Big Wall

S příchodem podzimního počasí jsme se vydali prozkoumat nově otevřenou umělou stěnu Big Wall v Praze- Vysočanech.
 
První dojmy:
Je to obrovský prostor! Už z recepce je vidět mohutná klenba, na kterou mého horolezce okamžitě začaly svrbět ruce.
 
Než se ale na stěnu smíme vydat, čeká nás trocha papírování. Podepisujeme bezpečnostní pravidla, hlavní je, abychom měli dostatečně dlouhé lano.  50 metrů je tu minimum!
 
V hale nás přivítají krásné, čisté cesty. Dokonalé využití ohyzdného prostoru. Původní industriální prvky byly při rekonstrukci zachovány – řídící kabina ve 30 ti metrové výšce mě vysloveně baví. Stejně tak mě tu baví i lézt, byť je pravda, že mi tu stačí málo a jsem unavená. Dám si pět cest a vím, že si to tělo bude pamatovat ještě pár dní. Také moje psychika tu zejména při posledních návštěvách dostává zabrat. I když lezu jako druhá, občas se zaseknu a bojím se udělat krok. To je ale problém v mojí hlavě, za to stěna nemůže. 

Na Big Wall potkáte profíky, začátečníky i statečné děti
Těší mě, že to tu bylo plánováno s rozmyslem. Na drobných detailech je patrné autorství nebo spoluautorství horolezce. Klíčky od skřínky na karabině, kterou si připevníte na sedák, jsem už viděla, ale tabulky s popisem cesty francouzskou i mezinárodní stupnicí a piktogramy ne. I když jsou cesty postaveny nově, najdete tu tabuli pro vzkaz o případných problémových chytech. Po třech měsících provozu se stále budují nové a nové cesty, na ochozu si můžete vyzkoušet i cvakat. Vaše nervy při odchodu otestuje recepce. Za několik našich návštěv jsme ani jednou neprošli hladce. Pokaždé byl nějaký problém, nejkomplikovanější jsou pro ně platby kartou a vracení na bankovky ve výši 200 a 500.
Než se tam vydáte, tak přibalte s sebou mikinu, ať vám při lezení necvakají i zuby. S poklesem venkovní teploty je potřeba počítat i s ochlazením prostoru stěny. A nelekejte se! Na první pohled je tam narváno, ale místo si bez problémů najdete, protože Big Wall je opravdu big. 
 
Úctyhodný prostor!

Totes Gebirge 2/2

Počasí druhý den nepřineslo výrazné vylepšení, přesto jsme se k sestupu rozhodli využít trochu delší cestu. Nejen, že jsme díky tomu viděli, řadu dalších nejroztodivnějších chatiček, ale měli jsme také jiný výhled na jezero a přilehlou vesnici.

Dokud jsme jen procházeli mírně zvlněným terénem, občasné převýšení nahoru či dolů nás pouze trochu zahřálo. Skutečná práce našim nohám začala, když jsme dorazili na sestupovou pěšinu. Ani s holemi se mi nešlo dobře, na jednom místě jsem spadla a kdybych na zádech neměla krosnu, asi bych si pěkně narazila záda. Klesali jsme velmi rychle, zatímco cesta nahoru se klikatila přes několik sedel, tady jsme šli přímo dolů z převýšení 1600 metrů…

Scenérie pod námi se neustále proměňovala. Kromě různých úhlů pohledu, jsme to měli zpestřenou řídkým mraky, které se zatoulaly do údolí.

Zpátky ve vesnici jsem měla opět možnost si připomenout rozdíly v životní úrovni a přístupu k okolnímu prostoru v Čechách a v Rakousku. Když to zjednoduším, tady jsme viděli několik fantastických moderních staveb citlivě zasazených do prostoru, spoustu tradičních domečků s krásnou výzdobou i méně vyšperkovaná, nicméně stále upravená, hospodářská stavení.

