12. Roviště

Další víkend jsme měli v plánu opět vyrazit do Alp, ideálně do Wilder Kaiseru, ale počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Tropická vedra vystřídala zamračená obloha a předpověď slibovala bouřky. Vyrážíme proto jen ve dvou, na osvědčené Roviště kousek od Prahy. Máme pocit, že už jsme sehraní táborníci, když se jen nevině zeptám, zda máme stan. Podle reakce soudím, že ne, ale jsme už na Strakonické a zpátky se nám pátečním provozem nechce.

Horolezec na to jde takticky, nejprve mi připomíná kemp, asi abych měla vidinu nějakého pohodlí, teprve potom na mě zkouší spaní pod širákem. Protestuji, tohle mi snad dělá naschvál! Že by opět nabyl dojmu, že to mám moc jednoduché a ten stan nevzal schválně? Podezírám ho z nepravosti a on přitom hned po příjezdu běží vyjednat pronájem chatky. Protože je nejen zdatný horolezec, ale i vyjednavač, spíme tentokrát ještě levněji, než při stanování posledně.
Ráno je chladno a mně se navíc opakuje mírná panika jako na Kozelce. Zjišťuji, že když nedolezu první cestu, nedokáži se pak už odblokovat a problém mám i na těch dalších. A to bez ohledu na obtížnost.

Ve snaze povzbudit mé sebevědomí a odhodlání pro mě horolezec hledá nějakou krásnou cestu. Samozřejmě jako na potvoru nacházíme spíše obtížnosti pro něj. Když se konečně poštěstí a máme něco lezitelného i pro mě, tak si to alespoň zpestřím tím, že poprvé slaňuji bez toho, aby mi dole horolezec držel lano. Podle toho, jak mi opakuje, abych se nepouštěla, soudím, že z toho má větší strach než já. Samozřejmě to ale dopadne dobře (ostatně jinak byste nečetli tyto řádky).
Horolezec se spouští za mnou a cestou si chce vyzvednout zaseknutý frend, který po někom zůstal viset ve spáře. Zkusí ho, nejde, tak sjede o něco níž, aby si nejprve vyzvedl svůj vlastní. Nejde ani ten! „Miláčku, ty´s ho tam zarvala?!“ No jo, je zle, vždyť já toho frenda zkoušela vytáhnout a nešlo mi to. Co když jsem ho tam opravdu zacpala a teď nepůjde vytáhnout?!

Následujících asi 40 minut sedím pod skálou a snažím se být neviditelná, zatímco horolezec visí na skále, lomcuje frendem a nadává. Občas štěkne, abych mu podržela lano, ale jinak se plně soustředí na záchrannou akci. Když to vypadá, že snad půjdu do kempu pro nějaké nářadí, objevuje se ve skalách další dvojice, která má s sebou ve výbavě šťáradlo. Ještě pár minut a horolezec slavnostně vyndává svého i zapomenutého frenda. 

Příchozí dvojice (podle všeho autoři mé oblíbené cesty Gambrinus na Polínku) nás motivuje historkami, takže si ještě vedle nich dáváme Jurský park a zkoušíme ještě jednu VII-. Během mého snažení o zdolání začíná pršet. Rychle se balíme a vyrážíme domů.

11. Kozelka a Polínko

Parný týden jsme opět chtěli zakončit ve skalách. Já jsem po skvělé zkušenosti z předchozího víkendu prosazovala Polínko, horolezec chtěl vyzkoušet něco nového. Nakonec se nám povedlo dosáhnout kompromisu.
Nejprve vyrážíme na Kozelku, což je romantická oblast tvořená sopečným tufem, který vytváří jakési slepence, na první pohled krása. Na druhý pohled je to ale slabě odjištěno, horolezec si tu dává „morál“. To je situace, kdy na cestu máte sílu i techniku, ale bojíte se, protože víte, že případný pád by byl dlouhý a ještě by možná skončil na podlaze.

