Honba za kulturou

Co dokáže architekta vyhnat z postele v sobotu ráno už ve tři čtvrtě na šest? Věřte, nebo ne, ale můj muž si nastavil budík “jen” kvůli získání vstupenek do Dejvického divadla. Když se ohlédnu zpět, vlastně jsem ho k tomu tak trochu nasměrovala, když jsem doma upozornila na seriál Čtvrtá hvězda, pro který jsem něco řešila pracovně. Seriál se doma ujal a pak se ukázalo, že je v něm vlastně zastoupen ansámbl z Dejvic. Bylo jen otázkou času, kdy se  do divadla vypravíme, netušili jsme ovšem, jak trnitá cesta k získání vstupenek povede.

 
Do Dejvického divadla lze lístky získat jen jednou do měsíce v rámci předprodeje, který má dvě části. Můžete zkusit štěstí v online souboji nervů a techniky, nebo prokázat stoický klid ve frontě delší než na maso. Protože u nás selhala pomalá registrace na portálu a lístky byly pryč v řádu vteřin, nezbývalo, než jít s kůží na trh.
 
Prozíravý muž si nechal poradit, a i když jsem ho zrazovala, byl před divadlem již krátce po šesté ranní. A nebyl první! Před ním již “kosilo” asi patnáct nebožáků a přímo přede dveřmi pokladny dokonce kdosi bivakoval ve spacáku. Byla zima, a když jsem se za ním vydala já jako morální podpora krátce před devátou, začalo ještě k tomu pršet a foukat. I tak byla fronta tou dobou až za roh.
 
Ostřílená paní pokladní má systém. Přesně v 9:00 začne rozdávat čekajícím pořadová čísla a hlásí, v kolik hodin se asi dostanou na řadu. Jen prvních dvacet má štěstí a dostane se na ně během půlhodiny. Dvacátý první čekatel se má dostavit v půl desáté, čtyřicátý první v deset a na číslo sto dvacet jedna se dostane řada až ve dvanáct, tedy pokud ještě nějaké lístky vůbec budou…
 
Neexistuje výjimka, paní pokladní nemá slitování. Nemůžete se vrátit za hodinu? Máte smůlu, vaše místo propadne. Šanci nemají ani šmelináři – jedna osoba si smí koupit maximálně dvě vstupenky na představení. I tak není výjimkou, že si někdo nakoupí i za několik tisíc.
 
Pro nás muž vybral představení Ucpanej systém. Odcházíme deštěm a litujeme všech, na které se nedostalo, nebo museli svůj boj o místa vzdát. Cestou domů pak rozjímáme, jak je fajn, že jsou ještě lidé ochotní investovat čas a peníze do kultury.
 
 

Výlet do Imsouane

Na středu jsou hlášeny špatné vlny prakticky všude v okolí, nám se to ale výborně hodí, protože máme v plánu delší výlet. Zvažujeme cestu až do Essauiry, ale to bychom v autě strávili minimálně 6 hodin. Na doporučení švédského známého míříme do Imsouane, rybářské vesničky, která je autem jen hodinu cesty. Bereme to jako vyhlídkovou jízdu na sever podél pobřeží.

Pokračovat ve čtení “Výlet do Imsouane”

Agádír, Agádír, Agádír!

… vyvolávají taxikáři v Taghazoutu, když vidí turistu hledajícího jízdní řád autobusu. Žádný není, to už víme, ale máme auto a když tedy nějsou síly na vlny, vyrážíme do víru velkoměsta. Mám zálusk na místní trh, podle Wikipedie je třetí největší v Maroku, dokonce ještě větší než v Marrákeši. Nastudujeme mapu, přijedeme k trhu a ejhle, oni mají v pondělí zrovna zavřeno. Nevadí, dáme si nedaleko výborný hamburger a od pána u vedlejšího stolu dostáváme výčet toho nejzajímavějšího, co stojí v Agadiru za vidění.

Pokračovat ve čtení “Agádír, Agádír, Agádír!”