14. Krumlovký Horák

Špatně snáším zimu a vlhko. V kombinaci s časnou ranní hodinou
je to pro mě noční můra. Tolik ke vstávání v den závodu, kdy budík v našem
stanu cvrlikal už v 6. Hlavně rychle! Čím rychleji se budu pohybovat, tím
tepleji mi bude. Zatím to ale nepomáhá. Hrabu se ven ze stanu a chvilku mám
pocit, že je snad i jinovatka. „Je přeci přelom srpna a září, tak neblbni!“,
přikazuji si a odvážně se chystám na svůj první horolezecký závod.
Tak trochu jsem čekala, že s odstartováním v 8:00 se
soutěžní páry rozběhnou k nejbližší skále sprintem. Barevka se nachází několik
set metrů od kempu a cest s vyšším ohodnocením je na ní jen několik. Překvapivě
se k ní ale všichni blíží poměrně rozvážně, možná rozespale, a my jsme na skále
mezi prvními. Horolezec si vybírá hned nějakou VI, ale mě do ní naštěstí
nežene. Po včerejším „výkonu“ je moje sebevědomí nulové a při pohledu
na Barevku, kde by nám místy ani nestačilo lano (cesty jsou tedy delší než 25
metrů), mám srdce až v kalhotách. Z Plotny za V+ už se nevykroutím a, i když
zimou ani necítím bříška prstů, škrábu se nahoru. Je mi jasné, že pokud se
zastavím, začnu panikařit. Každý kontakt mých prstů se skálou provází palčivá
bolest, nohy se po včerejšku v lezačkách vzpírají. Ale horolezec přijel soutěžit,
nenechá mě vydechnout ani zpanikařit, úplně cítím, jak mi dole přitahuje lano,
aby mě popohnal.
Vlastně vůbec nevím, jak jsem to přelezla. V horní třetině
stěny jsem se dostala do fáze, kdy mi začalo být jedno, jestli mě ta ruka
neudrží a spadnu. Prostě jsem to chtěla mít za sebou. Podle toho také vypadaly
moje prsty, když jsem se spustila dolů – z nehtových lůžek se řinula krev. Díky
adrenalinu jsem to ale vůbec necítila a klidně bych lezla dál, kdyby muž moudře
nerozhodl, že se přesuneme.
Jen kousek od skály nafasujeme vodáckou výbavu, nalepíme startovní
číslo na příď, lezecké cajky nacpeme do barelu a hurá na vodu. Svoje nadšení
přičítám přetrvávající zvýšené hladině adrenalinu v krvi, jinak si to neumím
vysvětlit. V 9 ráno, kdy běžní vodáci teprve lezou ze stanů, se my pouštíme na
vodu. Jak jsem již předeslala, v kánoi jsem na řece poprvé. Horolezec, vlastně
teď vodák, mi udělá rychlou přednášku a jedeme.

