Arco

Přesun do Arca patřil k těm náročnějším. Nejen, že jsme museli urazit asi 400 km, ale navíc v době, kdy v Itálii končily letní prázdniny a Italové se tak mohli po tisících věnovat svojí oblíbené činnosti – stání v kolonách. Opravdu, ve směru z jihu na Miláno to vypadalo na pěkných pár hodin beznaděje. My jsme naštěstí zvolili trasu přes Modenu, takže jsme se sice trápili kus po okreskách, ale zase jsme neplatili tolik na mýtném. U Modeny jsme na dálnici znovu najeli, ale po kolonách ani památky, tedy až k Lago di Garda.
Gardské jezero je největší v Itálii a díky své poloze má zcela speciální vlastnosti. I když je hluboké, udržuje si velmi teplou vodu. Přestože leží v sevření hor, hodně a vytrvale na něm fouká, takže je ideální pro windsurfing, kite a plachtění. Prostě krása, kterou si chce užít hodně lidí zejména z Německa. Může se vám tak (jako nám) stát, že při sjezdu z dálnice uvíznete v koloně dlouhé pár desítek kilometrů. 
Naštěstí se všichni Germáni hnali do Riva del Garda a my narazili na odbočku na Arco dřív, než vytočený Architekt způsobil nějaký mezinárodní konflikt.
Arco je malé městečko úzkostlivě stočené pod ruinami. Jako by se snažilo vlastním tělem chráni to, co z malého hradu zbylo, a nedovolilo si oddechnout a protáhnout si ulice po údolí.

Jeden z možných úhlů pohledu na Arco.

Ze skály, na které jsou ruiny, je vidět i Lago di Garda. Na druhý konec Gardského jezera ale nedohlédnete…

Úzké uličky jsou sice romantické, ale nemožné k parkování. A všude je narváno! Nechápu, jak v tak malém městě může být tolik lidí. Co tu všichni dělají? Až v centru si všimnu vlajek a transparentů hlásajících, že ze všech dnů v roce jsme se trefili do Arca zrovna o víkendu, kdy je Rock Master – horolezecký svátek!

Na procházku městem ale dnes není čas ani podmínky –  stmívá se, silně prší a my si ještě musíme najít místo k přenocování. V houstnoucím dešti tak míříme ještě kousek na sever za městečko Dro. Tady se ukrývá nepoměrně menší jezero jež to Gardské, pro naše účely ale více než dostačující. I přes neustávající déšť a nízkou teplotu se v něm krásně vykoupeme. To je na cestování na vlasní pěst to krásné – ještě po obědě jsme se potápěli v moři a večer už se rozhlížíme po horách!

Suché skály

Cestou do Železného Brodu pro konstrukci do auta míjíme mohutný masív. Suché skály ční nad údolím jako mohutná, bojem zvrásněná hřbetní ploutev nějakého obrovského žraloka. Opravdu na mě působí téměř strašidelně, ale možná je to i tím, že se poprvé chystáme lézt na pískovci.

Suché skály – jižní svah
Vsuvka pro ne-horolezce, lezení na pískovcových skalách je dost specifické. Na první pohled se cesty zdají zcela neodjištěné. Na druhý pohled na skále možná zahlédnete 1- 2 kruhy ovšem ve výšce (10-15 metrů), která by na normálních skalách snesla třeba 4 a v Rakousku dokonce 6 borháků (prostě bodů k jištění :-)) 
Takže ano, s jištěním je to tu na štíru a aby se člověk cítil jako trochu menší sebevrah uchyluje se k použití pro laika nedůvěryhodných prostředků:

Hodiny – na obrázku mohutná verze, my měli jejich průměr asi 3 cm a za normálních okolností bych se bála za to i vzít, natož na to vsadit svoje zdraví

