Rubrika: Uncategorized

2.3 Perličky od Atlantiku

První dny se vysloveně flákáme. Já se vzpamatovávám po viróze, která mě provázela i na cestě, surfař mě raději šetří. Takže dny vyplňujeme povídáním s místními, procházkami a večer koukáním na filmy. Však se taky nemusíme hned honit ne? 🙂
Panorama beach při odlivu
Odpočívá vlastně celá vesnice. Vlny na nejbližších spotech jsou nestandardně malé, proto se tu nedrží ani moc surfařů. Pokud tu bydlí, odjíždějí ráno na pláže třeba i 25 km daleko a vrací se až večer, urvaní.  Na ulici tak spíše potkáváme místní, což nevadí, protože nám to alespoň umožňuje dozvědět se o nich něco víc.
Překvapivě nemají takovou radost ze sluníčka jako my. Vosna, majitel půjčovny surfů, ho má už doslova pokrk. Říká, že kdybychom žili v zemi, kde prší jen 6 dní v roce, taky by nás ten puchejř začal štvát. Netoužím po 40 stupňových vedrech, ale za teploty, jaké tu máme teď, bych byla vděčná celoročně. 20- 26’C je můj ideál. Přesto mu začínám rozumět, když zmiňuje ceny potravin v dobách sucha. Zatímco normálně si za 1 Euro koupíte 10 kg pomerančů, teď jste rádi za 1 kg! Dešťová voda tu ovšem ovlivňuje život i jinak. Posiluje mořské proudy, takže má částečný podíl na tom, jak se zrovna chová oceán. Jestli budou vlny, které přilákají surfaře, na nichž je tu závislá většina obyvatel, a zda budou u pobřeží ryby, které živí zbytek vesnice. Když nám tu mírně sprchne, všechny rostliny jakoby se trochu nadechly a pookřály. Místní vyjdou do ulic a já poprvé vidím v Maroku kaluže. 
Panorama beach

Big Wall

S příchodem podzimního počasí jsme se vydali prozkoumat nově otevřenou umělou stěnu Big Wall v Praze- Vysočanech.
 
První dojmy:
Je to obrovský prostor! Už z recepce je vidět mohutná klenba, na kterou mého horolezce okamžitě začaly svrbět ruce.
 
Než se ale na stěnu smíme vydat, čeká nás trocha papírování. Podepisujeme bezpečnostní pravidla, hlavní je, abychom měli dostatečně dlouhé lano.  50 metrů je tu minimum!
 
V hale nás přivítají krásné, čisté cesty. Dokonalé využití ohyzdného prostoru. Původní industriální prvky byly při rekonstrukci zachovány – řídící kabina ve 30 ti metrové výšce mě vysloveně baví. Stejně tak mě tu baví i lézt, byť je pravda, že mi tu stačí málo a jsem unavená. Dám si pět cest a vím, že si to tělo bude pamatovat ještě pár dní. Také moje psychika tu zejména při posledních návštěvách dostává zabrat. I když lezu jako druhá, občas se zaseknu a bojím se udělat krok. To je ale problém v mojí hlavě, za to stěna nemůže. 

Na Big Wall potkáte profíky, začátečníky i statečné děti
Těší mě, že to tu bylo plánováno s rozmyslem. Na drobných detailech je patrné autorství nebo spoluautorství horolezce. Klíčky od skřínky na karabině, kterou si připevníte na sedák, jsem už viděla, ale tabulky s popisem cesty francouzskou i mezinárodní stupnicí a piktogramy ne. I když jsou cesty postaveny nově, najdete tu tabuli pro vzkaz o případných problémových chytech. Po třech měsících provozu se stále budují nové a nové cesty, na ochozu si můžete vyzkoušet i cvakat. Vaše nervy při odchodu otestuje recepce. Za několik našich návštěv jsme ani jednou neprošli hladce. Pokaždé byl nějaký problém, nejkomplikovanější jsou pro ně platby kartou a vracení na bankovky ve výši 200 a 500.
Než se tam vydáte, tak přibalte s sebou mikinu, ať vám při lezení necvakají i zuby. S poklesem venkovní teploty je potřeba počítat i s ochlazením prostoru stěny. A nelekejte se! Na první pohled je tam narváno, ale místo si bez problémů najdete, protože Big Wall je opravdu big. 
 
Úctyhodný prostor!

20. Maroko – epilog

Den po příletu jsem šla na domluvenou injekci (žloutenku) k obvodnímu lékaři. Protože jsem kvůli otoku zad nemohla spát, poprosila jsem ho o nějakou mast. Když slyšel, co se stalo, poslal mě místo do lékárny na urgentní sono. To bylo čisté, takže mi záda jen ošetřil a poslal mě domů s průpovídkou, že mám víc štěstí než rozumu. To byla středa.
 

