Totes Gebirge 2/2

Počasí druhý den nepřineslo výrazné vylepšení, přesto jsme se k sestupu rozhodli využít trochu delší cestu. Nejen, že jsme díky tomu viděli, řadu dalších nejroztodivnějších chatiček, ale měli jsme také jiný výhled na jezero a přilehlou vesnici.

Dokud jsme jen procházeli mírně zvlněným terénem, občasné převýšení nahoru či dolů nás pouze trochu zahřálo. Skutečná práce našim nohám začala, když jsme dorazili na sestupovou pěšinu. Ani s holemi se mi nešlo dobře, na jednom místě jsem spadla a kdybych na zádech neměla krosnu, asi bych si pěkně narazila záda. Klesali jsme velmi rychle, zatímco cesta nahoru se klikatila přes několik sedel, tady jsme šli přímo dolů z převýšení 1600 metrů…

Scenérie pod námi se neustále proměňovala. Kromě různých úhlů pohledu, jsme to měli zpestřenou řídkým mraky, které se zatoulaly do údolí.

Zpátky ve vesnici jsem měla opět možnost si připomenout rozdíly v životní úrovni a přístupu k okolnímu prostoru v Čechách a v Rakousku. Když to zjednoduším, tady jsme viděli několik fantastických moderních staveb citlivě zasazených do prostoru, spoustu tradičních domečků s krásnou výzdobou i méně vyšperkovaná, nicméně stále upravená, hospodářská stavení.

Jediné, v čem tentokrát Rakušani dopadli hůř než my, byla úroveň obsluhy v hospodě. Uznávám, vypadali jsme lehce ošuntěle a měli jsme s sebou dva psi, to však nic nemění na faktu, že si slečna dala extrémně na čas. Než vůbec přišla, myslela jsem, že si to pivo snad půjdeme natočit sami, ale nakonec naši objednávku přijala. Pak se zase dlouho nic nedělo, ale nakonec jsme se občerstvení přece jen dočkali. 
Další plánované cesty do hor jsme se pro zdravotní indispozici nemohli zúčastnit, tak snad zase na jaře…

Totes Gebirge 1/2

Podzim mi každoročně přináší spoustu radostí i starostí. Barvy, svěží vzduch a světlo slábnoucího slunce mi vždycky dodají energii, kterou potřebuji na enormní množství práce.
Jako by v nás byla stále zakořeněna školní léta a všichni jsme s podzimem začali pilně pracovat. Motivováni touhou po co nejlepších známkách (rozuměj odměnách) se po letní dovolené vysilujeme, abychom se pak s vyplazeným jazykem doplahočili do času vánočních svátků. Trochu zrelaxovat a naskakujeme znovu, aby to první čtvrtletí trochu vypadalo. Ekonomika posilněná naším utrácením bonusů se roztáčí a my si stanovujeme vysoké cíle, ať je podle čeho se odměňovat příští rok.
Letos je to jiné. Ne, že by bylo méně práce, ale můj přístup se změnil. Pokračujeme v rytmu nastoleném v létě – přes týden velmi pilně pracujeme, ale v pátek se balíme a mizíme do hor. Když už to nejde vysloveně na skály, vyjedeme alespoň chodit, třeba do Totes Gebirge.
Z jižních Čech je to v podstatě kousek, když vyjíždíme v 7 ráno (achich ouvej), jsme v 10 hodin na místě. Obtěžkáni batohy vyrážíme kolem překrásného jezera, kde horolezce unavuji vzpomínkami na Norsko. Nemohu si pomoci, podobnost je tu velká, byť v Norsku bylo “moje” jezero podstatně méně turistickou atrakcí. Tady jsou kolem něj odpočívadla, každou hodinu jej křižuje výletní loď a na kraji směrem k vesnici jsou dokonce hospůdky. Není proto divu, že je na cestě vedoucí kolem jezera šrumec. Rodinky ve sportovním, důchodci ve vycházkovém, ale i s trekovými holemi, občas nějaký elegán s psíkem na vodítku.

Stačí jen uhnout na cestu do prudkého svahu a je klid. Davy zůstaly u jezera a my nerušeně stoupáme zprvu po lesní cestě, poté již po stezce. S výškovými metry nám dochází vzduch, šlapeme potichu, ponořeni ve vlastních myšlenkách. Jen občas se ozve okřiknutí psů, kteří se vydali zřejmě za zvěří, nebo obdivné zvolání toho, kdo se právě odvážil pohlédnout do údolí.


