Skialpová túra s překvapením

„Odchod je v 8 hodin.“ uzavírá Kleboň instruktáž k plánovanému výletu na Fluchtkogel. Máme za sebou odpočinkový den, kdy jsme si jen tak cvičně vyšli nahoru na ledovec, abych si skialpy vyzkoušela také za světla,  teď nastal čas na opravdovou skialpovou túru se vším všudy (a možná i něčím navíc). Po našem náročném výstupu na winterraum je to první dělší akce.

Batohy stojí v koutě sbalené od večera a v chatě je 5 stupňů, takže není na co čekat a pěkně svižně si vyrážíme navléct mačky. Už nikdy neudělám tu chybu, abych se snažila jít na skialpech do kopce po Kleboňových stopách jako předešlý den. Asi měl na lyžích místo pásů přísavky, protože mně to strašně klouzalo.

Legenda praví, že Kleboň je kříženec člověka s kamzíkem, proto má tak jistý krok. Podle Vráti tam ale musí být i vodoměrka, protože se nikdy nepropadá do hlubokého sněhu. Po tom, co jsem na vlastní oči viděla Kleboně vzlínat do zasněženého kopce (rozuměj vznášet se tam, kde my jsme se bořili po kolena), nemohu než souhlasit. 🙂

Zahřátí výstupem na kraji ledovce přezouváme na skialpy a (správně metodicky) v rozestupech vyrážíme přes ledovec za slunečními paprsky. Zatím jsou ještě daleko, ale už se těším, až mě v ostrém větru trochu ohřejí. Když však konečně vystoupíme z modravého stínu do třpytícího se království, zchladí naší radost Kleboňův povel k navázání. Dokud jsme šli po rovině, bylo riziko trhlin minimální. Nyní se ale ledovec zvedá, a tak se i zvyšuje pravděpodobnost, že se pod bělostnou sněhovou polevou skrývá nějaká hluboká pastička na neukázněné skialpinisty.

Zkřehlými prsty si natahujeme sedáky a chystáme lana. Jako první půjde nejtěžší – Vráťa, následuji já, pak Kleboň a nakonec můj Horolezec. Kdyby se náhodou Vráťa propadl, jeho pád nejprve zbrzdí uzly na laně a pak (prý) já. Zbylí členové lanového družstva by nás měli za úkol zajistit a vytáhnout. Tolik k teorii. V praxi jsem zmrzlá na kost a celkem vyděšená z každého podezřelého křupnutí sněhu. Dávám si pozor, abych udržovala lano mezi mnou a Vráťou napjaté, a držím tempo, které ovšem strejdovi Kleboňovi nejde pod fousy. Ke kamzíkovi a vodoměrce v duchu přidávám ještě závodního koně.

Když se konečně chůzí do kopce zahřeju a přestanu se děsit momentu, kdy Vráťa přede mnou zmizí v ledu, vychutnávám si neskutečnou krásu kolem nás. Máme celý ledovec pro sebe, na nebi ani mráček, a když už si myslím, že to nemůže být hezčí, objevuje se Branderburger Haus. Jak tuhle horskou chatu někdo dokázal vybudovat nad ledovcem ve 3272 m nad mořem, je mi záhadou. Je na ní i winterraum pro 12 lidí. Jak se později dozvídáme, dříve nebyl nic moc, ale na zimu 2016 byl upraven a měl by tedy již být výstavní.

Přestože jsme v horách třetí den, moje tělo se na výšku ještě zcela neaklimatizovalo a začíná mi třeštit hlava. Naštěstí je už led zase rovný, a tak se odvazujeme a já si mohu vydechnout. Jak Kleboně pustíte z opratí, hned vám zmizí z dohledu,  dlouhá pláň ke Fluchtkogelu navíc namotivovala i Vráťu, a tak jsme za chvíli s Horolezcem u tatranky a čaje osamělí.

Krátkodobě posíleni překonáváme poslední stovky metrů k úpatí kopce. Nejsem odbornice, ale svah před námi se mi nezdá moc bezpečný. Však jsme také z dálky sledovali skupinku Helmutů, kteří se ho nejprve jali dobývat středem, aby se nakonec stáhli hezky ke kraji do bezpečí. Stejnou trasou nyní stoupá i Kleboň s Vráťou. „Nandejte mačky a poběžte!“, haleká na nás Kleboň, než nám zmizí z dohledu. Jenže moje tělo právě spálilo poslední drobek tatranky a další palivo odmítá přijímat. Hlava bolí, tělem třese zima a psychika si uvědomila, že ještě bude muset taky zpátky – a to znamená na winterraum, kde bude zima… a já chudinka… fňuk… Horolezec  pokleká, což paradoxně vyvolává pláč: „A to jsem musela AŽ SEM?!?“ Prostě romantika!

Nicméně se zvedám a (uslzená) odhodlaně přepínám lyže do sjezdového módu. Dolů už to půjde samo… přesně do chvíle, než se mi to rozjede a z nafoukané muldy se stane skokánek. S těžištěm posunutým batohem vzad předvádím naprosto učebnicový příklad „hození držky“. V normálním terénu by se tomu člověk zasmál, když si ale není jistý, jestli se při podobném pádu nepropadne, moc úsměvné mu to nepřipadá.

Zbytek sjezdu absolvuji v naprosté křeči, abych nad lyžemi neztratila kontrolu. I tak za pár desítek minut sjedeme to, co jsme stoupali několik hodin. Zatímco „nadčlověk“ Kleboň si to na lyžích frčí až k chalupě, my si to od ledovce raději sejdeme po svých. Nohy se mi pletou, ale cestu už máme prošlápnutou jako od stáda mamutů, takže jsme za chvilku dole a můžeme bilancovat.

Přes krušnější začátky (náročný výstup na chatu) se mi na skialpech zalíbilo. Cítila jsem se na nich úžasně svobodně a až vypiluji sjezd v neupraveném terénu, myslím, že si je budu doopravdy užívat.

A jaké byly vaše první zkusenosti na skialpech?

Jaký byl nakonec náš silvestrovský večer a co jsem Horolezcovi odpověděla, se dočtete zde.