První společnou cestu do Alp jsem měla slíbenou dlouho, ale počasí ne a ne být stabilní. Když už jsme se konečně vyrazili, nabrali jsme zpoždění kvůli práci i nákupu vybavení na poslední chvíli. Naším cílem byla Hofpürglhütte, přesněji řečeno její winterraum. Horolezec na něm byl před lety, já nikdy. Co víc si přát, když vyrážíte pozdě. Takže vás možná nepřekvapí, že jsem si brzy připadala jako ve filmu Svatební cesta do Jiljí.
Do Filzmoosu jsme se dostali až kolem 22 hod, kdy to už místní v krojích roztáčeli na venkovní zábavě a auto s českou poznávací značkou si prohlíželi trochu překvapeně. Se stejným výrazem na nás v šeru hleděly krávy, když nás k jejich pastvině zavedla navigace. Jenže přes zamčenou závoru to dál nejde, takže couváme a vracíme se trochu níž, kde jsme viděli turistický rozcestník.
Dál do hor to vede jen přes mýtnou bránu. Opravdu si dali tu práci, že na úzké asfaltce vybudovali boudičku se závorou. V takto pokročilou hodinu tu nikdo není, ale to by nebyli Rakušáci, aby tu neměli automat, který bere mince i papírové bankovky a bez problému vám vrátí. Závora letí nahoru a my letíme do auta. Ať nás to za ty 4,5 euro nenechá před závorou!
temnou nocí…
Světla rychle ubývá a my si to šňerujeme lesem na úpatí hor k parkovišti, které si Horolezec pamatuje jen matně. Občas se nám líně projde nějaká zvěř před autem, rozcestníky jsou matoucí, špatně odbočíme… prostě ideální podmínky pro to, abych vnitřně vyšilovala.
S posledními zbytky světla nacházíme parkoviště. Pevně zavazujeme boty, nasazujeme batohy, nastavujeme hole a vyrážíme… do tmy. Napoprvé to netrefíme správně. Potkáme dvojici českých horolezců, kteří prý ukazatel na Hofpürglhütte někde cestou míjeli, ale nejsou si jisti, zda je to správná cesta. Chvilku pokračujeme dál a najednou v nás ve tmě obestoupí koně. Je mi jasné, že Horolezec už nemá koně rád, tak jen špitnu, aby jim nesvítil čelovkou do očí. Opatrně je obcházíme nejprve tam a potom zase zpátky, protože se ukazuje, že tudy bychom se na chatu jen tak nedostali.
Po několikaminutovém návratu zahajujeme druhý pokus o výstup k Hofpürglhütte. Světla už moc nezbývá, takže nevidím, co nás čeká. Podle horolezce je to asi 400m převýšení, což bych měla zvládnout, říkám si a potěžkávám plný batoh. Přechod bystřiny mým sebevědomým nicméně poněkud otřese.
Nasazuji rozhodný krok. Jestli mě Horolezec po tom všem hodlá testovat ještě noční bojovkou, tak já tedy hodlám uspět na výbornou! Stezka před námi má vždy jen několik metrů osvětlených kuželem čelovky, ale občas se rozdělí na několik stezek a párkrát zmizí v příkrém srázu dolů ve tmě. Naštěstí Manka má již dokonalou horskou průpravu a nenechá se zlákat z cesty. Krok za krokem tedy postupujeme v pořadí: pes, já a Horolezec.
Překvapení na Hofpürglhütte
Asi po 40 minutách se před námi z Hofpürglhütte objeví první světýlka. Ovšem my nesměřujeme přímo do této horské chaty, ale do přilehlého Winterraumu (viz naše cesta do Totes Gebirge) A nevíme, co nás tam čeká. Může se totiž klidně stát, že se tam nevejdeme…
Ve 23:15 bereme za kliku, vcházíme a zase překvapeně vycházíme. Tam, kde jsme čekali palandy, se skví umělá horolezecká stěna. Zmateně obcházíme chatu, ale nenacházíme nic než zamčené dveře. Musí to tedy být tudy! Míjíme žíněnky pod téměř nelezenou stěnkou. A skutečně, za dalšími dveřmi nacházíme malý pokojík. Rychle zjišťujeme, že tam spí tři Češi, ale my se vejdeme, takže v tichosti povečeříme v předsálí a zavrtáme se do spacáků.
Taky máte občas pocit, že partner zkouší, co vydržíte? 😉
3 komentáře na „První návštěva Gosaukamm – noční výstup na Hofpürglhütte“