Jezero se nám vzdaluje a kolem nás se tyčí kolmé stěny zvoucí k lezení. „To je boží materiál!“ obdivuje horolezec kvalitu skály a zkouší alespoň trochu boulderovat. Zdá se, že jsme si vyhlédli lezecký cíl pro sezónu 2014.

V sedle zjišťuji, že charakter Totes Gebirge je opravdu hodně jiný. Kdybychom neměli v nohách 1000 výškových metrů, myslela bych si, že jsme někde na vřesovišti. Není to ale vřes, co tu lemuje stezku, ale zakrslá kosodřevina („kosůvka“). Místy zakrývá podivné prohlubně a jámy. Už chápu, proč jsou tyto hory v zimě i na skialpech nebezpečné. Z některých těchto krasových jevů se člověk bez pomoci nevyškrábe a pomoci se tu nedovolá.
Po dalším krátkém stoupání procházíme zvláštní osadou. Kde se vzala, tu se vzala, je tu najednou vesnička jednoduchých dřevěných chatiček, které rozházeny po svahu působí jako domečky místních skřítků. Zjevně tu Rakušané preferují hard-core chalupaření, protože sem si všechno musíte donést poctivě na zádech. Jediné, co tu máte zadarmo, je elektřina ze solárních panelů, které mají tato legrační obydlí na střechách. Nabereme vodu a síly a vyrážíme vstříc Albert Appel Haus, kde jak doufáme, strávíme noc.

Poprvé se setkávám s alpským typem ubytování Winterraum. Princip je jednoduchý, vedle turistické chaty, která je otevřená v létě, stojí menší a podstatně skromnější stavení, které v sobě má několik lůžek, kamna, základní nádobí a potom spoustu dřeva, zásoby jídla a alkoholu. Za poplatek (kolem 10 Euro) zde můžete přespat a za další drobné (dle ceníku) si koupit, co je k dispozici. Založeno je to na slušnosti a důvěře, neboť tu není žádný pan domácí, který by dohlížel na platby či to, jak se k vybavení chováte. Opět se mi do mysli vkrádá nelichotivé srovnání s českou morálkou. U nás by tento typ ubytování po jedné sezóně zkrachoval. Tady fungují Winterraumy od podzimu do jara, aby horolezci a turisté procházející hřebeny měli možnost někde bezpečně přenocovat i v nepříznivém počasí. Na podzim se Winterraum zaveze až po strop zásobami a ty musí vydržet až do znovu otevření turistické chaty začátkem letní sezóny. Neexistuje tedy se zásobami plýtvat, v zimě na nich někomu může záviset život.
Pochopila jsem, proč nás k němu Kleboň tak hnal. Tenhle totiž zrovna není z největších a vejde se do něj maximálně 10 lidí. Nás 6 + 2 velcí psi ho obsadí úplně snadno, další příchozí se však již nevejdou a raději pokračují na jinou chatu. Večeříme, povídáme si, venku mží a je takové správné „jelení“ počasí. Přesto jsem překvapená, když slyšíme řvát jelena. V Čechách je to už skoro vzácnost, zaslechnete ho výjimečně a ještě na chvilku. Tady se jelen předváděl až do časných ranních hodin, takže to ponuré atmosféře dodalo téměř hororový nádech.

9. Krutá Hýta

Ani napodruhé se mi ráno v Alpách
neomrzelo. Ta svěžest, která se později se stoupajícím sluncem vyčerpá, vás po
ránu probudí a nabije energií. Vyrážíme opět velmi časně, čeká nás dlouhá
cesta. Horolezci včerejší aktivity nestačily, rozhodl se nám proto vybrat jinou
skalku jen ještě o trochu dál. 

Nejprve tedy stejně
náročný výstup jako v sobotu, ale pod Müllerwand tentokrát odbočujeme vpravo a
pokračujeme po mírně zvlněné vrstevnici. Začíná se oteplovat, je jasné, že i
přes bouřku bude ještě větší horko než včera.

Mezi stromy se nám
občas otevírá pohled do údolí, kocháme se pohledem na jezero, i takhle z dálky
je působivé. Na exponovanějších místech mě horolezec provází úzkostlivým
pohledem. Stačilo by zaškobrtnout a následoval by pád suťovým polem…