Horolezec svoji psychiku překonává, já nikoliv. Když mě jistí z vrchu, mám takový strach, že to vzdávám a se slzami na krajíčku se nechávám spustit dolů. Vlastně si uvědomuji, že se přes krásný výhled na místě jako takovém necítím dobře. Jeden by řekl, že na mě všechno padá…  Ani na další stěně se mi nedaří – na začátku to vypadá slibně, ale pak se zaseknu a neudělám ani krok. Na další pokusy nemám sebevědomí, a tak jen potupená jistím a lituji se.

Horolezec s přehledem leze jednu cestu za druhou, ale protože se tu nedá nijak dojišťovat, netroufá si na nic těžkého (a tak ho to samozřejmě tolik nebaví). Nakonec se ještě porozhlédneme kolem a přesouváme se na Polínko.
Jako by ze mě spadl balvan! Kamarádka Petra by jistě poznamenala něco o špatné energii místa. Upřímně, po tomto zážitku na to začnu asi věřit. Že by mi sopečný tuf neseděl?
Stačí popojet několik kilometrů vedle, sáhnout si na žulu a hned je mi lépe. Postavíme stan a ještě se nastřelíme do stěny. Lezu jako vyměněná, zatímco na Kozelce jsem nezvládla ani VI+, na Polínku začínám úrovní V a přelezu ji bez problému.

Lezeme až do tmy, teprve potom vyrážíme na koupání při měsíčku. Mezi tím se tábořiště zaplňuje a je tak jasné, že tam opět nebudeme sami.
Ranní probuzení je v režii neohleduplných horolezců. Nechápu to, ale zcela ignorují fakt, že bychom třeba ještě mohli spát, a nahlas se vybavují hned vedle našeho stanu. Podobné chování je pro mě důkazem absence základní slušnosti a dokonale mě odrazuje od navazování jakéhokoliv, byť společenského, kontaktu.
Zatímco oni bojují na cestách, které jsme zdolali při minulé návštěvě, my hledáme nové výzvy. Horolezec mi zjevně dnes nepovolí nic, co by neobsahovalo číslici VI. Začínám tedy VI- a pak už je to jedna VI+ za druhou. Krátce po poledni toho už mám opravdu plné kecky a skála je příliš rozpálená. Balíme, obědváme a vydáváme se na teď již tradiční koupačku. Tentokrát je u vody živo a to i přes to, že voda je zelená až běda. Pár temp si ale neodpustíme, vydáme se na dobrodružnou cestu domů (Horolezec prohlásí, že dokud nenajdeme cenu benzínu pod 36 Kč/litr, tak netankujeme, a hladové oko už svítí…)

Hodnocení oblasti Kozelka
  • Dostupnost z Prahy – 3 (asi 2 hodiny)
  • Materiál – 4 sopečný tuf (na pohled slibuje spoustu chytů, ale nejsou tam, je nepřehledný a lámavý)
  • Odjištění – 4 (průměrně 2 borháky na 10-12 metrů), zákaz používání frendů (stejně by nebylo kam zakládat), smice není na co pověsit
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 3 někde nad skalami (samotné skály jsou zapuštěné ve svahu a moc prostoru kolem nich není)
  • Voda – 4 v nejbližším okolí žádná, ale v osadě u přístupové cesty je veřejná pumpa

10. Polínko

Léto v plném proudu a v Praze tropy, to je prostě skvělá motivace vyjet někam ven. Srbsko i Roviště by krásně vyhovovaly, ale to by nesměl vybírat horolezec. Nechce se mu na známé skály, má chuť objevovat! A tak jedeme do západních Čech zjišťovat, jak to vypadá na Polínku.
Hned první dojmy jsou skvělé – bývalý lom není těžké najít, autem se dá dojet až k němu a skála je krásná.

