví při chůzi ve větru i převýšení.
  • Pláštěnku na batoh s sebou! Bude se vám hodit nejen kvůli rozmarům počasí, ale i v případech, že si batoh někde budete nechávat.

 

2 komentáře na „Torres del Paine in pain – i tak to stálo za to!“

Ocením vaše komentáře a postřehy!