Podle stoupajícího počtu turistů, apartmánů i cen je patrné, že Taghazout je vnímán jako centrum surfování v této oblasti. Aby ne, když je tu tolik míst, kde se dá surfovat!
Štítek: Surfování
2.9 Vlnobití
Je to tu! Oceán se rozhodl, že mi zase ukáže, zač je toho loket. Po několika dnech relativní pohody, se dostávám do podmínek, které se ukazují být nad moje síly. Nejdřív se snažím být statečná a sjíždím doposud svou největší vlnu. Včas z ní seskočím, takže se nedostanu do impact zóny a dokáží se vrátit zpět. Při dalším pokusu se mi ale do cesty připlete jiný surfař, a tak se ve snaze vyhnout se kolizi svezu trochu dál. Následuje několika minutová nepříjemná masáž. Láme se na mě jedna vlna za druhou a mně nezbývá, než se před ní vždy potopit. Mezi zlomením jedné vlny a příchodem druhé je jen 8 vteřin, během kterých se musím nadechnout, ponořit co nejhlouběji, vyplavat, vydýchat, nadechnout a potopit se znovu. Není čas se pohnout z místa, dostat se z dosahu, takže po několika vlnách jsem na konci s dechem i silami. Když přiboj konečně poleví, jsem na pokraji hysterického záchvatu. Chtěla bych ven, okamžitě, ale místo toho vidím, že se blíží další set. V panice pádluji v před, abych se dostala do bezpečí, kde se zhroutím na prkno a snažím se popadnout dech. Na břeh se dostanu s velkými obtížemi a na dece si nadávám, že jsem tam vůbec lezla.
Do těla dostává i surfař, vrací se ke mně na deku značně vyčerpaný. Ve vlnách se mu přetrhlo leech a surf mu odplaval na břeh, zatímco byl v impact zóně. Naštěstí je dobrý plavec, takže se z vody dostal bez větších obtíží. Já bych s tím asi měla problém, říkám si a nechtěně to přivolávám. Sama se ve stejný den ocitnu uprostřed vlnobití bez surfu.
Odpoledne, když trochu polevuje můj strach, se pouštím do vody znovu. Srdce mám až v kalhotách, ale jsem připravená obavám čelit, dokud to jen půjde. Vlny se trochu zklidnily, ale čas od času přijde silnější set, se kterým se peru. Právě když se odhlodlám a zkusím si chytit vlnu, blíží se jeden takový. Nejsem vůči němu v dobré pozici, a tak pádlují, co to dá, a doufám, že to bude stačit. Vlna přede mnou roste a já vidím, že na straně už se začíná lámat. Když budu pomalá, zlomí se na mě a to by bylo velmi ale velmi nemilé. Už to vypadá, že jsem to stihla, vlastně už se vidím za hranou vlny, když mě zničehonic zavře. Tahle pračka je pořádná, u třetí otáčky přestávám počítat a pak to ucitím. Prkno mi doposud škubalo s kotníkem, ale teď tahání zničeho nic ustalo. Je pryč. Vlna si se mnou stále hraje a já vím, že té další už budu čelit sama.
Jakmile se vynořím kontroluji situaci. Kolik mám času do další vlny? Jaká je tu hloubka? Jak daleko jsem od pobřeží? Je kolem mě někdo, kdo by mi pomohl? Nádych, výdych a jdu znovu pod vodu. Bez prkna jsem najednou strašně zranitelná, nevím, zda vlna nade mnou již přešla, nemohu si na něm odpočinout. Palcem nohy nahmatám dno, není to moc, ale vím, že stačí kousek a už budu mít alespoň pevnou půdu pod nohama. Snažím se nepanikařit a co nejrychleji se dostat na břeh.
Metr za metrem vyhrávám svoji přetahovanou s oceánem a na pláži už vidím můj surf. Je chudák bezmocný jako já. Vlny si ho pohazují, kam chtějí, nemá pevný bod. Téměř s láskou ho zvedám a odnáším na deku, která je dnes jednoznačně mým nejoblíbenějším místem.
