15. Jiná liga

Náhlá změna větru způsobila, že vlny začaly přesahovat naše schopnosti. Nestalo se to nenápadně a postupně, jak byste možná čekali, ale skokem a bez varování. Z našich 1,5-3 metrových vln jsme najednou měli 6-8 metrů a to už se můj surfař do moře naštěstí nehnal. Nejprve jsme nenadálý příboj sledovali z okna, pak jsem muže vyhecovala k procházce po skalách, a nakonec jsme došli až na Anchor point. Jedná se o výběžek u Mystery, o který se vlny krásně rozbalují a zkušeným surfařům umožňují ujet na jedné vlně i stovky metrů.

Cestou jsme se párkrát nechali zcela romanticky téměř spláchnout vlnou. Muž mě dokonce otestoval v pohybu ve skalnatém terénu (zvládla jsem, myslím, i obtížnost 4, ale netuším, co to znamená), kdy jsme museli obcházet zatopená místa. V závěsu za námi se držel jakýsi muž se surfem, ale nebylo nám úplně jasné, kde se tam z těch vln vynořil. Po chvíli mě napadlo, že k nám snad doputoval až od Anchor pointu, ale to se v té chvíli zdálo téměř nemožné- vždyť je to tak daleko! Čím blíž jsme k mysu byli, tím více postaviček jsme ve vlnách viděli. Byly to neuvěřitelné obrázky! Obrovská vlna, po níž člověk jel mnoho desítek metrů tzv. v tunelu! Jeden surfař měl štěstí a vlna ho vynesla až na pláž, jiný se těžce trápil, než se z vody dostal. Proudy si s ním pohrávaly a hrozilo, že ho hodí na skály, kde by prkno zaručeně rozštípal a sám sebe možná i polámal. S napětím jsme ho pozorovali dlouhé minuty a mně se opravdu ulevilo, když se z vody vymotal.


Podle počtu diváků na místě samotném bylo jasné, že uvidíme něco speciálního. Mezi lidmi v teplákovkách, většinou cizinci, se občas mihla postava v neoprenu, chvilku se rozcvičovala a pak hupla do burácejících vln. Pochybuji, že dotyčný přes ten hluk slyšel povzbuzování a někdy i vzdechy přihlížejících. Viděli jsme, co surfaře v těchto podmínkách čeká.
Nejprve musel pečlivě načasovat skok do vln. Došel na kraj skály, kam až to šlo, počkal na konec setu, či krátkou pauzu, a těsně po poslední vlně skočil po břiše na prkno a začal zuřivě pádlovat. I přes velkou snahu a spoustu vynaložené energie ho pás vody s bublinkami rychle unášel k pobřeží. Pás bublin v moři označuje, kam nejčastěji padá vlna, pro surfaře nejnebezpečnější místo. Tady měl možná i sto metrů a na cestě při jejich překonávání surfaře přepadla vlna i 10x, takže se musel znovu a znovu ponořovat špičkou prkna napřed (tzv. Duck dive), což ho stálo hodně sil. Teprve, když se z bublin dostal, mohl si z boku napádlovat na vhodnou pozici a pak už jen vybírat. Někteří surfaři působili jako děti v cukrárně, nevěděli, jestli raději tu či onu vlnu. Vyhlíželi, zkoušeli, padali. Stáli jsme na místě možná hodinu a za tu dobu se od skoku do vln dostal na vlnu jeden surfař, tak náročné podmínky tam byly.


Vyhnal nás až pokles teploty při západu slunce. Byla jsem plná dojmů z toho boje, který surfaři ve vlnách sváděli, jen aby se byť jedinkrát svezli na vlně o výšce rodinného domu. Kolik strachu v sobě museli překonat, jak velké odhodlání je muselo hnát a jak velcí blázni to museli bý…

Ocením vaše komentáře a postřehy!