Štítek: Vysokohorská turistika

Seznamka na winterraumu

Nenechte se mýlit, jsem šťastně zadaná, ale rozhovor s jedním klientem mě přivedl k zamyšlení nad dalším účelem winterraumu. Vždyť pro sportovně založené lidi to může být docela dobrá seznamka! Uléháte tam vedle úplně cizích lidí, což přirozeně vyvolá nějakou interakci…  A rovnou vám to umožní případného budoucího partnera dostatečně prověřit.

Takový správný horal/horalka má:

  • toleranci vůči chrápání a mlaskání spolu-ležníků, nebo schopnost rychle a hluboce usnout
  • nízké nároky na stravování – spokojí se zásobami z domova případně s kulinářským zázrakem v podobě čínské polévky
  • schopnost ignorovat nepříjemné pachy spojené s koncentrací zpoceného oblečení a bot
a ano také asi velmi dobrý vztah k přírodě a sportovního ducha. 🙂
Když to tak vezmu kolem a kolem, můžete na winterraumu ulovit ideálního partnera do nepohody, nebo prověřit toho stávajícího.
Hmm, to je možná důvod, proč mě tam bere můj Horolezec…

A jak prověřujete partnery vy?

Podzimní Alpy – část první

Přelom září a října byl v práci tak náročný, že jsme se na víkendovou cestu do Rakouska těšili už od úterý. I když batohy byly sbalené předem, povedlo se nám z Prahy vyjet až za tmy. Nic moc, když uvážíme, že na Gosau je to 6 hodin cesty… Naštěstí jsme ale ve 3 hod ráno byli v pořádku na místě. Tedy u Oberhochalmu, od kterého je to na Hofpürglhütte ještě asi hodinový výstup natěžko.
Při naší první návštěvě jsme těch necelých 400 výškových metrů vyběhli ještě v noci a Manka pak strašila na winterraumu, ale tentokrát jsme se  rozhodli nocležníky nahoře (i sebe) ušetřit. Bleskově jsme si rozložili vestavbu (už to zvládneme pod 5 minut) a během chvilky jsme spali – my ve spacácích a Manka na improvizovaném pelíšku na předním sedadle. Vedle nás spali v autě nějací horolezci, ale byli tam chudáci tak zkoucení, že nám jich bylo až líto.

Horolezec vyspinkaný do růžova
Ráno se parkoviště začalo hemžit sportu-chtivými místními. Někteří se chystali na delší pochod, pro jiné byl úspěch už to, že došli od Filzmoosu k Oberhochalmu. Podle toho byli náležitě vybavení -viděli jsme vše od „reklamy na místní outdoor obchod“ (od hlavy až k patě ve značkovém) po kroj.
Protože už cestu nahoru známe, mysleli jsme, že nás nic nepřekvapí. Místní nás ale vyškolili. Kolem Oberhochalm se psem zásadně na vodítku! Místní tu mají zakrslého králíčka, který pro potěchu těch nejmenších běhá po dětském hřišti, mezi stoly a přes cestu… Píšu schválně v přítomném čase, aby bylo jasné, že naší vinou děti o toto rozptýlení nebyly připraveny. A i když mi to dalo docela práci, Manka králíčka neposnídala…
Hofpürglhütte na dohled
Na kopci jsme byli v cuku letu, ve winterraumu jsme se jen lehce najedli a už jsme pokračovali pod skály. Čekala nás krásná Rauchwand. Kde jsme se krásně vyřádili a od cesty číslo 3 doprava jsme přelezli vše do obtížnosti VII včetně.
Spočítáte horolezce?

 

Cesta do sedla Steiglpass

Sobotní lezení v klettergarten nás unavilo tak akorát, abychom se po pozdním obědě rozhodli ještě trochu si rozšířit obzory. Vydali jsme se proto kolem mohutně vyhlížejících stěn do sedla Steiglpass. Na několika více exponovaných místech jsme si museli Manku sice posílat na etapy. Celkem rychle ale pochopila, že nemá hloupnout, a postupovala s jistotou kamzíka i tam, kde byla úzká římsa doplněna řetězy.

Ta nejvyšší je Grosse Bishofsmütze
 

Na obzoru malinkatá Hofpürglhütte (1705 m.n.m.) a vpravo od ní skalky klettersgarten
 
Na rozcestníku psali, že to je 1,5 hod, to by bylo, abychom to nezvládli rychleji!

Po 45 minutách o 310 metrů výše… 
 
… jsme dosáhli cíle.
(Takhle to vypadá výš než 310 metrů :-))
 
Ale vlastně jsme byli úplně nízko!

