2. Hurá na skály – seznámení s vápnem

Horolezec si dal práci, aby našel vhodnou oblast pro moje první lezení na skále. Jako úplný začátečník nemám techniku, sílu ani jistotu na nic vysokého a obtížného, takže je výběr dost omezený. Po troše pátrání nakonec vybral Srbsko. Podle všeho je tam spousta krásných cest, je to kousek od Prahy, na druhou stranu se ale říká, že je tamní vápno dost oklouzané.
Po trochu chaotickém startu jsme konečně na cestě a já jsem překvapená, jak krásná příroda je v dosahu jen 30 minut od Prahy. Okolo Svatého Jana pod Skalou si připadám jako v jiném světě. Na okresce bych se nejraději vyřádila v krásných serpentýnách, ale stejný nápad zjevně mělo i spoustu cyklistů a motorkářů, takže je v zatáčkách občas trochu těsno.
Ze Srbska je to ke skalám asi 20 minut pěšky. Co se zprvu zdálo jako přeplněná cyklostezka se postupně mění na kamenitou cestu, kam už se lidem tolik nechce. Po břehu Berounky pokračujeme až k Alkatrazu, konkrétně k levému amfiteátru, kde je úplně vlevo tzv. školka. Krátké více méně položené skalky obtížnosti 4-, 4, které nemají víc než 12 metrů. Horolezec je vychvaluje jako dokonalý start pro začátečníka, já už tak nadšená nejsem.
V lezačkách mě po chvíli bolí nohy jako čert. A to je podle všeho mám ještě velké! Když jsem si je půjčovala, bylo mi řečeno, že úplně správně bych je měla mít ještě alespoň o číslo menší. Prsty u nohou musí být při lezení ohnuté, aby noha byla pevná a dobře držela i na nejmenším stupu.
Rychle zjišťuji, co to znamená oklouzané vápno a také, jak je těžké překonat vlastní strach. Pomalu stoupám na nejlehčí stěnce a to co, se ze spodu zdálo až směšně snadné, mi dává pěkně zabrat. Nohy mi kloužou a ruce nedrží. Horolezcovi rady jako: „Pravou nohu támhle, levou ruku nad hlavu…“ mi připadají neuskutečnitelné. Připadá mi, že musím každou chvíli spadnout po zádech dolů. Když se nakonec nahoru přeci jen vyhrabu, přichází ještě něco o trochu těžšího – sestup. Stěna nebyla kolmá, takže když mě horolezec spouští, musím se dívat, kam šlapu. Po pár cestách musím uznat, že to nebylo tak zlé…

1. Startuji na umělé stěně

Velmi dobře si pamatuji, jak mi před více než
rokem muž na prvním rande vyjmenovával své koníčky. V tom dlouhém seznamu
sportů zaznělo i horolezectví, ale protože se mu pak nevěnoval nijak zvlášť
aktivně, nebrala jsem to moc vážně. Chyba! Již od jara (letos vyšlo prakticky
až na začátek léta) mě začal pomalinku připravovat na to, že bychom spolu jeli
do Alp. CHODIT, myslela jsem si naivně, ale postupem času se k tomu přidávalo
LEZENÍ a mně bylo jasné, že jde do tuhého.
Počasí nám ne a ne dovolit výlet za hranice ani po českých luzích a
hájích. I když bylo přes týden krásně, na víkend se to zkazilo. Můj křest mágem
tak proběhl první červencový víkend na umělé stěně.
V lezeckém centru jsem vyfasovala lezačky a sedák, absolvovala jeho
správné navlečení, a pak už jen běhala za horolezcem. Nabízenou dětskou stěnu s
beruškou jsem hrdě odmítla. Už tak jsem si připadala, že je na mě to
začátečnictví strašně vidět. Horolezec mi tedy našel nějakou stěnu 3+ a začalo
školení. Ještě že mi ty uzly u skautů tak šly! Tady se to bude, zdá se, hodit.
Největší strach jsem paradoxně neměla z toho, že spadnu, ale z toho,
co se stane, když spadne horolezec. Jak zareaguji? Zvládnu jištění, nepustím
ho? Co to udělá se mnou? 
V páru se leze tak, že prvolezec musí cestu nejprve zajistit- tzv.
“nacvakat”. Na umělé stěně expresky jsou (dvě karabiny spojené
krátkou smyčkou), stačí k nim tedy dolézt a do volné karabiny zacvaknout lano.
Jakmile to prvolezec udělá, je jištěn alespoň tou expreskou. Cokoliv ale vyleze
nad cvaknutou expresku, znásobí vzdálenost, kterou případně spadne. To tedy
samozřejmě ovlivní také jeho vlastní váhu, takže nejistíte člověka, který má
80kg, ale třeba 160kg…
Horolezec nejprve učinil několik pokusů sednutí do sedáku a menšího
pádu, aby si mě otestoval, a pak stěnu prakticky přeběhl. Když jsem ho spustila
dolů, navázal na lano mě a mohla jsem začít. Vypadalo to jednoduše, všude
spousta chytů jenže různých barev. A k tomu, abych mohla říci, že jsem vylezla
konkrétní obtížnost, musím sledovat barvu jen jednu. Tím se to komplikuje,
chyty se mi pletou a je těžké se donutit natáhnout pro ten můj červený, když
modrý se zdá o tolik bližší.
Nahoře se začínám klepat. Doléhá na mě únava i stres z výšky. I
když jsem výstup zvládla, mám najednou hrůzu z toho, že mě má horolezec spustit
na zem. Po chvilce přemlouvání povoluji, sedám si a v absolutní křeči se nechám
spustit. Protože ještě sedáku 100% nevěřím, držím se celou dobu lana tak pevně,
že jsem po sestupu skoro vyčerpanější než po výstupu.
Dáváme ještě několik cest. Horolezec mi do toho na těžké cestě
spadne doopravdy a udržím ho. Začíná mi věřit a experimentuje. Já si takový
luxus zdaleka nemohu dovolit. Protože cest v klasifikaci 3+ moc není,
přecházím při druhém výstupu na obtížnost 4. S každým dalším pokusem
zjišťuji, co dalšího moje tělo umí a na čem všem se dokáži udržet.
Vybranou 4+ ke konci lezení jsem sice již nepřekonala. I tak se zdál
být horolezec s mým výkonem spokojen 🙂 Rovnou mi tak půjčil vybavení na další
den, prý jedeme někam do skal…