11. Kozelka a Polínko

Parný týden jsme opět chtěli zakončit ve skalách. Já jsem po skvělé zkušenosti z předchozího víkendu prosazovala Polínko, horolezec chtěl vyzkoušet něco nového. Nakonec se nám povedlo dosáhnout kompromisu.
Nejprve vyrážíme na Kozelku, což je romantická oblast tvořená sopečným tufem, který vytváří jakési slepence, na první pohled krása. Na druhý pohled je to ale slabě odjištěno, horolezec si tu dává „morál“. To je situace, kdy na cestu máte sílu i techniku, ale bojíte se, protože víte, že případný pád by byl dlouhý a ještě by možná skončil na podlaze.

Horolezec svoji psychiku překonává, já nikoliv. Když mě jistí z vrchu, mám takový strach, že to vzdávám a se slzami na krajíčku se nechávám spustit dolů. Vlastně si uvědomuji, že se přes krásný výhled na místě jako takovém necítím dobře. Jeden by řekl, že na mě všechno padá…  Ani na další stěně se mi nedaří – na začátku to vypadá slibně, ale pak se zaseknu a neudělám ani krok. Na další pokusy nemám sebevědomí, a tak jen potupená jistím a lituji se.

Horolezec s přehledem leze jednu cestu za druhou, ale protože se tu nedá nijak dojišťovat, netroufá si na nic těžkého (a tak ho to samozřejmě tolik nebaví). Nakonec se ještě porozhlédneme kolem a přesouváme se na Polínko.
Jako by ze mě spadl balvan! Kamarádka Petra by jistě poznamenala něco o špatné energii místa. Upřímně, po tomto zážitku na to začnu asi věřit. Že by mi sopečný tuf neseděl?
Stačí popojet několik kilometrů vedle, sáhnout si na žulu a hned je mi lépe. Postavíme stan a ještě se nastřelíme do stěny. Lezu jako vyměněná, zatímco na Kozelce jsem nezvládla ani VI+, na Polínku začínám úrovní V a přelezu ji bez problému.

Lezeme až do tmy, teprve potom vyrážíme na koupání při měsíčku. Mezi tím se tábořiště zaplňuje a je tak jasné, že tam opět nebudeme sami.
Ranní probuzení je v režii neohleduplných horolezců. Nechápu to, ale zcela ignorují fakt, že bychom třeba ještě mohli spát, a nahlas se vybavují hned vedle našeho stanu. Podobné chování je pro mě důkazem absence základní slušnosti a dokonale mě odrazuje od navazování jakéhokoliv, byť společenského, kontaktu.
Zatímco oni bojují na cestách, které jsme zdolali při minulé návštěvě, my hledáme nové výzvy. Horolezec mi zjevně dnes nepovolí nic, co by neobsahovalo číslici VI. Začínám tedy VI- a pak už je to jedna VI+ za druhou. Krátce po poledni toho už mám opravdu plné kecky a skála je příliš rozpálená. Balíme, obědváme a vydáváme se na teď již tradiční koupačku. Tentokrát je u vody živo a to i přes to, že voda je zelená až běda. Pár temp si ale neodpustíme, vydáme se na dobrodružnou cestu domů (Horolezec prohlásí, že dokud nenajdeme cenu benzínu pod 36 Kč/litr, tak netankujeme, a hladové oko už svítí…)

Hodnocení oblasti Kozelka
  • Dostupnost z Prahy – 3 (asi 2 hodiny)
  • Materiál – 4 sopečný tuf (na pohled slibuje spoustu chytů, ale nejsou tam, je nepřehledný a lámavý)
  • Odjištění – 4 (průměrně 2 borháky na 10-12 metrů), zákaz používání frendů (stejně by nebylo kam zakládat), smice není na co pověsit
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 3 někde nad skalami (samotné skály jsou zapuštěné ve svahu a moc prostoru kolem nich není)
  • Voda – 4 v nejbližším okolí žádná, ale v osadě u přístupové cesty je veřejná pumpa

Ocením vaše komentáře a postřehy!