Jak na Nový rok…

Poslední den roku 2016 jsme věnovali bezpečnosti a sbírání sil na sestup. I když to měl být úplně poklidný Silvestr, nějakému tomu vzrůšu jsme se nakonec přece jen nevyhnuli. Čekal nás přece také ještě sestup…

Hned ráno nás na winterraumu zaskočila česká dvojice. To se tak pomalu chystáte ven, když se objeví polozmrzlý kluk s holkou. Nedokázali dojít na chatu za světla, a tak bivakovali přímo na ledovci. Teplota tam určitě byla mezi -10 a -15°C, ale oni se tvářili celkem vesele. I když co jim vlastně zbývalo… Trochu se u nás ohřáli a pokračovali dál. My se zatím pod vedením Kleboně a Vráti nahoře na ledovci učili hodnotit stav lavinového nebezpečí a v případné lavině vyhledávat.  (O tom bude časem celý zvláštní článek.)

Testování stability sněhové pokrývky v praxi

Odpoledne jsme příjemně unaveni z hrabání se ve sněhu prozkoumávali zásoby her na chatě. Protože Člověče nezlob se nás předchozí večer nijak nenadchlo, uchýlili jsme se k puzzle. Malé koťátko a jak to jednomu dokáže zamotat hlavu 🙂 Zatímco já jsem se snažila překonat Horolezcův čas ve skládání, přiběhli kluci, že se k nám od ledovce blíží čelovky.

Winterraum je pro každého, ale když jste tam několikátý den prakticky sami, už si tam připadáte jako doma. Každý má zabraný svůj koutek s hromadou vybavení a zásob, a tak chata vypadá plná, i když jsme tam jen čtyři. To se muselo rychle změnit. Rychloúklidem jsme vytvořili prázdný stůl a sezení kolem něj a napjatě vyhlíželi, kdo se nám to drápe do postýlky.

Vybavení winterraumu a získávání vody v praxi

Mladý německý pár kolem třicítky chtěl původně dojít až na Brandenburger Haus, ale nakonec to zvládl jen k nám. Jak se nám pak svěřili, museli nechat část bagáže u ledovce, tak byli unaveni. Kleboň do nich okamžitě začal lít čaj, aby se dali trochu dohromady. Nemluvili, jen slečna občas vzdychla směrem k partnerovi slabé „Danke“. Podle všeho nesl část cesty obě krosny, aby jí ulehčil.

Protože nás čekal ranní sestup a oni toho měli plné brejle, ustanovili jsme si speciální česko-německý čas a „půlnoc“ slavili ve 22 hodin. Díky německému týmu jsme to dokonce měli i se skromným ohňostrojem!

S vidinou balení a sestupu jsem toho moc nenaspala a ze spacáku jsem se vyhrabala už v půl šesté ráno. Všichni jsme byli trochu nervózní a taky natěšení už to mít za sebou, takže jsme vyráželi za šera, ještě za svitu čelovek.

Za dne a shora vypadá ledovec taaaak krásně!

Celý sestup k ledovci mi vrtalo hlavou, jak jsem to mohla před těmi několika dny vyjít nahoru. I s batohem lehčím o pár kilogramů a z kopce se mi cesta zdála nekonečná. Kleboň, kterému docházely cigarety, spěchal a honil nás, abychom se přes ledovec dostali rychle. Takže žádné focení seraků, ale honem na lyže a opatrně dolů. Že je obezřetnost opravdu na místě, nám dokazovaly trhliny, do kterých se (naštěstí vždy jen jednou nohou!) propadl někdo z českého nebo německého páru.

Vyděšená a v totální křeči jsem ledovec sjela hlemýždím tempem. Mých (odhadem) 22 kg na zádech mi dávalo pěkně zabrat a já měla hrůzu z toho, že když se mi to rozjede, ztratím nad lyžemi kontrolu a vlítnu rovnou do nějaké trhliny.

Nesmíte se z toho po… 🙂 Ani když vás čeká cesta až tam dolů do údolí.

Myslela jsem si, že lyžemi ta vypečená část končí, to jsem ale zapomněla na sestup z ledovce po mačkách. Objev – zasekáváte-li cepín do ledu, vemte si radši ochranné brýle! Jen tak tak mi tříštící se led nerozbil ty moje dioptrické. 🙂

Zbytek cesty už byl oproti výstupu snazší. Za pár desítek minut jsme se kochali ledovcem ze stejné vyhlídky jako cestou nahoru. Teď bohatší možná o několik šedivých vlasů, ale hlavně životních zážitků a rozhodnutí. 🙂 Některé věci já totiž přijímám až ve své nadmořské výšce 🙂

1 komentář na „Jak na Nový rok…“

Ocením vaše komentáře a postřehy!