Surfování s instruktorem
Během večerního posezení nás Mustafa seznámil také se svým kamarádem – instruktorem surfingu. Povídali jsme si o jeho cestě na Bali, kde surfoval asi měsíc a podle fotek tam zvládal vlny takovým způsobem, o jakém se mně ani nesnilo. Až před spaním mě napadlo, že bychom ho možná mohli poprosit o nějaké lekce. Mně to asi moc nepomůže, když se plácám v začátcích, ale můj surfař by z toho měl radost.
Kolegyně Petra říká, že věci nám přicházejí do cesty tak, jak mají. Přesně tak nám druhý den ráno přichází instruktor do cesty v momentě, když řešíme, kam jít surfovat. Nechceme otravovat Mustafu kvůli odvozu, ale přímo v Taghazoutu vlny nejsou. V tom se objevuje instruktor a shodou náhod má čas i chuť, takže během půl hodiny vyrážíme jeho autem na pláž.
2.4 Zpátky na prkně
Tři dny lenošení stačily, je na čase zase něco dělat! 🙂 Mustafa se nabízí, že nás odveze na Crocodile beach, abychom se nemuseli se surfy táhnout autobusem. Ráno sice musíme počkat, až se pařmen vyvalí z postele, ale pořád je to lepší, než čekat na autobus v zemi, kde na těchto linkách neexistují jízdní řády. Takže někdy kolem poledne přivazujeme prkna na střechu autíčka, které je skoro tak malé jako můj starý Fiat. Je z toho pozdvižení, ale Mustafa svoje krásné auto minulý týden naboural.
Na Crocodile se to opět hemží studenty surfové školy. Poznáte je podle křiklavě zelených triček, které mají přes neopren. Vypadají jako broučcí zápasící se stéblem trávy. Snaží se vyškrábat nahoru, padají, znovu bojují a nakonec mizí v bílé pěně. Mezi nimi se jako střevlíci míhají instruktoři celí v černém, jediní svá stébla ovládají bez problémů, a dokonce si dovolí i vyslovené lahůdky jako jízda ve stoje proti vlně.
Soukáme se do neoprénu a já si trochu vyčítám, že jsem si od Vosny půjčila ten teplejší. Teď ze mě leje, a to se mi zatím povedlo obléct jen nohy. V momentě, kdy vstoupím do 17 stupňové vody, již nelituji, naopak!
První tempa jsem na surfu ještě trochu vratká, ale překvapivě rychle se do toho dostávám a držím balanc. Taky „oko“ na vlny mě úplně neopustilo, vidím ji, pádluji, chytám ji, vyskakuji a ve stoje sjíždím hned první. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli já, nebo surfař. A i dál se mi docela daří. Vlny dokáži odhadnout a velmi často i chytit. Když se soustředím na svůj postoj, zvládnu jich řadu sjet krásně čistě. A s výskokem! Žádné přes kolena. 🙂 Velký podíl na tom ale rozhodně má oceán samotný. Takhle vlídné vlnky jsem totiž žažila poprvé. Když to porovnám s tím, na čem jsem v březnu začínala, tak tady jsem se nebojím ani vteřínu, zatímco tam skoro pořád. Tady se ani jednou nedostávám do vlnobití v impact zóně, ani do bubnu pračky. Oboje mě ale ještě určitě čeká, až se vydáme na Tamri nebo jinou pláž s většími vlnami. 🙂
Surfujeme asi 2,5 hodiny, než se jdeme trochu ohřát na sluníčko. Ještě bych si klidně nějakou vlnku sjela, ale nechci úplně prochladnout. Stejně nás za chvilku vyzvedává Mustafa, takže hurá do sprchy a na zasloužený (pozdní) oběd.