 Se stoupající teplotou
se zvyšuje i naše očekávání. Podle průvodce bychom měli nejprve dojít na
Grutten Hütte, ale ani po několika hodinách u ní nejsme. Když se nám konečně
ukáže, vypadá jako fatamorgána. Tyčí se vysoko na skalním ostrohu, kam vede
prudká kamenitá cesta bez jediného stínu. Ihned chatu překřtíme na Krutou Hýtu,
protože poslední úsek cesty nás zcela vyčerpá.
Na vrcholu jsme splavení,
ale na první pohled se zdá, že jsme tu do kopce šli jediní. Ostatní výletníci
vypadají odpočatě, jako by přijeli lanovkou. Jak sami rychle poznáváme, neměli
snadnější výstup, takový na Krutou Hýtu prostě neexistuje, jen už prostě
nějakou dobu odpočívali u dobře vychlazeného piva. 
Ani my si nenecháme
ujít posezení nad údolím. Překládám horolezcovi jídelní lístek, o který jsem
chvilku před tím požádala u vedlejšího stolu. Kdyby mě tak slyšely moje
němčinářky! Snad to se mnou nebyla úplná ztráta času…
Nelitujeme ani těch pár
Euro a dáme si luxusní oběd – klobásu s bramborovým salátem a pivo. Nevím,
jestli to bylo tou náročnou cestou, úžasným výhledem, nebo to bylo opravdu tak
dobré, ale už dlouho jsem něco takového nejedla! Vydatně posilněni jdeme na
průzkum okolí chaty. Hned vedle stojí Winterraum – jakási ubytovna, která na
rozdíl od Hýty funguje i v zimě. Je podstatně levnější a poskytuje také daleko
menší komfort, během vánice vám to ale bude jedno.
Po pár metrech
přicházíme k prudkému srázu, vlastně skoro kolmé stěně, a světe div se, asi 300
výškových metrů pod námi leží skalky, na které máme políčeno. Nemusíme se
dlouho rozmýšlet, moje stanovisko je jasné- jsem schopná tam dojít, ale už pak
nepolezu a už vůbec nedokáži ujít celou tu cestu zpátky. Lezení proto
odvoláváme a vracíme se zpět k autu. Však už se nám také blíží čas odjezdu… V
tábořišti jsme tentokrát kompletní, v tom nesnesitelném vedru se nedá vydržet
ani ve stínu natož na rozpálené skalní stěně. Postupně se všichni vystřídáme v
horolezcově tůňce a pak doslova vyženeme Davida, aby nastartoval auto a zapnul
klimatizaci.
Ještě na okresce za
Scheffau v autě vtipkujeme, ale na dálnici už většina posádky v klidu
oddychuje. Mám plnou hlavu zážitků, které mi nedovolí usnout, tak si v klidu
přemýšlím a vzpomínám, jaký strach jsem před několika dny, vlastně dokonce před
asi 50 hodinami, měla. Bála jsem se spousty věcí, řadě maličkostí jsem
přikládala nesmyslnou váhu. Ale pohled na hory, respekt z nich a čas strávený s
lidmi, kteří mají trochu jiná měřítka, než na jaká jsme běžně zvyklí, mi
dokonale převrátil hodnoty.

8. Wilder Kaiser

Utábořili jsme se u cesty nad Scheffau co nejvýše to šlo.
Protože nástup ke skálám je trochu delší, vstáváme už kolem šesté a před sedmou
vyrážíme do kopce. Ráno je krásně svěží, příjemná změna po vedrech
předchozích dní. Stoupání do kopce nás zahřeje zvlášť proto, že se snažíme jít
rychle. Naši společníci se všichni do jednoho vydávají do více délek, vidím na
horolezcovi, že by nejraději šel s nimi. Nejde to, já ještě neumím ani
slaňovat, než budu moci lézt více délky, potrvá to. Snažím se ho proto alespoň nezdržovat,
a i s plnými batohy zvládáme cestu zdolat dost rychle. 

 U vodopádu jsme asi za 45 minut. Až tak vysoko jsme jít
neměli, zdá se, že jsme někde přešli odbočku k naší malé Müllerwand. Alespoň
máme možnost podpořit Evču s Vráťou, kteří se právě od vodopádu chystají na
posledních pár set metrů ke stěně a pak tradá 14 délek (asi 400 metrů) kolmo
vzhůru. 

