Rubrika: Uncategorized

Harasov z blízka

Cestou na Kokořín jsme minulý víkend objevili krásný rybník Harasov. Myslím, že si zaslouží vypíchnout jako start/cíl i pro další výlety nebo jako investice.
Je s podivem, že na tak krásném místě je skoro pusto a prázdno. Trocha civilizace v podobě hospody U Grobiána leží jen o pár kilometrů blíže směrem k hradu. Přitom hned u rybníka stojí krásné sídlo – dříve hotel – dnes bohužel objekt na prodej v havarijním stavu.
http://masarikmatvej.rajce.idnes.cz/Harasov_a_Kokorinsky_dul_na_kole_2013/
Přitom to kdysi byla zjevně působivá dominanta místa díky své skvělé poloze na břehu a zároveň u silnice.
http://drozdi-foti.prodam-chalupu.cz/index.php?showimage=1002
Hotel byl postaven v roce 1920 jako součást investičního plánu Bedřicha Lobkowicze. U Harasova mělo vzniknout na tu dobu moderní letovisko určené pro Pražany i obyvatele Mělníka. Z počátku místo skutečně prosperovalo a i když původní koncept nebyl zcela naplněn, místo ožívalo především v letních měsících. 
http://www.psovka.cz/cz/historicke-fotografie/1911-1920

http://www.psovka.cz/cz/historicke-fotografie/1911-1920
Dokonce i po znárodnění byl komplex využíván k rekreaci nikoliv jako například sklad (jak to bohužel u řady krásných objektů bývalo). Kdepak hotelu Harasov se vážně dotkla až restituce. Byl vrácen původním majitelům, kteří do něj nechtějí nebo nemohou investovat. 
Takže kdybyste náhodou měli volných 40-50 milionů na rekonstrukci, doporučuji! 😉

Rozcvička na Kokořínsku

Zatímco minulý týden jsme se byli protáhnout na skalách v Srbsku, tuto neděli jsme se rozhodli pro pěší výlet. Pokud to počasí dovolí, rádi bychom v brzké době vyrazili do rakouských Alp, takže je potřeba se po zimě trochu rozcvičit.
Volba padla na Kokořínsko, kde je podle průvodce také mnoho lezeckých cest. Kvůli dešti v předchozích dnech však lezecká výbava zůstává doma. Jedeme jen na obhlídku. 
Jedná se o zcela spontánní nápad, takže nemáme nic promyšleno. Když se nám zalíbí rybník Harasov, okamžitě z něj uděláme výchozí bod našeho výletu. Červená značka od něj vede až pod hrad, takže máme jistotu, že ho nemineme.

Příležitost předvést svou rovnováhu? Horolezec jde do toho…
Svrběly nás prsty, ale na odjištěnou cestu jsme nenarazili.
Jestli pak místí pán domu oceňuje, co má za humny?

K červené značne jsme si přidali pár desítek výškových metrů a pokochali se i z vyhlídek na Podhradské cestě.

Nakonec jsme až k hradu dorazili.

Z Prahy je to na Kokořínsko asi 45 min, příroda je tu krásná, stezky upravené, na rychlý výlet jak dělané. Jen doporučuji s občerstvením počkat dál od hradu. Přestože architektonické zpracování restaurace na nás zapůsobilo jako lampa na můru, naše chuťové buňky zažily velké zklamání. Omezený výběr bych jim odpustila (někdy to je naopak známka kvality), ale ošizené jídlo, hnusné kafe a nepříjemnou obsluhu nikoliv.

Honba za kulturou

Co dokáže architekta vyhnat z postele v sobotu ráno už ve tři čtvrtě na šest? Věřte, nebo ne, ale můj muž si nastavil budík „jen“ kvůli získání vstupenek do Dejvického divadla. Když se ohlédnu zpět, vlastně jsem ho k tomu tak trochu nasměrovala, když jsem doma upozornila na seriál Čtvrtá hvězda, pro který jsem něco řešila pracovně. Seriál se doma ujal a pak se ukázalo, že je v něm vlastně zastoupen ansámbl z Dejvic. Bylo jen otázkou času, kdy se  do divadla vypravíme, netušili jsme ovšem, jak trnitá cesta k získání vstupenek povede.