Siesta na terase (místní kluci neúnavně hrají fotbal, kdykoliv jim oceán udělá trochu místa, a ani jim nevadí, že se u toho trochu zmáčí)
15. Jiná liga
Náhlá změna větru způsobila, že vlny začaly přesahovat naše schopnosti. Nestalo se to nenápadně a postupně, jak byste možná čekali, ale skokem a bez varování. Z našich 1,5-3 metrových vln jsme najednou měli 6-8 metrů a to už se můj surfař do moře naštěstí nehnal. Nejprve jsme nenadálý příboj sledovali z okna, pak jsem muže vyhecovala k procházce po skalách, a nakonec jsme došli až na Anchor point. Jedná se o výběžek u Mystery, o který se vlny krásně rozbalují a zkušeným surfařům umožňují ujet na jedné vlně i stovky metrů.
Cestou jsme se párkrát nechali zcela romanticky téměř spláchnout vlnou. Muž mě dokonce otestoval v pohybu ve skalnatém terénu (zvládla jsem, myslím, i obtížnost 4, ale netuším, co to znamená), kdy jsme museli obcházet zatopená místa. V závěsu za námi se držel jakýsi muž se surfem, ale nebylo nám úplně jasné, kde se tam z těch vln vynořil. Po chvíli mě napadlo, že k nám snad doputoval až od Anchor pointu, ale to se v té chvíli zdálo téměř nemožné- vždyť je to tak daleko! Čím blíž jsme k mysu byli, tím více postaviček jsme ve vlnách viděli. Byly to neuvěřitelné obrázky! Obrovská vlna, po níž člověk jel mnoho desítek metrů tzv. v tunelu! Jeden surfař měl štěstí a vlna ho vynesla až na pláž, jiný se těžce trápil, než se z vody dostal. Proudy si s ním pohrávaly a hrozilo, že ho hodí na skály, kde by prkno zaručeně rozštípal a sám sebe možná i polámal. S napětím jsme ho pozorovali dlouhé minuty a mně se opravdu ulevilo, když se z vody vymotal.
Podle počtu diváků na místě samotném bylo jasné, že uvidíme něco speciálního. Mezi lidmi v teplákovkách, většinou cizinci, se občas mihla postava v neoprenu, chvilku se rozcvičovala a pak hupla do burácejících vln. Pochybuji, že dotyčný přes ten hluk slyšel povzbuzování a někdy i vzdechy přihlížejících. Viděli jsme, co surfaře v těchto podmínkách čeká.
Nejprve musel pečlivě načasovat skok do vln. Došel na kraj skály, kam až to šlo, počkal na konec setu, či krátkou pauzu, a těsně po poslední vlně skočil po břiše na prkno a začal zuřivě pádlovat. I přes velkou snahu a spoustu vynaložené energie ho pás vody s bublinkami rychle unášel k pobřeží. Pás bublin v moři označuje, kam nejčastěji padá vlna, pro surfaře nejnebezpečnější místo. Tady měl možná i sto metrů a na cestě při jejich překonávání surfaře přepadla vlna i 10x, takže se musel znovu a znovu ponořovat špičkou prkna napřed (tzv. Duck dive), což ho stálo hodně sil. Teprve, když se z bublin dostal, mohl si z boku napádlovat na vhodnou pozici a pak už jen vybírat. Někteří surfaři působili jako děti v cukrárně, nevěděli, jestli raději tu či onu vlnu. Vyhlíželi, zkoušeli, padali. Stáli jsme na místě možná hodinu a za tu dobu se od skoku do vln dostal na vlnu jeden surfař, tak náročné podmínky tam byly.
Vyhnal nás až pokles teploty při západu slunce. Byla jsem plná dojmů z toho boje, který surfaři ve vlnách sváděli, jen aby se byť jedinkrát svezli na vlně o výšce rodinného domu. Kolik strachu v sobě museli překonat, jak velké odhodlání je muselo hnát a jak velcí blázni to museli bý…