My se obracíme a suťovým polem traverzujeme směrem k našemu
menšímu cíli. I zde jsou více délky, ale jejich spodní části jsou v
obtížnostech 3 až 6, což je pro nás optimální. 
První lezení je velmi opatrné. Skála je úplně hladká, mírně
položená, chyty na ní prakticky nejsou. Alespoň si prý vyzkouším
“rajbák”, což zjevně znamená, že mám smůlu, jestliže mi na konečcích
prstů chybí přísavky. 
Sunu se nahoru, nervy napnuté jak struny. Když nejsou stupy
pro nohy, ani chyty pro ruce, radí mi horolezec spolehnout se jen na tření a
“přeběhnout to”. Jak si asi umíte představit, v mojí hlavě defiluje
celý průvod nadávek. Když přejde, nadechnu se a přeběhnu to. Nechápu jak,
prostě hrabu nohama tak rychle, že i když mi ujíždějí, nějakou oporu získám.
Další specialitkou tohoto lezení jsou vykapané žlábky. Opět
se kolem nich moc chytů a stupů nenajde. Musíte si vystačit s nimi, vzít je
“na medvěda” (rukama ze stran, jako byste chtěli někoho obejmout) a
prostoupat nahoru. Tolik teorie, v praxi jsem na to opět chvilku koukala dost
podezíravě. Za svislý žlábek se přece nepověsím a nohy mi v něm budou klouzat!
Moje obavy jsou naštěstí zbytečné, vápenec krásně drží, nakonec překonám i tuto
komplikaci.

I když z rána byla stěna celá ve stínu, kolem poledne na nás
slunce dosáhne a po jedné hodině se na skále nedá udržet ruka. Občas se
zahledíme na druhou stranu, kde lezou kolegové. Neubráním se obavám, jak to v
tom horku zvládají. Mají dost vody a sil? Jako tečky se nám na stěně zobrazují
jiní horolezci, vidím, jak bojují metr po metru a když se kolem druhé hodiny
sbíráme k odchodu, mají to na vrchol ještě více než třetinu cesty. 
Dolů z kopce a hurá do potoka u tábořiště. Horolezec nám
staví poctivou přehradu, takže se s trochou přemáhání pěkně vycachtáme. Přitom
voda jistě nemá víc než 10°C… Po zaslouženém obědě jako bychom stále neměli
dost. Vydáváme se k několik kilometrů vzdálenému jezeru. Dává nám to možnost
porozhlédnout se po usedlostech, které jsou jak jinak než výstavní. Dokonalý
trávník, muškáty za okny, uklizeno… Dokonce i uprostřed ničeho je u opuštěné
kapličky květináč s rostlinkami, které sem zjevně někdo chodí pravidelně
zalévat! Nevycházíme z údivu a to má to nejlepší teprve přijít…

Asi po hodině cesty se před námi objeví jezero. Zjišťujeme,
že je k němu přístup pouze skrze placenou travnatou pláž, ale vypadá tak
nádherně, že to za 3 Eura/osobu rozhodně stojí. Přichází lekce z
organizace pro všechny provozovatele koupališť. 
Po zaplacení zde máte možnost si zapůjčit nejen slunečník,
ale i speciální popelník. Představte si ho jako plechovku upevněnou na železné
tyčce. Tu jednoduše zapíchnete do země vedle lehátka či deky a na zemi pak
nenajdete ani papírek, nedej bože vajgl. Jednoduché, elegantní, vysoce
účinné! 

Nenápadně se rozhlížím, mám pocit, že na nás musí všichni
civět, do toho dokonalého světa my čeští turisté jaksi nezapadáme, ale asi si
to jen nalhávám, relaxující postavy na nás prakticky nereagují. Překvapuje mě,
že ve vodě není mnoho plavců, jak rychle zjišťuji, je na ně asi poněkud
chladná. Oproti potoku je to ale teplá lázeň, takže si horolezcem chvilku
poklidně zaplaveme. 

Další údiv ve mě vyvolává řada dětí, které si tu hrají
zdánlivě bez dozoru. To se mi ale opravdu jen zdá, mají tu dokonce
“jezerní hlídku”- malý člun se záchranáři, kteří mají i megafon a
neváhají ho použít. 