Rychle se přidáváme k mnoha dalším horolezcům a zjišťujeme, že se zde také krásně leze. Po počáteční nervozitě na lehčích cestách (Zima na krku, Po vyklepání IV+) se dostávám i na středně obtížné cesty (Závěrečná V-, Pitný režim V). Prach a pot z cest jedeme večer smýt do malého zatopeného lomu poblíž. Jsme tam úplně sami, voda je čistá a osvěžující, přesně to, co po náročném dni potřebujeme.
V neděli nastupujeme na skálu brzy. Očekáváme opět vysoké teploty a nechceme se nechat usmažit na jižní stěně. Navíc se naše řady opět rychle rozšiřují, takže je tu na nás rychle poměrně živo. Zájmu o tuto lokalitu úplně rozumím. Skály nejsou příliš vysoké, je zde zajímavé zastoupení obtížností a materiál výborně drží. Díky tomu se mi tu podaří zdolat i dvě VI+ (Gambrinus, Na to se napijem)!
Hodnocení oblasti
Dostupnost z Prahy – 3 (asi 2 hodiny)
Materiál – 1 (žula)
Odjištění – 2
Rozsah cest – 2
Možnost přenocování – 1 (ve stanu přímo u skal)
Voda – 2 nedaleko lom na koupání (pitnou s sebou)

9. Krutá Hýta

Ani napodruhé se mi ráno v Alpách
neomrzelo. Ta svěžest, která se později se stoupajícím sluncem vyčerpá, vás po
ránu probudí a nabije energií. Vyrážíme opět velmi časně, čeká nás dlouhá
cesta. Horolezci včerejší aktivity nestačily, rozhodl se nám proto vybrat jinou
skalku jen ještě o trochu dál. 

Nejprve tedy stejně
náročný výstup jako v sobotu, ale pod Müllerwand tentokrát odbočujeme vpravo a
pokračujeme po mírně zvlněné vrstevnici. Začíná se oteplovat, je jasné, že i
přes bouřku bude ještě větší horko než včera.

Mezi stromy se nám
občas otevírá pohled do údolí, kocháme se pohledem na jezero, i takhle z dálky
je působivé. Na exponovanějších místech mě horolezec provází úzkostlivým
pohledem. Stačilo by zaškobrtnout a následoval by pád suťovým polem…

 Se stoupající teplotou
se zvyšuje i naše očekávání. Podle průvodce bychom měli nejprve dojít na
Grutten Hütte, ale ani po několika hodinách u ní nejsme. Když se nám konečně
ukáže, vypadá jako fatamorgána. Tyčí se vysoko na skalním ostrohu, kam vede
prudká kamenitá cesta bez jediného stínu. Ihned chatu překřtíme na Krutou Hýtu,
protože poslední úsek cesty nás zcela vyčerpá.
Na vrcholu jsme splavení,
ale na první pohled se zdá, že jsme tu do kopce šli jediní. Ostatní výletníci
vypadají odpočatě, jako by přijeli lanovkou. Jak sami rychle poznáváme, neměli
snadnější výstup, takový na Krutou Hýtu prostě neexistuje, jen už prostě
nějakou dobu odpočívali u dobře vychlazeného piva. 
Ani my si nenecháme
ujít posezení nad údolím. Překládám horolezcovi jídelní lístek, o který jsem
chvilku před tím požádala u vedlejšího stolu. Kdyby mě tak slyšely moje
němčinářky! Snad to se mnou nebyla úplná ztráta času…
Nelitujeme ani těch pár
Euro a dáme si luxusní oběd – klobásu s bramborovým salátem a pivo. Nevím,
jestli to bylo tou náročnou cestou, úžasným výhledem, nebo to bylo opravdu tak
dobré, ale už dlouho jsem něco takového nejedla! Vydatně posilněni jdeme na
průzkum okolí chaty. Hned vedle stojí Winterraum – jakási ubytovna, která na
rozdíl od Hýty funguje i v zimě. Je podstatně levnější a poskytuje také daleko
menší komfort, během vánice vám to ale bude jedno.
Po pár metrech
přicházíme k prudkému srázu, vlastně skoro kolmé stěně, a světe div se, asi 300
výškových metrů pod námi leží skalky, na které máme políčeno. Nemusíme se
dlouho rozmýšlet, moje stanovisko je jasné- jsem schopná tam dojít, ale už pak
nepolezu a už vůbec nedokáži ujít celou tu cestu zpátky. Lezení proto
odvoláváme a vracíme se zpět k autu. Však už se nám také blíží čas odjezdu… V
tábořišti jsme tentokrát kompletní, v tom nesnesitelném vedru se nedá vydržet
ani ve stínu natož na rozpálené skalní stěně. Postupně se všichni vystřídáme v
horolezcově tůňce a pak doslova vyženeme Davida, aby nastartoval auto a zapnul
klimatizaci.
Ještě na okresce za
Scheffau v autě vtipkujeme, ale na dálnici už většina posádky v klidu
oddychuje. Mám plnou hlavu zážitků, které mi nedovolí usnout, tak si v klidu
přemýšlím a vzpomínám, jaký strach jsem před několika dny, vlastně dokonce před
asi 50 hodinami, měla. Bála jsem se spousty věcí, řadě maličkostí jsem
přikládala nesmyslnou váhu. Ale pohled na hory, respekt z nich a čas strávený s
lidmi, kteří mají trochu jiná měřítka, než na jaká jsme běžně zvyklí, mi
dokonale převrátil hodnoty.