Gosaukamm klettergarten

Probuzení pohledy našich spolu-ležníků mžouráme na hodinky. Je něco krátce po sedmé ráno a oni už se balí k výstupu na vrchol Grosse Bischofsmütze. Ve winterraumu je pěkné teplíčko. Zdá se, že si v noci zatopili a zbytek světničky jsme zadýchali. Tiše si gratuluji, že jsem si do spacáku vlezla v šortkách, kdybych se probudila se zadkem ven ze spacáku jen v tangách, asi bych tu vzbudila poprask. Takhle je tématem k hovoru číslo jedna Manka, respektive to, jak je v noci vyděsila.
My se do vstávání zatím neženeme. Přeci jen jsme dorazili dost pozdě a naše lezecké cíle jsou podstatně menší jejich. Čeká nás klettergarten – něco jako horolezecká školka. Navíc jen pár desítek metrů od chaty.
Klettergarten, pohled od Hofpürglhütte
Školka je zcela vystihující termín. Obklopeni horami si tu můžete zalézt na roztomilých skalkách, kde cesty nepřesahují 20 metrů. Obtížností i cest mnoho, krásně jsme si tu zalezli v sobotu i v neděli.

Po levé straně Stockzahn SO Wand
Začínáme zlehka: Züdotriss a Ladies first. Následně se Horolezec protáhne v Stockzahnplatterl.
Chystám se slanit z Obelixe
Dobře se lezl Asterix, Greif Auffl mě ale pěkně potrápil.
Velmi fotogenická Lustiges Kanterl (taky jsem jí přelezla, ale rozhodně jsem v ní nevypadala tak dobře jako Horolezec)
Horolezec doporučuje: Gewusst wie a Abendspaziergang.
Moje rozloučení s touto oblastí – Karinkante
Pěkná tu byla i Hiasilein (na ty obtížnosti vedle ale potřebuji ještě trochu trénovat :-))

Jak Manka strašila na Hofpürglhütte

Náš noční příchod na winterraum vytrhl ze sna jen jednoho ze tří spáčů. Potichu jsme se najedli a uložili se ke spánku. My do spacáků na letiště, Manka na deku na podlahu u mých nohou. Zatímco Horolezec usnul prakticky okamžitě, já jsem byla ve střehu. Měla jsem vážné obavy o zásoby našich spolu-ležníků. Co když nechali svůj poslední chleba někde v dosahu? Manka sice vypadala, že by nejradši spala týden, ale bylo mi jasné, že pro kousek chleba by klidně vyběhla dnešní štreku i třikrát.

Hofpürglhütte a vlevo její winteraum

Zpočátku byla vzorná, ale jen jsem začala klimbat, zaslechla jsem nezaměnitelný zvuk drápků na dřevěné podlaze. Cvak, cvak, cvak… a na palandě se začala povážlivě vrtět postava ve spacáku. Do toho trocha čmuchání a doposud spící už to nevydržel, popadl čelovku a jal se hledat zdroj těch podivných zvuků. Mně se tak naskytl krásný pohled na Manku v kuželu světla, jak s nechápavým výrazem hledí na zdroj toho vyrušení. Zatímco ona byla zcela v klidu, hlas ze spacáku zněl velmi překvapeně: „Pes!? Je tady pes?!“ „My jsme přišli s pejskem“, snažím se ho uklidnit. „Jo? Aha, tak čau.“ a zase usne.
Přivolávám Manku a znovu ji ukládám „na pelíšek“. Několikrát ji v noci zkontroluji tak, že ji jen pohladím po hřbetě a zase spím, takže k ránu už mě jen tak něco neprobudí. A rozhodně mě neprobudilo vstávání třetího spáče. 
Nepřekvapilo ho, že vedle něj na letišti leží někdo další, ale hodně ho vyvedlo z míry, když šlápl na Manku. Cestou na záchod si chtěl zjevně obout boty, které měl na zemi právě vedle Manky. Takže našlapával, nohou hledal botu a místo toho nahmatal psa. No a Manka, jak byla zvyklá, že ji pořád kontroluju, tak se ani nehla. Naštěstí, protože myslím, že i takhle se jí polekal dost.
Tím probudil mě, ale jak byl zmatený, vůbec mě nevnímal a nohou dál Mance kontroloval záda. Když mu konečně došlo, že se mu to nezdá, vyskočil na postel a šlápl pro změnu na mého Horolezce. Teprve v tu chvíli se mi povedlo mu vysvětlit, kde je a co se to kolem něj válí za lidi a psa. No jo, zkrátka winterraum, nikdy nevíš, vedle koho se ráno probudíš 😀
Pohled na Hofpürglhütte ze Steiglpassu
Ráno na nás pánové koukali se směsí zvědavosti a překvapení. Šli spát dost pozdě, takže nečekali, že by se k nim v noci někdo přidal, navíc páreček doprovázený psem. Každý z nich měl ale díky tomu vlastní příběh, který vyprávěl znovu a znovu celý víkend. Zdálo se, že z toho, jak se seznámili s Mankou, mají větší zážitek než z Jahnweg na vrchol Grosse Bischofsmütze. 🙂
Manka před Hofpürglhütte, v pozadí Klettergarten