2.4 Zpátky na prkně

Tři dny lenošení stačily, je na čase zase něco dělat! 🙂 Mustafa se nabízí, že nás odveze na Crocodile beach, abychom se nemuseli se surfy táhnout autobusem. Ráno sice musíme počkat, až se pařmen vyvalí z postele, ale pořád je to lepší, než čekat na autobus v zemi, kde na těchto linkách neexistují jízdní řády. Takže někdy kolem poledne přivazujeme prkna na střechu autíčka, které je skoro tak malé jako můj starý Fiat. Je z toho pozdvižení, ale Mustafa svoje krásné auto minulý týden naboural. 
Na Crocodile se to opět hemží studenty surfové školy. Poznáte je podle křiklavě zelených triček, které mají přes neopren. Vypadají jako broučcí zápasící se stéblem trávy. Snaží se vyškrábat nahoru, padají, znovu bojují a nakonec mizí v bílé pěně. Mezi nimi se jako střevlíci míhají instruktoři celí v černém, jediní svá stébla ovládají bez problémů, a dokonce si dovolí i vyslovené lahůdky jako jízda ve stoje proti vlně.
Soukáme se do neoprénu a já si trochu vyčítám, že jsem si od Vosny půjčila ten teplejší. Teď ze mě leje, a to se mi zatím povedlo obléct jen nohy. V momentě, kdy vstoupím do 17 stupňové vody, již nelituji, naopak! 
První tempa jsem na surfu ještě trochu vratká, ale překvapivě rychle se do toho dostávám a držím balanc. Taky „oko“ na vlny mě úplně neopustilo, vidím ji, pádluji, chytám ji, vyskakuji a ve stoje sjíždím hned první. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli já, nebo surfař. A i dál se mi docela daří. Vlny dokáži odhadnout a velmi často i chytit. Když se soustředím na svůj postoj, zvládnu jich řadu sjet krásně čistě. A s výskokem! Žádné přes kolena. 🙂 Velký podíl na tom ale rozhodně má oceán samotný. Takhle vlídné vlnky jsem totiž žažila poprvé. Když to porovnám s tím, na čem jsem v březnu začínala, tak tady jsem se nebojím ani vteřínu, zatímco tam skoro pořád. Tady se ani jednou nedostávám do vlnobití v impact zóně, ani do bubnu pračky. Oboje mě ale ještě určitě čeká, až se vydáme na Tamri nebo jinou pláž s většími vlnami. 🙂 
Surfujeme asi 2,5 hodiny, než se jdeme trochu ohřát na sluníčko. Ještě bych si klidně nějakou vlnku sjela, ale nechci úplně prochladnout. Stejně nás za chvilku vyzvedává Mustafa, takže hurá do sprchy a na zasloužený (pozdní) oběd.
Siesta na terase (místní kluci neúnavně hrají fotbal, kdykoliv jim oceán udělá trochu místa, a ani jim nevadí, že se u toho trochu zmáčí)

Ocením vaše komentáře a postřehy!