Ve čtvrtek jsem si ve čtyři hodiny odpoledne uvědomila, že jsem v práci, ale nevím, jak jsem se tam dostala a co tam od rána dělám. Taky mě najednou šíleně bolel krk. Po probdělé noci jsem v pátek u doktora vyfasovala 9 injekcí do trapézových svalů na krku. Takovou bolest jsem v životě nezažila! Injekce obecně nesnáším, ale tohle byl extrém. Musím říci, že pomohly, dokonce asi na týden, potom se bolest začala opět vracet. Dosáhla takové intenzity, že pro další injekce jsem si šla dobrovolně. Bylo jich 19! (Do pravé strany krku vždy o jednu víc)
Doktorovi se zhoršující bolest nezdála, proto mě poslal na rentgen. Ten ukázal vychýlení 3 krčních obratlů, ale naštěstí bez jejich mechanického poškození. Podle všeho jsem si pádem skoro zlomila vaz. Svaly hlavu sice udržely, ale přepjaly se tolik, že nyní držely obratle v nepřirozené poloze způsobující bolest, nerovnováhu a výpadky pozornosti.
Zkrátím to. Po absolvování preventivního neurologického vyšetření a několika měsíců fyzioterapie jsem v pořádku. Hlava ani krk už mě nebolí, ale na okolnosti zhruba pěti hodin okolo pádu jsem si stále nevzpomněla a prý už si ani nikdy nevzpomenu.
Takže kdy se chystám do Maroka znovu? Vypadá to předvánoční výlet 

Herbář – nový objev na ČT

Mnoho let jsem se nestydatě cpala vším, na co jsem zrovna měla chuť. Nijak zvlášť jsem neexperimentovala, jela jsem si českou klasiku občas doplněnou bagetou či fast foodem, když jsem nestíhala. Můj metabolismus s tím neměl problém, já jsem ale často trpěla šíleným hladem, ze kterého jsem měla až křeče. Dnes si již uvědomuji, že nejsem popelnice a mohu si vybírat. Jasně, občas zahřeším, ale i tak moje obzory, co se gastronomie týče, rozhodně stojí za to rozšířit.
 
Teprve se pomalu rozkoukávám, objevuji nové ingredience i způsoby využití těch již známých. Postupuji pomalu, vyhledávám na internetu, mého budoucího velkého rádce v knižní podobě přinese Ježíšek. Do té doby budu objevovat nový pořad.
 

Úplnou náhodou jsem narazila na pomocníka, který mě nadchl obsahem i zpracováním. A to je kombinace, kterou u České televize bohužel nenajdete úplně často. Řeč je o Herbáři – (pro mě) nový pořad zaměřený na vaření, respektive zdravý životní styl. Linda Rybová a Kateřina Winterová v něm velmi přirozeně a civilně předvádějí, že s trochou snahy si doma můžeme udělat spoustu moc dobrých, zdravých a kvalitních věcí. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního – dvě dobře vypadající herečky si udělaly show. Co mě ale u tohoto pořadu překvapilo, je kvalita, s jakou je natočen. Takovou kameru na veřejnoprávní televizi nevídáme a je to škoda! Osvěžující záběry z velmi příjemného prostředí. Zapomeňte na přeplácaná či přetechnizovaná studia se super moderním nádobím. Tady se vaří jako na chalupě v rendlíku, který pamatuje ještě naše babičky. Uvnitř i venku, v jednoduchých kulisách, ve kterých se očividně skutečně žije. Občas projde dítě a dostane ochutnat, někdy se jedna druhé zeptá, kde najde to či ono. Jako celek výborné, přirozeně vtipné, žádná křeč.
 
 
Těším se na doporučení na podobné zdroje informaci!

Totes Gebirge 2/2

Počasí druhý den nepřineslo výrazné vylepšení, přesto jsme se k sestupu rozhodli využít trochu delší cestu. Nejen, že jsme díky tomu viděli, řadu dalších nejroztodivnějších chatiček, ale měli jsme také jiný výhled na jezero a přilehlou vesnici.

Dokud jsme jen procházeli mírně zvlněným terénem, občasné převýšení nahoru či dolů nás pouze trochu zahřálo. Skutečná práce našim nohám začala, když jsme dorazili na sestupovou pěšinu. Ani s holemi se mi nešlo dobře, na jednom místě jsem spadla a kdybych na zádech neměla krosnu, asi bych si pěkně narazila záda. Klesali jsme velmi rychle, zatímco cesta nahoru se klikatila přes několik sedel, tady jsme šli přímo dolů z převýšení 1600 metrů…

Scenérie pod námi se neustále proměňovala. Kromě různých úhlů pohledu, jsme to měli zpestřenou řídkým mraky, které se zatoulaly do údolí.

Zpátky ve vesnici jsem měla opět možnost si připomenout rozdíly v životní úrovni a přístupu k okolnímu prostoru v Čechách a v Rakousku. Když to zjednoduším, tady jsme viděli několik fantastických moderních staveb citlivě zasazených do prostoru, spoustu tradičních domečků s krásnou výzdobou i méně vyšperkovaná, nicméně stále upravená, hospodářská stavení.

Jediné, v čem tentokrát Rakušani dopadli hůř než my, byla úroveň obsluhy v hospodě. Uznávám, vypadali jsme lehce ošuntěle a měli jsme s sebou dva psi, to však nic nemění na faktu, že si slečna dala extrémně na čas. Než vůbec přišla, myslela jsem, že si to pivo snad půjdeme natočit sami, ale nakonec naši objednávku přijala. Pak se zase dlouho nic nedělo, ale nakonec jsme se občerstvení přece jen dočkali. 
Další plánované cesty do hor jsme se pro zdravotní indispozici nemohli zúčastnit, tak snad zase na jaře…