8. Wilder Kaiser

Utábořili jsme se u cesty nad Scheffau co nejvýše to šlo.
Protože nástup ke skálám je trochu delší, vstáváme už kolem šesté a před sedmou
vyrážíme do kopce. Ráno je krásně svěží, příjemná změna po vedrech
předchozích dní. Stoupání do kopce nás zahřeje zvlášť proto, že se snažíme jít
rychle. Naši společníci se všichni do jednoho vydávají do více délek, vidím na
horolezcovi, že by nejraději šel s nimi. Nejde to, já ještě neumím ani
slaňovat, než budu moci lézt více délky, potrvá to. Snažím se ho proto alespoň nezdržovat,
a i s plnými batohy zvládáme cestu zdolat dost rychle. 

 U vodopádu jsme asi za 45 minut. Až tak vysoko jsme jít
neměli, zdá se, že jsme někde přešli odbočku k naší malé Müllerwand. Alespoň
máme možnost podpořit Evču s Vráťou, kteří se právě od vodopádu chystají na
posledních pár set metrů ke stěně a pak tradá 14 délek (asi 400 metrů) kolmo
vzhůru. 

My se obracíme a suťovým polem traverzujeme směrem k našemu
menšímu cíli. I zde jsou více délky, ale jejich spodní části jsou v
obtížnostech 3 až 6, což je pro nás optimální. 
První lezení je velmi opatrné. Skála je úplně hladká, mírně
položená, chyty na ní prakticky nejsou. Alespoň si prý vyzkouším
„rajbák“, což zjevně znamená, že mám smůlu, jestliže mi na konečcích
prstů chybí přísavky. 
Sunu se nahoru, nervy napnuté jak struny. Když nejsou stupy
pro nohy, ani chyty pro ruce, radí mi horolezec spolehnout se jen na tření a
„přeběhnout to“. Jak si asi umíte představit, v mojí hlavě defiluje
celý průvod nadávek. Když přejde, nadechnu se a přeběhnu to. Nechápu jak,
prostě hrabu nohama tak rychle, že i když mi ujíždějí, nějakou oporu získám.
Další specialitkou tohoto lezení jsou vykapané žlábky. Opět
se kolem nich moc chytů a stupů nenajde. Musíte si vystačit s nimi, vzít je
„na medvěda“ (rukama ze stran, jako byste chtěli někoho obejmout) a
prostoupat nahoru. Tolik teorie, v praxi jsem na to opět chvilku koukala dost
podezíravě. Za svislý žlábek se přece nepověsím a nohy mi v něm budou klouzat!
Moje obavy jsou naštěstí zbytečné, vápenec krásně drží, nakonec překonám i tuto
komplikaci.

I když z rána byla stěna celá ve stínu, kolem poledne na nás
slunce dosáhne a po jedné hodině se na skále nedá udržet ruka. Občas se
zahledíme na druhou stranu, kde lezou kolegové. Neubráním se obavám, jak to v
tom horku zvládají. Mají dost vody a sil? Jako tečky se nám na stěně zobrazují
jiní horolezci, vidím, jak bojují metr po metru a když se kolem druhé hodiny
sbíráme k odchodu, mají to na vrchol ještě více než třetinu cesty. 
Dolů z kopce a hurá do potoka u tábořiště. Horolezec nám
staví poctivou přehradu, takže se s trochou přemáhání pěkně vycachtáme. Přitom
voda jistě nemá víc než 10°C… Po zaslouženém obědě jako bychom stále neměli
dost. Vydáváme se k několik kilometrů vzdálenému jezeru. Dává nám to možnost
porozhlédnout se po usedlostech, které jsou jak jinak než výstavní. Dokonalý
trávník, muškáty za okny, uklizeno… Dokonce i uprostřed ničeho je u opuštěné
kapličky květináč s rostlinkami, které sem zjevně někdo chodí pravidelně
zalévat! Nevycházíme z údivu a to má to nejlepší teprve přijít…