Jediné, v čem tentokrát Rakušani dopadli hůř než my, byla úroveň obsluhy v hospodě. Uznávám, vypadali jsme lehce ošuntěle a měli jsme s sebou dva psi, to však nic nemění na faktu, že si slečna dala extrémně na čas. Než vůbec přišla, myslela jsem, že si to pivo snad půjdeme natočit sami, ale nakonec naši objednávku přijala. Pak se zase dlouho nic nedělo, ale nakonec jsme se občerstvení přece jen dočkali. 
Další plánované cesty do hor jsme se pro zdravotní indispozici nemohli zúčastnit, tak snad zase na jaře…

Totes Gebirge 1/2

Podzim mi každoročně přináší spoustu radostí i starostí. Barvy, svěží vzduch a světlo slábnoucího slunce mi vždycky dodají energii, kterou potřebuji na enormní množství práce.
Jako by v nás byla stále zakořeněna školní léta a všichni jsme s podzimem začali pilně pracovat. Motivováni touhou po co nejlepších známkách (rozuměj odměnách) se po letní dovolené vysilujeme, abychom se pak s vyplazeným jazykem doplahočili do času vánočních svátků. Trochu zrelaxovat a naskakujeme znovu, aby to první čtvrtletí trochu vypadalo. Ekonomika posilněná naším utrácením bonusů se roztáčí a my si stanovujeme vysoké cíle, ať je podle čeho se odměňovat příští rok.
Letos je to jiné. Ne, že by bylo méně práce, ale můj přístup se změnil. Pokračujeme v rytmu nastoleném v létě – přes týden velmi pilně pracujeme, ale v pátek se balíme a mizíme do hor. Když už to nejde vysloveně na skály, vyjedeme alespoň chodit, třeba do Totes Gebirge.
Z jižních Čech je to v podstatě kousek, když vyjíždíme v 7 ráno (achich ouvej), jsme v 10 hodin na místě. Obtěžkáni batohy vyrážíme kolem překrásného jezera, kde horolezce unavuji vzpomínkami na Norsko. Nemohu si pomoci, podobnost je tu velká, byť v Norsku bylo „moje“ jezero podstatně méně turistickou atrakcí. Tady jsou kolem něj odpočívadla, každou hodinu jej křižuje výletní loď a na kraji směrem k vesnici jsou dokonce hospůdky. Není proto divu, že je na cestě vedoucí kolem jezera šrumec. Rodinky ve sportovním, důchodci ve vycházkovém, ale i s trekovými holemi, občas nějaký elegán s psíkem na vodítku.

Stačí jen uhnout na cestu do prudkého svahu a je klid. Davy zůstaly u jezera a my nerušeně stoupáme zprvu po lesní cestě, poté již po stezce. S výškovými metry nám dochází vzduch, šlapeme potichu, ponořeni ve vlastních myšlenkách. Jen občas se ozve okřiknutí psů, kteří se vydali zřejmě za zvěří, nebo obdivné zvolání toho, kdo se právě odvážil pohlédnout do údolí.


Jezero se nám vzdaluje a kolem nás se tyčí kolmé stěny zvoucí k lezení. „To je boží materiál!“ obdivuje horolezec kvalitu skály a zkouší alespoň trochu boulderovat. Zdá se, že jsme si vyhlédli lezecký cíl pro sezónu 2014.

V sedle zjišťuji, že charakter Totes Gebirge je opravdu hodně jiný. Kdybychom neměli v nohách 1000 výškových metrů, myslela bych si, že jsme někde na vřesovišti. Není to ale vřes, co tu lemuje stezku, ale zakrslá kosodřevina („kosůvka“). Místy zakrývá podivné prohlubně a jámy. Už chápu, proč jsou tyto hory v zimě i na skialpech nebezpečné. Z některých těchto krasových jevů se člověk bez pomoci nevyškrábe a pomoci se tu nedovolá.
Po dalším krátkém stoupání procházíme zvláštní osadou. Kde se vzala, tu se vzala, je tu najednou vesnička jednoduchých dřevěných chatiček, které rozházeny po svahu působí jako domečky místních skřítků. Zjevně tu Rakušané preferují hard-core chalupaření, protože sem si všechno musíte donést poctivě na zádech. Jediné, co tu máte zadarmo, je elektřina ze solárních panelů, které mají tato legrační obydlí na střechách. Nabereme vodu a síly a vyrážíme vstříc Albert Appel Haus, kde jak doufáme, strávíme noc.

