Totes Gebirge 2/2

Počasí druhý den nepřineslo výrazné vylepšení, přesto jsme se k sestupu rozhodli využít trochu delší cestu. Nejen, že jsme díky tomu viděli, řadu dalších nejroztodivnějších chatiček, ale měli jsme také jiný výhled na jezero a přilehlou vesnici.

Dokud jsme jen procházeli mírně zvlněným terénem, občasné převýšení nahoru či dolů nás pouze trochu zahřálo. Skutečná práce našim nohám začala, když jsme dorazili na sestupovou pěšinu. Ani s holemi se mi nešlo dobře, na jednom místě jsem spadla a kdybych na zádech neměla krosnu, asi bych si pěkně narazila záda. Klesali jsme velmi rychle, zatímco cesta nahoru se klikatila přes několik sedel, tady jsme šli přímo dolů z převýšení 1600 metrů…

Scenérie pod námi se neustále proměňovala. Kromě různých úhlů pohledu, jsme to měli zpestřenou řídkým mraky, které se zatoulaly do údolí.

Zpátky ve vesnici jsem měla opět možnost si připomenout rozdíly v životní úrovni a přístupu k okolnímu prostoru v Čechách a v Rakousku. Když to zjednoduším, tady jsme viděli několik fantastických moderních staveb citlivě zasazených do prostoru, spoustu tradičních domečků s krásnou výzdobou i méně vyšperkovaná, nicméně stále upravená, hospodářská stavení.

Jediné, v čem tentokrát Rakušani dopadli hůř než my, byla úroveň obsluhy v hospodě. Uznávám, vypadali jsme lehce ošuntěle a měli jsme s sebou dva psi, to však nic nemění na faktu, že si slečna dala extrémně na čas. Než vůbec přišla, myslela jsem, že si to pivo snad půjdeme natočit sami, ale nakonec naši objednávku přijala. Pak se zase dlouho nic nedělo, ale nakonec jsme se občerstvení přece jen dočkali. 
Další plánované cesty do hor jsme se pro zdravotní indispozici nemohli zúčastnit, tak snad zase na jaře…

Ocením vaše komentáře a postřehy!