Asi po hodině cesty se před námi objeví jezero. Zjišťujeme,
že je k němu přístup pouze skrze placenou travnatou pláž, ale vypadá tak
nádherně, že to za 3 Eura/osobu rozhodně stojí. Přichází lekce z
organizace pro všechny provozovatele koupališť. 
Po zaplacení zde máte možnost si zapůjčit nejen slunečník,
ale i speciální popelník. Představte si ho jako plechovku upevněnou na železné
tyčce. Tu jednoduše zapíchnete do země vedle lehátka či deky a na zemi pak
nenajdete ani papírek, nedej bože vajgl. Jednoduché, elegantní, vysoce
účinné! 

Nenápadně se rozhlížím, mám pocit, že na nás musí všichni
civět, do toho dokonalého světa my čeští turisté jaksi nezapadáme, ale asi si
to jen nalhávám, relaxující postavy na nás prakticky nereagují. Překvapuje mě,
že ve vodě není mnoho plavců, jak rychle zjišťuji, je na ně asi poněkud
chladná. Oproti potoku je to ale teplá lázeň, takže si horolezcem chvilku
poklidně zaplaveme. 

Další údiv ve mě vyvolává řada dětí, které si tu hrají
zdánlivě bez dozoru. To se mi ale opravdu jen zdá, mají tu dokonce
„jezerní hlídku“- malý člun se záchranáři, kteří mají i megafon a
neváhají ho použít. 

Dáme si párek a pivo, kocháme se, relaxujeme a všechno je
dokonalé… Až příliš… Pak si všimnu, že se k nám pomalu a nenápadně blíží
bouřková mračna. Po pár minutách je jasné, že nás to nemine. Rychlým tempem se
vracíme zpět do tábora, a jak se k němu blížíme, máme na očích stěnu, kde stále
ještě možná visí naši přátelé. Horolezec nahlas počítá a přesvědčuje mě, že už
budou v táboře. Když tam ale dorazíme, nacházíme jen jednu dvojici ze tří.
A bouřka už je skoro nad námi…
S prvním hromem začínám mít doopravdy strach. Kdepak o nás,
my si sedíme v suchu, pěkně v bezpečí, ale ti zbylí 4 teď někde kličkují mezi
blesky. Jak bouře sílí, přicházejí první historky. Horolezecká dvojice z
Liberce má za sebou hodně, včetně letecké záchrany ze stěny Mont Blanku, a
zrovna teď má chuť se o dramatické vyprávění podělit. Příběh za příběhem, blesk
za bleskem se kolem prohání vysokohorská dobrodružství a já si přeji být menší
a ještě menší. Párkrát leknutím vykřiknu jak malá holka, zdá se ale, že pro
ostřílené horolezce je to jen k pousmání. Když poleví déšť, přijde první reakce
na naše smsky- Kleboň s Davidem sedí jen pár set metrů od nás u piva. Na jedno
se k nim přidáme a probíráme celodenní zážitky. I když to nedávají znát, mám pocit,
že mají starost o chybějící dvojici. Stále nedorazila Eva s Vráťou a nikdo si
není jistý, zda před bouřkou slanili do bezpečí, nebo je živel zastihl někde
pod vrcholem.
Se soumrakem jsme konečně kompletní. Celí promočení,
vyčerpaní, ale nezranění se k nám vrací i poslední dva. Mají za sebou více než
dvanáct hodin dřiny, na vrchol nedolezli, ale usmívají se. Vyprávíme si,
žertujeme a postupně odpadáme. Horko a sportovní výkony nám daly zabrat,
všichni se těšíme do spacáků. Ještě naplánovat cesty na další den a jdeme na
kutě.