Smyčka – no tohle už vůbec nechápu 🙂
Klasické dojišťování, na které jsme zvyklí z tvrdších hornin tady použít nesmíme, poškodilo by skálu.
Pominu- li specifické jištění, má pískovec ještě jednu libůstku. Není zde dovoleno používat magnesium na ruce. „Mágo“ totiž pískovci nesvědčí. 
Takže v souhrnu: ruce se vám potí jako prase a ještě se nemůžete pořádně jistit. No nezní to jako velmi lákavá kombinace?!? 😛
O nás je ale známo, že máme rádi výzvy a na pískovce už nás lákal kde kdo (tímto děkuji všem, kteří v tom mají prsty), takže když jsme je měli ideálně při cestě, nešlo to nevyzkoušet.
Auto necháváme na autobusové zastávce Prosíčka a vyrážíme cestou, na kterou nás velmi laskavě nasměruje místní chatař. V průvodci totiž o přístupu není ani slovo, no comment, vzteká se moje manažerské střevo. 
Míjíme bývalou horolezeckou hospodu (na snímku při západu slunce cestou zpět)
Venkovní teplota je hodně přes 30°C, na jižní straně by se asi daly smažit vajíčka ve velkém. My ale naštěstí pokračujeme lesem po severním svahu.
Suché skály ze severu
Procházíme se příjemným stínem a hledáme vhodné cesty pro naše začátky. Skála vypadá fantasticky, ale optický nedostatek jištění nás odrazuje. Horolezec vsází na osvědčenou metodu – vyptat se místních. Hrozně milý postarší pár (55+) nám doporučuje několik cest. Ne všechny považujeme za stejně jednoduché jako oni, ale nakonec se pro jednu rozhodneme.

Krásný výhled. Po pravé straně je mimochodem začátek jedné z těch údajně jednoduchých cest. Jen to na nás bylo trochu moc exponované…
Horolezec si měří cestu, měly by v ní být 3 kruhy. Vidíme jen 2. Počítá smyčky, má jich s sebou 6. Při pohledu na první kruh v cca 12 metrech a další ve 22 si nejsem jistá, zda to bude stačit. Pusa pro štěstí a jde na to. U třetího chytu touží po „mágu“. Za chvilku umisťuje první smyčku, pak druhou, ale vidím, že už se nemůže dočkat, až cvakce presku do prvního kruhu.
Když ho dosáhne, uleví se nám oběma. Jistím s maximální pozorností, ale kdyby selhal materiál, bylo by to málo platné. Příště horko, nehorko, přilbu s sebou, muži! 
Nevěřícný smích, když doleze k hodinám. Převis, smyčka a konečně druhý kruh. Na laně na zemi zbývá k půlce asi 2,5 metru. Nedá se svítit, Horolezec chystá štand a já se navazuji. 

Ne, tak takhle jsem tam opravdu nelezla…
Hned na nástupu téměř láskyplně vzpomínám na svůj pytlíček s „mágem“. Už nikdy na něj nebudu nadávat, že práší, slibuju! Odhodlaně postupuji a občas se nestačím divit, čeho se chytám. Některé chyty působí tak křehce, jako by se měly každou chvilkou odloupnout. A to nemluvím o těch hodinách! Vtipkuji, že zůstanou v ruce, když se ozve výkřik a vzduchem proletí tělo. Naštěstí se slečně po pár metrech napne lano a visí jen pár metrů ode mě. Vyděšeně komentuje špatně zvolený krok a já to, jak mě vyděsila. Chudinka se mi ještě omluví, ale já bych se na jejím místě asi počůrala strachy. 
Zbývá mi menší převis, posledních pár metrů a je to, ale po právě zhlédnutém poletu se mi nechce udělat ani krok. Cítím, že na mě přichází třes, kterému horolezci přezdívají „šicí stroj“, tak raději honem lezu, než mě zcela paralyzuje. Soustředěně dolézám k Horolezci, cvakám se do odsedky, ale uvolnění nepřichází. Tenhle štand se mi tedy moc nelíbí. 
Po rychlé poradě se shodujeme, že výš už pokračovat nebudeme. Horolezec mi pečlivě kontroluje jistítko ve slaňovacím módu a já se pozvolna spouštím dolů. Po pár metrech jsem u převisu a zcela iracionálně mě pohlcuje panika. Jak se přes něj dostat? Najednou si vůbec nepřipadám jistá sama sebou a tím, že se nepustím a nespadnu dolů. V hlavě mi zní ozvěna dívčina výkřiku a poprvé se při slaňování bojím. Problém je, že není jiné cesty než dolů. Horolezec se mě snaží uklidnit, ale je mi jasné, že má o mě starost. Vzít to z 20 metrů volným pádem na záda by byla konečná….
Spouštím se centimetr po centimetru a teprve pod převisem jsem schopná trochu zrychlit. To, co by mi normálně netrvalo ani 2 minuty, jsem dnes doslova pře- válčila za skoro 10 minut. Hlavní ovšem je, že jsem bezpečně dole. Přitulím se k Mance a nechám údy, aby je přešel třes. Za chvilku se musím sama sobě smát. Čeho že jsem se to bála?

