Kniha, která vás přenese do nitra Himaláje

Letos uběhlo třicet let od jeho první “objevně-dobrodružné výpravy”, pochybuji ale, že tomu Martin Mykiska přikládal nějakou zvláštní váhu. Při setkání s ním pochopíte během chvíle, že ve svém životě viděl a zažil víc, než si dokážeme představit (i s dnešním přístupem k internetu, National Geography či Prima ZOOM).

Přestože by jeho vyprávění vydala na vlastní cestovatelsko-dokumentární seriál, je výborný posluchač. Ale nemyslete si, o své zážitky se podělí rád. 🙂 Ať u sklenky nějakého vynikajícího jihoamerického vína, nebo na stránkách některé z jeho knih. Vydává si je sám, takže je to nedostatkové zboží. Seznamte se s jednou z nich.

Pozorování bobrů v Patagonii.

kdo je Martin Mykiska

Martin byl jedním z důvodů, proč jsem si poměrně silné konkurence vybrala zájezd do Patagonie zrovna u Munda. Neměla jsem parťáka ani znalosti španělštiny na to, abych se do Argentiny odvážila vypravit sama, ale líbilo se mi, kolik zkušeností z celé Jižní Ameriky měl on. Rozhodla jsem se mu svěřit do péče a nelitovala jsem ani na vteřinu, byť to v některých situacích možná nebylo vzájemné. ?

Někde na hraničním přechodu mezi Argentinou a Chile mi během opakovaného vystupování a nastupování vypadl foťák pod sedačku v autobuse. Až při vybalování krosny na hostelu v Puerto Natales jsem zjistila, že mi něco chybí. Měli jsme za sebou národní park El Chaltén a já bych najednou neměla ani fotečku?! Zatímco já jsem byla na zhroucení, Martin se mnou ihned vyrazil do kanceláře autobusové společnosti.  Nález fotoaparátu však nikdo nenahlásil. Nakonec nás alespoň nasměřovali do depa, abychom zkusili přímo řidiče. Martina čekal zbytek skupiny, proto jsem se tam vydala sama. Už takhle měl se mnou starostí až až. Na druhou stranu jsem se ale krátce na to stala možná první členkou nějaké jeho výpravy, které v Jižní Americe nic neukradli, ale naopak vrátili. 🙂

Martin na ledovcovém jezeře v Patagonii, foto Michal

Kromě Jižní Ameriky sjezdil Martin i další kontinenty včetně Antarktidy, kde rok žil. Mě ale nejvíc fascinoval jeho delší pobyt v Ladaku, v Himalájích, kde byl v roce 2003 jako učitel angličtiny několik měsíců i s manželkou a dvěma malými syny. Možná si můj zájem pamatoval, možná je to náhoda, ale knížka, kterou mi pro vás věnoval, na tento pobyt bezprostředně navazuje. 🙂

kniha Po zamrzlé řece do nitra Himaláje

Protože jeho první pokus dostat se z Ladaku do Zanskaru během letních měsíců nevyšel, rozhodl se Martin zkusit to v zimě. Asi vám to v první moment zní trochu šíleně – když nedokázal překonat několik himalájských sedel v létě, jak by se mu to mohlo podařit v zimě, když teploty dosahují i -40’C? Nápovědou je už samotný název Martinovi knihy, která na krásném křídovém papíře nese příběh o splnění jednoho snu, sto kilometrech chůze po ledu a nekonečné síle ducha lidí obývajících himalájské vesnice.

Kniha Po zamrzlé řece do nitra Himaláje

Z počátku jsem narážela na limity vlastní představivosti. Popisované scenérie nebylo možné připodobnit k ničemu, co jsem na svých cestách zažila. Ale není divu! I Martin, který toho viděl už mnohonásobně víc, tvrdí, že ledová cesta Čhadar, jediná spojnice hrstky vesnic z pohoří Zanskar s nejbližším městem, nemá na světě obdoby.

V létě (tedy asi čtyři měsíce v roce) se na Zanskar dá dojet i autem, ale v zimních měsících jsou tamní obyvatelé úplně izolovaní od světa. Pokud potřebují do města třeba na úřad, do školy, či k lékaři, musí počkat, až dostatečně zamrzne řeka. Teprve pak se mohou vydat na náročný pochod po jejím zamrzlém řečišti. Pochod, který znamená klouzání po ledu, brodění ledovou vodou, ale i lezení po prudkých stráních v místech, kde led není dost silný. Každoročně takto do Ladaku a zpět putují stovky lidí. Přitom jim cesta zabere mnohdy i více než pět dní.

Zamrzlá řeka Zanskar, zdroj zde.

Mou nedůvěru rychle vystřídal údiv, to když jsem se dostala k první části fotografií. Martin cestu pečlivě dokumentoval a fotky jsou důležitou součástí knihy. Umístěny jsou tak, že si s nimi snadno spojíte příběhy nedávno přečtené a nemusíte se vracet. Martin není literát, ale jako cestovatel je skvělý pozorovatel a fotograf. A i když své zážitky někdy vypráví trochu stručně, mezi řádky je všechno. Stačí jen číst stejně pozorně jako Zanskařané čtou led. ? Jednotlivé příběhy a mini-setkání vám složí pestrou mozaiku lidí, se kterými se Martin na cestě setkal. Prostí vesničané, úlisní obchodníčci, budhističtí mniši jsou popsání sice jednoduše, ale tak výmluvně, že budete mít pocit, že jste se snimi setkali sami.

S blížícím se koncem jsem začala toužit po tom spatřit Čhadar a třeba i klášter Phuktal na vlastní oči. Jenže jak to u turismem nezkaženými místy na planetě bývá, rychle ustupují pokroku. I Martin se tu dotýká choulostivého tématu vybudování dálnice, která by zlepšila spojení Zanskaru s civilizací. Výhody jsou nesporné, ale vyváží hrozící zánik tak specifické kultury? Autor nehodnotí, jen zaznamenává, co vidí a slyší od místních lidí, kteří jsou si blížícího nebezpečí vědomi.

Jedno z náročnějších míst na řece Zanskar, zdroj zde.

Přála bych si vědět, jak se mají na Zanskaru teď. Jestli i letos čekají, až řeka zamrzne, nebo jestli jim stačí jít na autobus. Jestli si mníšci broukají “Óm, mami padme, húm”, nebo už taky sedí u Facebooku. A jestli už se na svazích kolem vesnic ve velkém lyžuje na upravené sjezdovce. :-/ Snad se tam Martin ještě někdy vydá a napíše o tom pokračování, do té doby můžeme žasnout nad jeho prvním zanskarským putováním. 🙂

3 komentáře na „Kniha, která vás přenese do nitra Himaláje“

Ocením vaše komentáře a postřehy!