Pýcha předchází pád – jak jsem se zranila v Maroku

Na sklonku mé první cesty do Maroka už oceán řádil takovou silou, že jsme si netroufli na surfování. Vlny byly příliš velké. Místo toho jsme si dopřáli trochu povalování a procházku po pláži. Přes Panorama beach jsme si to namířili dále až za Tamraght, což je zhruba 5km. Měli jsme každý o čem přemýšlet, neboť můj čas na společné dovolené se krátil. Už za čtyři dny jsem měla odletět zpět do Čech a na mé místo měli dorazit Surfařovi kamarádi. Možná proto mi chtěl udělat radost a podpořil můj dávný sen projet se po pláži na koni. Pak už jen sledoval můj pád a následující hodiny a dny bezesporu patřily k těm nejhorším v jeho životě.

U Tamraght jsme narazili na kuriózní zástavbu. Na jedné straně tu k útesu vede silnice, je tu občerstvení a socha ve tvaru hrací kostky a jen kousek dál se rozkládá regulérní slum. Domečky zbouchané z porůznu nahromaděných plechů a dřeva, mečení koz a všudy přítomné odpadky. Je mi úzko z představy, že tu opravdu někdo žije, ale jak procházíme kolem, skutečně vidíme v chatrčích mizet postavy, které před tím vystoupily z docela slušného auta. Tak nějak mi to nejde k sobě- nablýskané autíčko a slum, ale v uzoučkých uličkách mezi domky vidím zaparkované i motorky a nemluvím tu teď o fichtlech. Zdá se mi, že místní mají zcela odlišné priority než my.

Návštěva slumu je to poslední, co si z této vycházky pamatuji. Další události mám jen z vyprávění:

Někde na pláži kousek od slumu nás dojel muž na koni a přemlouval mě k
svezení. Takových je tu hodně – obchází turisty s koníky a velbloudy a nabízí svezení a focení. Když mě zastavovali na mých procházkách, vždycky jsem je odmítla. Tentokrát jsem prý z nějakého důvodu svolila. Vždycky jsem si romanticky představovala, jaké to musí být, cválat v mořském příboji… Kdysi jsem na koni jezdila docela hodně a z předchozích dní jsem viděla, jak koně s turisty vodí.

Sotva jsem ale dosedla, kůň vyrazil tryskem pryč a já asi po 200 metrech spadla. Nejprve jsem se jen klepala a nekomunikovala, což Surfaře vyděsilo natolik, že volal Hassanovi, aby pro nás přijel. Než se domluvili, už jsem vyskočila s tím, že mám jen naražená záda a musím to rozchodit. Majitel koně mě prý ještě lákal k další jízdě, ale to Surfař rezolutně odmítl a vyrazili jsme po pláži pěšky zpět k domovu.

Hassan nás někde před Taghazoutem dojel a já s ním v autě ještě anglicky konverzovala. To si dokážu docela dobře představit. Taky vím zcela jistě, že jsem muže přesvědčovala, aby mě nevozil do nemocnice, protože se doktorům oběcně raději vyhýbám. Ani tady v Praze lékaře nenavštívím dřív, než je to opravdu nutné (jednou jsem takhle přechodila dvě angíny jen na Orofaru a Paralenu)… Ve špinavém Maroku, kde by na mě nejspíš mluvili francouzsky…tam jsem o doktorovi určitě nechtěla ani slyšet.

V apartmánu jsem nejprve na několik hodin zapomněla, kde jsem. Moje hlava nebyla schopná udržet jedinou informaci a tou dobou jsme, myslím, panikařili oba. Před nemocnicí mě zachránilo asi to, že jsem po čase zase zvládla komunikovat. I když to jsem na sebe pro změnu práskla i to, co jsem nechtěla.

Moje první vzpomínky po nehodě jsou ještě velmi nekonkrétní a sestávají se spíše z emocí. Z paniky, že nevím, kde jsem ani to, proč právě se Surfařem. Pamatuji si jen konflikt z prosince a všechny negativní emoce z té doby.

V tu chvíli pro mě téměř cizí osoba mi oznamuje, že jde pro další led, a já zmateně vytáčím číslo mojí sestry. Její překvapení střídá strach, když se jí vyptávám, kde to jsem a co tu dělám s ním. Nepamatuji se, co mi odpovídá, ani jak hovor ukončuji.

Surfař se vrací, já vidím, že má starost, ale nechápu ji. Místo vzpomínek mám rozsypané puzzle, ze kterých mi někdo navíc pár kousků sebral. Následuje několik hodin skládání obrázku mého života, našeho vztahu za posledních pár měsíců. V hlavě mi krouží události a já se je snažím uchopit a někam zařadit, ale je to jako chytat motýly. Jakmile vzpomínku chytím, je to jako bych jí z křídel setřela jemnou kresbu a už jí nedokážu zařadit.
Snažím se být klidná a postupovat logicky, ale moje otázky způsobují Surfařovi evidentní bolest. Sedí s rukama v dlaních a já bych ho z důvodu, kterému v tu chvíli nerozumím, hrozně chtěla obejmout. Nejzvláštnější stav, jaký jsem kdy zažila, něco k někomu cítit, a přitom mít o něm v hlavě jen hrozné vzpomínky a pak tmu…

Sestra zmobilizovala rodinu i kamarády a moje máma, zkušená koňařka, radí, co je třeba hlídat, abychom včas odhalili případné vnitřní zranění. Surfaře to evidentně uklidňuje. Teď už jen ta paměť… Až zpětně si uvědomuji, jak ironické bylo posmívat se filmu The Vow a jak se muž musel bát, že už si na něj třeba nevzpomenu…

Ale vzpomněla jsem si na všechno kromě momentů krátce před pádem a pak ještě několik hodin potom. Surfř na mě dohlížel. V noci kontroloval, zda mě dokáže probudit, nosil led na bolavá záda a konejšil mě, když jsem plakala.

Můj táta kdysi přišel s tím, že správného chlapa odhalí pobyt na nejkrásnější chaloupce v Orlických horách. Moji předchozí partneři tak museli nosit vodu z potoka, štípat dřevo, zkrátka prokazovat, že se o mě dokáží postarat a že si mě zaslouží. Myslím, že tenhle už nic dokazovat nemusí…

Epilog

Cestu domů jsem absolvovala dle plánu sama a v pořádku. Doma se mi ale vrátily bolesti hlavy a výpadky paměti. Po řadě vyšetření se ukázalo, že při pádu došlo k vychýlení tří krčních obratlů tak, že mi tlačily na míchu. Po několik měsících fyzioterapie se to ale podařilo napravit.

Na samotný pád ani události bezprostředně následující jsem si nikdy nevzpomněla. Zůstala mi několikahodinová amnézie. Jinak mě tato zkušenost nijak nepoznamenala. Hůř je na tom Surfař, který na to všechno má hrozné vzpomínky. Není se asi co divit, že se ke koním nesmím ani přiblížit.