Rozpálená vyhlídka
Oba si potřebujeme trochu odpočinout, proto se vydáváme na obchůzku kolem masívu. Dobře, že jsme se na jižní stranu dostali až pozdě odpoledne, před tím tu muselo opravdu být nesnesitelně. 
Jestli severní stěna působila málo odjištěně, nevím, jak popsat stěnu jižní. Na skoro dvojnásobnou výšku skal je tu stejné množství kruhů v cestě. Necháváme si zajít chuť. Toho stresu bylo pro dnešek až až. Poučení pro příště (ano, Horolezec to nevzdává), potřebujeme více smyček a trochu potrénovat, abychom měli silový nadhled (tedy hlavně Horolezec, když tahá).
Ten výhled za to stojí 😉

Gosaukamm klettergarten

Probuzení pohledy našich spolu-ležníků mžouráme na hodinky. Je něco krátce po sedmé ráno a oni už se balí k výstupu na vrchol Grosse Bischofsmütze. Ve winterraumu je pěkné teplíčko. Zdá se, že si v noci zatopili a zbytek světničky jsme zadýchali. Tiše si gratuluji, že jsem si do spacáku vlezla v šortkách, kdybych se probudila se zadkem ven ze spacáku jen v tangách, asi bych tu vzbudila poprask. Takhle je tématem k hovoru číslo jedna Manka, respektive to, jak je v noci vyděsila.
My se do vstávání zatím neženeme. Přeci jen jsme dorazili dost pozdě a naše lezecké cíle jsou podstatně menší jejich. Čeká nás klettergarten – něco jako horolezecká školka. Navíc jen pár desítek metrů od chaty.
Klettergarten, pohled od Hofpürglhütte
Školka je zcela vystihující termín. Obklopeni horami si tu můžete zalézt na roztomilých skalkách, kde cesty nepřesahují 20 metrů. Obtížností i cest mnoho, krásně jsme si tu zalezli v sobotu i v neděli.

Po levé straně Stockzahn SO Wand
Začínáme zlehka: Züdotriss a Ladies first. Následně se Horolezec protáhne v Stockzahnplatterl.
Chystám se slanit z Obelixe
Dobře se lezl Asterix, Greif Auffl mě ale pěkně potrápil.
Velmi fotogenická Lustiges Kanterl (taky jsem jí přelezla, ale rozhodně jsem v ní nevypadala tak dobře jako Horolezec)
Horolezec doporučuje: Gewusst wie a Abendspaziergang.
Moje rozloučení s touto oblastí – Karinkante
Pěkná tu byla i Hiasilein (na ty obtížnosti vedle ale potřebuji ještě trochu trénovat :-))

Jak Manka strašila na Hofpürglhütte

Náš noční příchod na winterraum vytrhl ze sna jen jednoho ze tří spáčů. Potichu jsme se najedli a uložili se ke spánku. My do spacáků na letiště, Manka na deku na podlahu u mých nohou. Zatímco Horolezec usnul prakticky okamžitě, já jsem byla ve střehu. Měla jsem vážné obavy o zásoby našich spolu-ležníků. Co když nechali svůj poslední chleba někde v dosahu? Manka sice vypadala, že by nejradši spala týden, ale bylo mi jasné, že pro kousek chleba by klidně vyběhla dnešní štreku i třikrát.