Foto: https://www.facebook.com/krumlovskyhorak?fref=ts
Peřejka, volej, peřejka a hurá na jez! Brrr, ledová sprcha přichází,
i když jsme se necvakli, a já si říkám, že jsem si měla vzít vícero lezeckého
oblečení. Jinak mám z jezu legraci a říkám si, že na tom není nic tak těžkého… Přesně
do chvíle, kdy se cvakneme na jezu číslo 2. Vypadal podobně jako ten první, jen
jsme při projíždění válcem nabrali tolik vody, že jsme se nekontrolovatelně
rozhoupali a už to bylo. Takže šup, vylít kánoi a pádlovat, ať se zahřejeme!
Ještě 2 jezy a máme nejhorší z vodácké části za sebou.
Poučeni z cvaknutí si nejobávanější jez pod zámkem nejprve obhlížíme, ale
nakonec jej projedeme bez problémů. I tak na stanoviště k Havraní skále
dojíždíme na ždímání. Ještě že sluníčko začalo hřát a mám v sudu dlouhé
kalhoty. Tady se nám materiál tolik nelíbí, dáme si jen jednu VI a pádlujeme
dál. Podle mapky nám toho ještě zbývá ujet hodně…
Na Nultém špici se dostáváme téměř do zácpy. Sjelo se nás tu
vícero týmů, takže se u některých cest čeká, ale alespoň je čas trochu si
vydechnout. Naše skóre není zatím nic moc a to musíme začít kalkulovat s úbytkem
energie i časovkou v závěru. Horolezec mě nejprve navádí do středně
obtížných cest za V a VI, potom i do VII- a přelezu! Svůj velký díl na tom
má atmosféra závodu. Ano, sice všichni chceme vyhrát, přesto si tu ale i soupeři
radí navzájem. Mě dokonce Vráťa z konkurenční smíšené dvojičky psychicky
podpořil tak, že jsem si poradila i s těžkým místem v převisu. Díky
Vráťo!
Ujíždíme dál a horolezec/vodák se takticky rozhoduje dojet
až na poslední skálu – Osmý špic. Je to zase spousta pádlování, ale snažíme se
jet s rozvahou, abychom se moc neunavili. Musíme přelézt ještě 4 cesty a
pak je to do cíle 5,5 km…
Na Osmém je o poznání volněji, takže si můžeme krásně
vybírat. Děda kouká je za VI+, tak tím začneme, pak o poznání delší Podzimní
procházka za VI, „na odpočinek“ Znovuobjevená V+ (mimochodem moje první spára)
a na závěr Převisová za VI-. Tam už jsem nemohla. Jen nastoupit do ní znamenalo
poradit si s převisem. I teď, když si vzpomenu, jak mi horolezec „radil“: „To
nashybuješ!“, mám chuť ho praštit. Opět ale nechci zklamat a lezu. Bolí to,
někde ve 20 metrech se navíc přidává hrozný strach a pocit, že se horolezec tam
dole spíš baví, než aby jistil. Nastupuje panika a trocha hysterie. Mám velkou
chuť to zabalit, trochu se polituji, naštvu, ale nakonec mě to nakopne a ten
zbývající kus dolezu.
Klepu se jako osika, drží mě jen vidina slíbeného odpočinku
s pivem a hermelínem. Musíme se přece posilnit! Podle organizátora je
běžný čas trasy Osmý špic – Zlatá koruna kolem 45 minut. Pro jistotu si dáváme
necelou hodinu, ta se ale rychle zkracuje a tak nezbývá než se nalodit, nechat
si zapsat čas a pádlovat.
Nasazujeme ostré tempo. Snažím se zabírat celým tělem,
přitom nás nerozkymácet, ale asi to nestačí, protože mi horolezec/vodák začíná
počítat: „Á dva tři, á dva tři…“. Po chvilce zjišťuje, že máme společnost. Jen
asi 2 minuty po nás vystartovala pánská dvojice a horolezec nechce dopustit,
aby nás dohonila. Jeho sportovní duch se asi něčím nadopoval, takže ještě
zrychlujeme. Co na tom, že na nás obyčejní vodáci koukají jako na magory?
Míjíme je tak, jako BMW na dálnici předjíždí trabant.
Nemusím asi popisovat, že to bylo nejdelších 5,5 kilometrů v mém
životě. Pánové nás dojeli a předjeli až kousek před Zlatou Korunou, kdy mi už
opravdu docházely síly. Jak jsem byla vděčná za poslední jez, že jsem aspoň na
minutku nemusela pádlovat!
Ještě závěrečné přenesení lodě do cíle, zapsání času (24
minut!!!) a je to za námi. Počkáme na poslední dvojičky, odvoz do kempu a honem
na večeři. Pořadatel Honza rychle sčítá body, takže brzy víme, jak to dopadlo…
a je to velké překvapení!  

Ocením vaše komentáře a postřehy!