Poprvé se setkávám s alpským typem ubytování Winterraum. Princip je jednoduchý, vedle turistické chaty, která je otevřená v létě, stojí menší a podstatně skromnější stavení, které v sobě má několik lůžek, kamna, základní nádobí a potom spoustu dřeva, zásoby jídla a alkoholu. Za poplatek (kolem 10 Euro) zde můžete přespat a za další drobné (dle ceníku) si koupit, co je k dispozici. Založeno je to na slušnosti a důvěře, neboť tu není žádný pan domácí, který by dohlížel na platby či to, jak se k vybavení chováte. Opět se mi do mysli vkrádá nelichotivé srovnání s českou morálkou. U nás by tento typ ubytování po jedné sezóně zkrachoval. Tady fungují Winterraumy od podzimu do jara, aby horolezci a turisté procházející hřebeny měli možnost někde bezpečně přenocovat i v nepříznivém počasí. Na podzim se Winterraum zaveze až po strop zásobami a ty musí vydržet až do znovu otevření turistické chaty začátkem letní sezóny. Neexistuje tedy se zásobami plýtvat, v zimě na nich někomu může záviset život.
Pochopila jsem, proč nás k němu Kleboň tak hnal. Tenhle totiž zrovna není z největších a vejde se do něj maximálně 10 lidí. Nás 6 + 2 velcí psi ho obsadí úplně snadno, další příchozí se však již nevejdou a raději pokračují na jinou chatu. Večeříme, povídáme si, venku mží a je takové správné „jelení“ počasí. Přesto jsem překvapená, když slyšíme řvát jelena. V Čechách je to už skoro vzácnost, zaslechnete ho výjimečně a ještě na chvilku. Tady se jelen předváděl až do časných ranních hodin, takže to ponuré atmosféře dodalo téměř hororový nádech.

14. Krumlovký Horák

Špatně snáším zimu a vlhko. V kombinaci s časnou ranní hodinou
je to pro mě noční můra. Tolik ke vstávání v den závodu, kdy budík v našem
stanu cvrlikal už v 6. Hlavně rychle! Čím rychleji se budu pohybovat, tím
tepleji mi bude. Zatím to ale nepomáhá. Hrabu se ven ze stanu a chvilku mám
pocit, že je snad i jinovatka. „Je přeci přelom srpna a září, tak neblbni!“,
přikazuji si a odvážně se chystám na svůj první horolezecký závod.
Tak trochu jsem čekala, že s odstartováním v 8:00 se
soutěžní páry rozběhnou k nejbližší skále sprintem. Barevka se nachází několik
set metrů od kempu a cest s vyšším ohodnocením je na ní jen několik. Překvapivě
se k ní ale všichni blíží poměrně rozvážně, možná rozespale, a my jsme na skále
mezi prvními. Horolezec si vybírá hned nějakou VI, ale mě do ní naštěstí
nežene. Po včerejším „výkonu“ je moje sebevědomí nulové a při pohledu
na Barevku, kde by nám místy ani nestačilo lano (cesty jsou tedy delší než 25
metrů), mám srdce až v kalhotách. Z Plotny za V+ už se nevykroutím a, i když
zimou ani necítím bříška prstů, škrábu se nahoru. Je mi jasné, že pokud se
zastavím, začnu panikařit. Každý kontakt mých prstů se skálou provází palčivá
bolest, nohy se po včerejšku v lezačkách vzpírají. Ale horolezec přijel soutěžit,
nenechá mě vydechnout ani zpanikařit, úplně cítím, jak mi dole přitahuje lano,
aby mě popohnal.
Vlastně vůbec nevím, jak jsem to přelezla. V horní třetině
stěny jsem se dostala do fáze, kdy mi začalo být jedno, jestli mě ta ruka
neudrží a spadnu. Prostě jsem to chtěla mít za sebou. Podle toho také vypadaly
moje prsty, když jsem se spustila dolů – z nehtových lůžek se řinula krev. Díky
adrenalinu jsem to ale vůbec necítila a klidně bych lezla dál, kdyby muž moudře
nerozhodl, že se přesuneme.
Jen kousek od skály nafasujeme vodáckou výbavu, nalepíme startovní
číslo na příď, lezecké cajky nacpeme do barelu a hurá na vodu. Svoje nadšení
přičítám přetrvávající zvýšené hladině adrenalinu v krvi, jinak si to neumím
vysvětlit. V 9 ráno, kdy běžní vodáci teprve lezou ze stanů, se my pouštíme na
vodu. Jak jsem již předeslala, v kánoi jsem na řece poprvé. Horolezec, vlastně
teď vodák, mi udělá rychlou přednášku a jedeme.