Dáme si párek a pivo, kocháme se, relaxujeme a všechno je
dokonalé… Až příliš… Pak si všimnu, že se k nám pomalu a nenápadně blíží
bouřková mračna. Po pár minutách je jasné, že nás to nemine. Rychlým tempem se
vracíme zpět do tábora, a jak se k němu blížíme, máme na očích stěnu, kde stále
ještě možná visí naši přátelé. Horolezec nahlas počítá a přesvědčuje mě, že už
budou v táboře. Když tam ale dorazíme, nacházíme jen jednu dvojici ze tří.
A bouřka už je skoro nad námi…
S prvním hromem začínám mít doopravdy strach. Kdepak o nás,
my si sedíme v suchu, pěkně v bezpečí, ale ti zbylí 4 teď někde kličkují mezi
blesky. Jak bouře sílí, přicházejí první historky. Horolezecká dvojice z
Liberce má za sebou hodně, včetně letecké záchrany ze stěny Mont Blanku, a
zrovna teď má chuť se o dramatické vyprávění podělit. Příběh za příběhem, blesk
za bleskem se kolem prohání vysokohorská dobrodružství a já si přeji být menší
a ještě menší. Párkrát leknutím vykřiknu jak malá holka, zdá se ale, že pro
ostřílené horolezce je to jen k pousmání. Když poleví déšť, přijde první reakce
na naše smsky- Kleboň s Davidem sedí jen pár set metrů od nás u piva. Na jedno
se k nim přidáme a probíráme celodenní zážitky. I když to nedávají znát, mám pocit,
že mají starost o chybějící dvojici. Stále nedorazila Eva s Vráťou a nikdo si
není jistý, zda před bouřkou slanili do bezpečí, nebo je živel zastihl někde
pod vrcholem.
Se soumrakem jsme konečně kompletní. Celí promočení,
vyčerpaní, ale nezranění se k nám vrací i poslední dva. Mají za sebou více než
dvanáct hodin dřiny, na vrchol nedolezli, ale usmívají se. Vyprávíme si,
žertujeme a postupně odpadáme. Horko a sportovní výkony nám daly zabrat,
všichni se těšíme do spacáků. Ještě naplánovat cesty na další den a jdeme na
kutě.

7. Poprvé do Alp

Ani ne po měsíci lezení přichází první cesta do Alp. V pátek dopoledne vyrážíme do Jižních Čech, kde přesedáme z mojí malé plechovečky do většího auta k dalším horolezcům a pokračujeme ještě asi 5 hodin do Scheffau am Wilder Kaiser v rakouských Alpách.
Jsem vyděšená, netuším, co mě čeká. Nevím, kde budeme spát, jak to tam bude s vodou, vlastně jsem si tak trochu musela vybojovat stan, protože ostatní prý budou spát buď v autě, nebo pod širákem. Stanovat v Rakousku se totiž podle všeho jen tak někde nesmí.
Po počátečním šoku se v autě rozkoukávám a snažím se soustředit na probíraná témata. Ale jsou to horolezcovi staří přátelé a známí, řeší lidi a místa, o kterých jsem nikdy neslyšela. I když dělám, co mohu, po chvíli v tom mám tak akorát guláš, tak se zaměřuji hlavně na měnící se scenérii za oknem.
Prakticky ihned po přejetí hranic vidím rozdíl. Nemám ráda, vlastně mě hodně rozčiluje, když někdo šmahem odsoudí vše české jen proto, že na chvilku vytáhl paty někam jinam. Snad je to tím, že jsem půl roku žila v Norsku a poznala, že nikde to není tak dokonalé, jak se z počátku zdá. Nechci proto, aby následující řádky zněly jako ódy na Rakousko a zatracení Čech. Přesto, jakmile překročíte hranice na jih, poznáte, že jste se ocitli v zemi, kde mají lidé zcela jiné vnímání prostoru, ve kterém žijí.
Čím to je? Na první pohled si všimnete rozdílů v architektuře. Řeknete si, že to dělají ty domy s muškáty za okny. Pak ale narazíte na budovu, která vypadá stejně jako ty české a přitom působí jinak. A začnete si všímat prostoru jako celku, třeba posekané trávy – nejen na zahradách, ale i podél silnic a na hektarech luk kolem. Na uklizených prostranstvích sice nechybí zbytky starých strojů, ale jsou poskládány tak, že nevzbuzují ten beznadějný a frustrující pocit skládky, jaký můžete mít z mnoha českých zahrad. Rakušany zjevně zajímá, jak to vypadá kolem jejich obydlí.
Pominu-li ale krásné bydlení, umí oproti nám jižní sousedé ještě něco – budovat silnice. V Rakousku uzavírka znamená, že tam pracují desítky lidí na směny, aby byla komunikace co nejdříve připravena k otevření. V porovnání s nimi působí naše Ředitelství silnic a dálnic jako banda děcek hrající si se značkami omezení rychlosti a zužování pruhů. Když budu trochu předbíhat, prozradím, že práce na silnici, které jsme míjeli cestou tam, se do neděle stihly posunout o několik desítek metrů.
Hustým pátečním provozem se prokousáme přes Rakousko a kousek Německa, až se před námi najednou objeví mohutné hory. Takové doma opravdu nemáme. Jako by se z moře zeleně zvedaly ostré ploutve obřích žraloků, kteří na nich mají už spoustu jizev z boje. V dálce je na vrcholcích vidět sníh i teď, kdy je 40°C. Na chvíli nemám slov, tak na tomhle polezeme?