Hofpürglhütte a vlevo její winteraum

Zpočátku byla vzorná, ale jen jsem začala klimbat, zaslechla jsem nezaměnitelný zvuk drápků na dřevěné podlaze. Cvak, cvak, cvak… a na palandě se začala povážlivě vrtět postava ve spacáku. Do toho trocha čmuchání a doposud spící už to nevydržel, popadl čelovku a jal se hledat zdroj těch podivných zvuků. Mně se tak naskytl krásný pohled na Manku v kuželu světla, jak s nechápavým výrazem hledí na zdroj toho vyrušení. Zatímco ona byla zcela v klidu, hlas ze spacáku zněl velmi překvapeně: „Pes!? Je tady pes?!“ „My jsme přišli s pejskem“, snažím se ho uklidnit. „Jo? Aha, tak čau.“ a zase usne.
Přivolávám Manku a znovu ji ukládám „na pelíšek“. Několikrát ji v noci zkontroluji tak, že ji jen pohladím po hřbetě a zase spím, takže k ránu už mě jen tak něco neprobudí. A rozhodně mě neprobudilo vstávání třetího spáče. 
Nepřekvapilo ho, že vedle něj na letišti leží někdo další, ale hodně ho vyvedlo z míry, když šlápl na Manku. Cestou na záchod si chtěl zjevně obout boty, které měl na zemi právě vedle Manky. Takže našlapával, nohou hledal botu a místo toho nahmatal psa. No a Manka, jak byla zvyklá, že ji pořád kontroluju, tak se ani nehla. Naštěstí, protože myslím, že i takhle se jí polekal dost.
Tím probudil mě, ale jak byl zmatený, vůbec mě nevnímal a nohou dál Mance kontroloval záda. Když mu konečně došlo, že se mu to nezdá, vyskočil na postel a šlápl pro změnu na mého Horolezce. Teprve v tu chvíli se mi povedlo mu vysvětlit, kde je a co se to kolem něj válí za lidi a psa. No jo, zkrátka winterraum, nikdy nevíš, vedle koho se ráno probudíš 😀
Pohled na Hofpürglhütte ze Steiglpassu
Ráno na nás pánové koukali se směsí zvědavosti a překvapení. Šli spát dost pozdě, takže nečekali, že by se k nim v noci někdo přidal, navíc páreček doprovázený psem. Každý z nich měl ale díky tomu vlastní příběh, který vyprávěl znovu a znovu celý víkend. Zdálo se, že z toho, jak se seznámili s Mankou, mají větší zážitek než z Jahnweg na vrchol Grosse Bischofsmütze. 🙂
Manka před Hofpürglhütte, v pozadí Klettergarten

První návštěva Gosaukamm – noční výstup na Hofpürglhütte

První společnou cestu do Alp jsem měla slíbenou dlouho, ale počasí ne a ne být stabilní. Když už jsme se konečně vyrazili, nabrali jsme zpoždění kvůli práci i nákupu vybavení na poslední chvíli. Naším cílem byla Hofpürglhütte, přesněji řečeno její winterraum. Horolezec na něm byl před lety, já nikdy. Co víc si přát, když vyrážíte pozdě. Takže vás možná nepřekvapí, že jsem si brzy připadala jako ve filmu Svatební cesta do Jiljí.
Pokračovat ve čtení „První návštěva Gosaukamm – noční výstup na Hofpürglhütte“