Foto: https://www.facebook.com/krumlovskyhorak?fref=ts
Peřejka, volej, peřejka a hurá na jez! Brrr, ledová sprcha přichází,
i když jsme se necvakli, a já si říkám, že jsem si měla vzít vícero lezeckého
oblečení. Jinak mám z jezu legraci a říkám si, že na tom není nic tak těžkého… Přesně
do chvíle, kdy se cvakneme na jezu číslo 2. Vypadal podobně jako ten první, jen
jsme při projíždění válcem nabrali tolik vody, že jsme se nekontrolovatelně
rozhoupali a už to bylo. Takže šup, vylít kánoi a pádlovat, ať se zahřejeme!
Ještě 2 jezy a máme nejhorší z vodácké části za sebou.
Poučeni z cvaknutí si nejobávanější jez pod zámkem nejprve obhlížíme, ale
nakonec jej projedeme bez problémů. I tak na stanoviště k Havraní skále
dojíždíme na ždímání. Ještě že sluníčko začalo hřát a mám v sudu dlouhé
kalhoty. Tady se nám materiál tolik nelíbí, dáme si jen jednu VI a pádlujeme
dál. Podle mapky nám toho ještě zbývá ujet hodně…
Na Nultém špici se dostáváme téměř do zácpy. Sjelo se nás tu
vícero týmů, takže se u některých cest čeká, ale alespoň je čas trochu si
vydechnout. Naše skóre není zatím nic moc a to musíme začít kalkulovat s úbytkem
energie i časovkou v závěru. Horolezec mě nejprve navádí do středně
obtížných cest za V a VI, potom i do VII- a přelezu! Svůj velký díl na tom
má atmosféra závodu. Ano, sice všichni chceme vyhrát, přesto si tu ale i soupeři
radí navzájem. Mě dokonce Vráťa z konkurenční smíšené dvojičky psychicky
podpořil tak, že jsem si poradila i s těžkým místem v převisu. Díky
Vráťo!
Ujíždíme dál a horolezec/vodák se takticky rozhoduje dojet
až na poslední skálu – Osmý špic. Je to zase spousta pádlování, ale snažíme se
jet s rozvahou, abychom se moc neunavili. Musíme přelézt ještě 4 cesty a
pak je to do cíle 5,5 km…
Na Osmém je o poznání volněji, takže si můžeme krásně
vybírat. Děda kouká je za VI+, tak tím začneme, pak o poznání delší Podzimní
procházka za VI, „na odpočinek“ Znovuobjevená V+ (mimochodem moje první spára)
a na závěr Převisová za VI-. Tam už jsem nemohla. Jen nastoupit do ní znamenalo
poradit si s převisem. I teď, když si vzpomenu, jak mi horolezec „radil“: „To
nashybuješ!“, mám chuť ho praštit. Opět ale nechci zklamat a lezu. Bolí to,
někde ve 20 metrech se navíc přidává hrozný strach a pocit, že se horolezec tam
dole spíš baví, než aby jistil. Nastupuje panika a trocha hysterie. Mám velkou
chuť to zabalit, trochu se polituji, naštvu, ale nakonec mě to nakopne a ten
zbývající kus dolezu.
Klepu se jako osika, drží mě jen vidina slíbeného odpočinku
s pivem a hermelínem. Musíme se přece posilnit! Podle organizátora je
běžný čas trasy Osmý špic – Zlatá koruna kolem 45 minut. Pro jistotu si dáváme
necelou hodinu, ta se ale rychle zkracuje a tak nezbývá než se nalodit, nechat
si zapsat čas a pádlovat.
Nasazujeme ostré tempo. Snažím se zabírat celým tělem,
přitom nás nerozkymácet, ale asi to nestačí, protože mi horolezec/vodák začíná
počítat: „Á dva tři, á dva tři…“. Po chvilce zjišťuje, že máme společnost. Jen
asi 2 minuty po nás vystartovala pánská dvojice a horolezec nechce dopustit,
aby nás dohonila. Jeho sportovní duch se asi něčím nadopoval, takže ještě
zrychlujeme. Co na tom, že na nás obyčejní vodáci koukají jako na magory?
Míjíme je tak, jako BMW na dálnici předjíždí trabant.
Nemusím asi popisovat, že to bylo nejdelších 5,5 kilometrů v mém
životě. Pánové nás dojeli a předjeli až kousek před Zlatou Korunou, kdy mi už
opravdu docházely síly. Jak jsem byla vděčná za poslední jez, že jsem aspoň na
minutku nemusela pádlovat!
Ještě závěrečné přenesení lodě do cíle, zapsání času (24
minut!!!) a je to za námi. Počkáme na poslední dvojičky, odvoz do kempu a honem
na večeři. Pořadatel Honza rychle sčítá body, takže brzy víme, jak to dopadlo…
a je to velké překvapení!  

