Suché skály

Cestou do Železného Brodu pro konstrukci do auta míjíme mohutný masív. Suché skály ční nad údolím jako mohutná, bojem zvrásněná hřbetní ploutev nějakého obrovského žraloka. Opravdu na mě působí téměř strašidelně, ale možná je to i tím, že se poprvé chystáme lézt na pískovci.

Suché skály – jižní svah
Vsuvka pro ne-horolezce, lezení na pískovcových skalách je dost specifické. Na první pohled se cesty zdají zcela neodjištěné. Na druhý pohled na skále možná zahlédnete 1- 2 kruhy ovšem ve výšce (10-15 metrů), která by na normálních skalách snesla třeba 4 a v Rakousku dokonce 6 borháků (prostě bodů k jištění :-)) 
Takže ano, s jištěním je to tu na štíru a aby se člověk cítil jako trochu menší sebevrah uchyluje se k použití pro laika nedůvěryhodných prostředků:

Hodiny – na obrázku mohutná verze, my měli jejich průměr asi 3 cm a za normálních okolností bych se bála za to i vzít, natož na to vsadit svoje zdraví

Smyčka – no tohle už vůbec nechápu 🙂
Klasické dojišťování, na které jsme zvyklí z tvrdších hornin tady použít nesmíme, poškodilo by skálu.
Pominu- li specifické jištění, má pískovec ještě jednu libůstku. Není zde dovoleno používat magnesium na ruce. „Mágo“ totiž pískovci nesvědčí. 
Takže v souhrnu: ruce se vám potí jako prase a ještě se nemůžete pořádně jistit. No nezní to jako velmi lákavá kombinace?!? 😛
O nás je ale známo, že máme rádi výzvy a na pískovce už nás lákal kde kdo (tímto děkuji všem, kteří v tom mají prsty), takže když jsme je měli ideálně při cestě, nešlo to nevyzkoušet.
Auto necháváme na autobusové zastávce Prosíčka a vyrážíme cestou, na kterou nás velmi laskavě nasměruje místní chatař. V průvodci totiž o přístupu není ani slovo, no comment, vzteká se moje manažerské střevo. 
Míjíme bývalou horolezeckou hospodu (na snímku při západu slunce cestou zpět)
Venkovní teplota je hodně přes 30°C, na jižní straně by se asi daly smažit vajíčka ve velkém. My ale naštěstí pokračujeme lesem po severním svahu.
Suché skály ze severu
Procházíme se příjemným stínem a hledáme vhodné cesty pro naše začátky. Skála vypadá fantasticky, ale optický nedostatek jištění nás odrazuje. Horolezec vsází na osvědčenou metodu – vyptat se místních. Hrozně milý postarší pár (55+) nám doporučuje několik cest. Ne všechny považujeme za stejně jednoduché jako oni, ale nakonec se pro jednu rozhodneme.

Krásný výhled. Po pravé straně je mimochodem začátek jedné z těch údajně jednoduchých cest. Jen to na nás bylo trochu moc exponované…
Horolezec si měří cestu, měly by v ní být 3 kruhy. Vidíme jen 2. Počítá smyčky, má jich s sebou 6. Při pohledu na první kruh v cca 12 metrech a další ve 22 si nejsem jistá, zda to bude stačit. Pusa pro štěstí a jde na to. U třetího chytu touží po „mágu“. Za chvilku umisťuje první smyčku, pak druhou, ale vidím, že už se nemůže dočkat, až cvakce presku do prvního kruhu.
Když ho dosáhne, uleví se nám oběma. Jistím s maximální pozorností, ale kdyby selhal materiál, bylo by to málo platné. Příště horko, nehorko, přilbu s sebou, muži! 
Nevěřícný smích, když doleze k hodinám. Převis, smyčka a konečně druhý kruh. Na laně na zemi zbývá k půlce asi 2,5 metru. Nedá se svítit, Horolezec chystá štand a já se navazuji. 

Ne, tak takhle jsem tam opravdu nelezla…
Hned na nástupu téměř láskyplně vzpomínám na svůj pytlíček s „mágem“. Už nikdy na něj nebudu nadávat, že práší, slibuju! Odhodlaně postupuji a občas se nestačím divit, čeho se chytám. Některé chyty působí tak křehce, jako by se měly každou chvilkou odloupnout. A to nemluvím o těch hodinách! Vtipkuji, že zůstanou v ruce, když se ozve výkřik a vzduchem proletí tělo. Naštěstí se slečně po pár metrech napne lano a visí jen pár metrů ode mě. Vyděšeně komentuje špatně zvolený krok a já to, jak mě vyděsila. Chudinka se mi ještě omluví, ale já bych se na jejím místě asi počůrala strachy. 
Zbývá mi menší převis, posledních pár metrů a je to, ale po právě zhlédnutém poletu se mi nechce udělat ani krok. Cítím, že na mě přichází třes, kterému horolezci přezdívají „šicí stroj“, tak raději honem lezu, než mě zcela paralyzuje. Soustředěně dolézám k Horolezci, cvakám se do odsedky, ale uvolnění nepřichází. Tenhle štand se mi tedy moc nelíbí. 
Po rychlé poradě se shodujeme, že výš už pokračovat nebudeme. Horolezec mi pečlivě kontroluje jistítko ve slaňovacím módu a já se pozvolna spouštím dolů. Po pár metrech jsem u převisu a zcela iracionálně mě pohlcuje panika. Jak se přes něj dostat? Najednou si vůbec nepřipadám jistá sama sebou a tím, že se nepustím a nespadnu dolů. V hlavě mi zní ozvěna dívčina výkřiku a poprvé se při slaňování bojím. Problém je, že není jiné cesty než dolů. Horolezec se mě snaží uklidnit, ale je mi jasné, že má o mě starost. Vzít to z 20 metrů volným pádem na záda by byla konečná….
Spouštím se centimetr po centimetru a teprve pod převisem jsem schopná trochu zrychlit. To, co by mi normálně netrvalo ani 2 minuty, jsem dnes doslova pře- válčila za skoro 10 minut. Hlavní ovšem je, že jsem bezpečně dole. Přitulím se k Mance a nechám údy, aby je přešel třes. Za chvilku se musím sama sobě smát. Čeho že jsem se to bála?

Rozpálená vyhlídka
Oba si potřebujeme trochu odpočinout, proto se vydáváme na obchůzku kolem masívu. Dobře, že jsme se na jižní stranu dostali až pozdě odpoledne, před tím tu muselo opravdu být nesnesitelně. 
Jestli severní stěna působila málo odjištěně, nevím, jak popsat stěnu jižní. Na skoro dvojnásobnou výšku skal je tu stejné množství kruhů v cestě. Necháváme si zajít chuť. Toho stresu bylo pro dnešek až až. Poučení pro příště (ano, Horolezec to nevzdává), potřebujeme více smyček a trochu potrénovat, abychom měli silový nadhled (tedy hlavně Horolezec, když tahá).
Ten výhled za to stojí 😉

Ocením vaše komentáře a postřehy!