 
Do Dejvického divadla lze lístky získat jen jednou do měsíce v rámci předprodeje, který má dvě části. Můžete zkusit štěstí v online souboji nervů a techniky, nebo prokázat stoický klid ve frontě delší než na maso. Protože u nás selhala pomalá registrace na portálu a lístky byly pryč v řádu vteřin, nezbývalo, než jít s kůží na trh.
 
Prozíravý muž si nechal poradit, a i když jsem ho zrazovala, byl před divadlem již krátce po šesté ranní. A nebyl první! Před ním již „kosilo“ asi patnáct nebožáků a přímo přede dveřmi pokladny dokonce kdosi bivakoval ve spacáku. Byla zima, a když jsem se za ním vydala já jako morální podpora krátce před devátou, začalo ještě k tomu pršet a foukat. I tak byla fronta tou dobou až za roh.
 
Ostřílená paní pokladní má systém. Přesně v 9:00 začne rozdávat čekajícím pořadová čísla a hlásí, v kolik hodin se asi dostanou na řadu. Jen prvních dvacet má štěstí a dostane se na ně během půlhodiny. Dvacátý první čekatel se má dostavit v půl desáté, čtyřicátý první v deset a na číslo sto dvacet jedna se dostane řada až ve dvanáct, tedy pokud ještě nějaké lístky vůbec budou…
 
Neexistuje výjimka, paní pokladní nemá slitování. Nemůžete se vrátit za hodinu? Máte smůlu, vaše místo propadne. Šanci nemají ani šmelináři – jedna osoba si smí koupit maximálně dvě vstupenky na představení. I tak není výjimkou, že si někdo nakoupí i za několik tisíc.
 
Pro nás muž vybral představení Ucpanej systém. Odcházíme deštěm a litujeme všech, na které se nedostalo, nebo museli svůj boj o místa vzdát. Cestou domů pak rozjímáme, jak je fajn, že jsou ještě lidé ochotní investovat čas a peníze do kultury.
 
 

Taghazout – Agadír – Berlín – Praha

Cestou z práce domů jsem vyslechla hovor několika mladíků. Nadávali na českou mentalitu způsobem, který mi byl povědomý. Kdy jsem ho to jen naposledy slyšela? Už vím! Cestou z Berlína do Prahy za námi seděl drsňák se svou slečnou, kteří se od svého probuzení pod vlivem okouzlení z Berlínské sprejerské subkultury bavili na účet Čechů.
Měli jsme za sebou již pár desítek hodin cesty. Z Taghazoutu jsme odjížděli v sobotu odpoledne, noc přečkali na letišti a teprve ráno jsme vyráželi autobusem do Čech. Místo postupného uvykání na české prostředí jsme tak byli hned vystaveni těžké zkoušce nervů. Pro tohoto „borce“ bylo totiž od přejetí hraniční čáry všechno špatně. Chalupy kolem silnice – fuuuj! Probouzející se vesnice – balíkov! Pán s igelitkou na cestě pro housky – vidlák! A v telefonátech přátelům šel ještě dál. „Ty voe, jako já začnu těm balíkům v Praze rozdávat vidle, voe. Se na mě někdo podívá a já mu vrazím vidle, jako, jo, protože v Berlíně, ty voe, taková pododa, takovej mazec. Nikdo se ničím nestresuje, voe, nikdo tě tam nejebe. Jako kámo, tam ti prostě týpek nabídne cígo, nenutí tě makat, ne ty voe jako ty pražský socky. Se v Praze těšte, jako, já to tam, voe, srovnám…“ 
Jeho „rozkošná“ slečna ho nejprve obdivovala, potom povzbuzovala a nakonec se ho pokusila trumfnout historkami o „naprosto nemožné matce“, která se „fakt posrala“, protože po ní chce, aby si zlepšila nějakou známku. Drsná byla do chvíli, než jí zazvonil mobil: „Mamíííí, už jsme v Čechách, bylo to tam úplně božííí! Ale maminečko, potřebovala bych nějaký prašulky, víš? Nic jinýho od Ježíška nechci… Fakt? No ty jsi úplně nejlepšejší! Jo? No tak jooo, tak to já teda přijdu. Děkujuuuu. Papapa!“ Jakmile ukončila hovor, tón hlasu se ihned změnil: „Máš úplnou pravdu, ty Češi jsou vážně hrozný!“.
Všude dobře, doma nejlíp, ach jo.