13. Hurá na Horáka

Na výletě do Wilder Kaiseru mluvil Kleboň s Davidem o
přípravě jakéhosi horolezeckého závodu. Tehdy jsem tomu nevěnovala větší
pozornost, přece jen jsem lezla chvilku a proti nim úplně primitivní cesty.
Když pak někdy na Polínku zvyšoval horolezec obtížnosti lezených cest z V na
VI+ se slovy: „To abychom na Horákovi něco přelezli.“, brala jsem to jako vtip.
Legrace mě ale přešla, když jsme událost začali sledovat na Facebooku.
Horolezec začal spřádat plány, co všechno musíme přelézt, a mně bylo jasné, že nás
akce Horák nemine.

O co vlastně jde? Název Horák spojuje dvě závodní
disciplíny- horolezeckou a vodáckou. Závod je situován do Českého Krumlova a
okolí, kde se podél Vltavy tyčí několik skalek. Podle zadání na startu
vyfasujeme kánoi a cestou do Zlaté Koruny přelezeme alespoň 10 cest s tím, že
je musíme rozložit alespoň na 3 skalní oblasti. Zní vám to snadno? A co když
připomenu, že jsem doposud za den dokázala přelézt maximálně 6 cest? A na kánoi
jsem řeku nesjížděla nikdy…



Foto: https://www.facebook.com/krumlovskyhorak?fref=ts

 

Start je poslední srpnovou sobotu v 8 ráno z Českého Krumlova
z kempu situovaného tak, abychom v rámci závodu absolvovali 5 jezů. Na jih se
proto přesunujeme už v pátek, abychom se rozhlédli po okolí a večer rovnou v
kempu přespali.
Nejprve ozkoušíme Nultý špic, který byl pokřtěn teprve
nedávno. Jsme nadšení, místo je krásně značené, skála očištěná, cesty
odjištěné. Lehčí cesty dávám bez problému, dokonce si osahám i VII-  ale pod finálovým převisem přestávám mít síly
a začínám mít strach. Horolezec mě spouští dolů a žene k autu, ještě musíme
okouknout Sedmý špic!
Na Sedmém právě dotrénoval Kleboň, lezeme hranu za V, ale já
se v tom hrozně natrápím. Vlastně se úplně sesypu a jsem moc ráda, že už jsme
osaměli – alespoň moje vzlyky poslouchá jen horolezec. Úpěnlivě mě prosí, ať se
nechám spustit, ale já se zarputile držím a i přes slzy lezu dál. Když jsem ho
prosila, ať vybere něco nízkého, musel zvolit zrovna 25 metrů, tak fajn, vylezu
to i přes bolest. Je to poprvé, co to se mnou na skále zamávalo tak moc a také
poprvé nemám ani trochu radost, že jsem to přelezla. To není v předvečer závodu
zrovna dobré rozpoložení…
Přesouváme se do kempu INGE tour, odkud máme ráno startovat.
Jsem úplně vyčerpaná, na nějaký společenský small-talk s dalšími horolezci to
asi nebude. Naštěstí mě hlavní pořadatel nakazí svou dobrou náladou, takže při
registraci do závodu jsem již zase vysmátá. Navíc jsme dostali číslo jedna, tak to je přeci znamení 🙂