Seznamka na winterraumu

Nenechte se mýlit, jsem šťastně zadaná, ale rozhovor s jedním klientem mě přivedl k zamyšlení nad dalším účelem winterraumu. Vždyť pro sportovně založené lidi to může být docela dobrá seznamka! Uléháte tam vedle úplně cizích lidí, což přirozeně vyvolá nějakou interakci…  A rovnou vám to umožní případného budoucího partnera dostatečně prověřit.

Takový správný horal/horalka má:

  • toleranci vůči chrápání a mlaskání spolu-ležníků, nebo schopnost rychle a hluboce usnout
  • nízké nároky na stravování – spokojí se zásobami z domova případně s kulinářským zázrakem v podobě čínské polévky
  • schopnost ignorovat nepříjemné pachy spojené s koncentrací zpoceného oblečení a bot
a ano také asi velmi dobrý vztah k přírodě a sportovního ducha. 🙂
Když to tak vezmu kolem a kolem, můžete na winterraumu ulovit ideálního partnera do nepohody, nebo prověřit toho stávajícího.
Hmm, to je možná důvod, proč mě tam bere můj Horolezec…

A jak prověřujete partnery vy?

Podzimní Alpy – část první

Přelom září a října byl v práci tak náročný, že jsme se na víkendovou cestu do Rakouska těšili už od úterý. I když batohy byly sbalené předem, povedlo se nám z Prahy vyjet až za tmy. Nic moc, když uvážíme, že na Gosau je to 6 hodin cesty… Naštěstí jsme ale ve 3 hod ráno byli v pořádku na místě. Tedy u Oberhochalmu, od kterého je to na Hofpürglhütte ještě asi hodinový výstup natěžko.
Při naší první návštěvě jsme těch necelých 400 výškových metrů vyběhli ještě v noci a Manka pak strašila na winterraumu, ale tentokrát jsme se  rozhodli nocležníky nahoře (i sebe) ušetřit. Bleskově jsme si rozložili vestavbu (už to zvládneme pod 5 minut) a během chvilky jsme spali – my ve spacácích a Manka na improvizovaném pelíšku na předním sedadle. Vedle nás spali v autě nějací horolezci, ale byli tam chudáci tak zkoucení, že nám jich bylo až líto.

Horolezec vyspinkaný do růžova
Ráno se parkoviště začalo hemžit sportu-chtivými místními. Někteří se chystali na delší pochod, pro jiné byl úspěch už to, že došli od Filzmoosu k Oberhochalmu. Podle toho byli náležitě vybavení -viděli jsme vše od „reklamy na místní outdoor obchod“ (od hlavy až k patě ve značkovém) po kroj.
Protože už cestu nahoru známe, mysleli jsme, že nás nic nepřekvapí. Místní nás ale vyškolili. Kolem Oberhochalm se psem zásadně na vodítku! Místní tu mají zakrslého králíčka, který pro potěchu těch nejmenších běhá po dětském hřišti, mezi stoly a přes cestu… Píšu schválně v přítomném čase, aby bylo jasné, že naší vinou děti o toto rozptýlení nebyly připraveny. A i když mi to dalo docela práci, Manka králíčka neposnídala…
Hofpürglhütte na dohled
Na kopci jsme byli v cuku letu, ve winterraumu jsme se jen lehce najedli a už jsme pokračovali pod skály. Čekala nás krásná Rauchwand. Kde jsme se krásně vyřádili a od cesty číslo 3 doprava jsme přelezli vše do obtížnosti VII včetně.
Spočítáte horolezce?

 

Moje druhá tvář

Úplnou náhodou se mi sešla hned dvě focení po sobě. Ale jak rozdílná! Zatímco minule mě vyfotili na skalách, tentokrát mě kamarádka vyfotila na svůj lifestylový blog. 
Po pravdě já totiž ve městě nechodím v outdoorovém oblečení. Naopak si užívám ten kontrast, když přijedeme v noci z hor a  ráno cestou do práce byste na mě nepoznali, že jsem o víkendu spala v autě nebo na winterraumu.
In past
weeks I accidentally attended two photo shooting. But so different! Once it was
during climbing, second time was with my friend. She took pictures of me for
her lifestyle blog.

Honestly I
don´t wear outdoor clothes in the city. Contrary I enjoy the contrast when we
arrive from the mountains during night and in the morning, on my way to the
office you wouldn´t recognize that I´ve slept in a car or on the winterraum. 
Foto by Lady Kerstyn
Má to ale svoje nevýhody, když se náhodou zastavím v HUDYsportu, tváří se na mě, jako bych přiletěla z jiné planety… O tom ale zase někdy jindy 🙂
It also has
some disadvantages. For example when I stop by the outdoor shop and the shop assistants
act as I came from a different planet… But let´s talk about it some other
time J

Lovec snímků

Vnímala jsem cvakání spouště kolem nás. Když si všiml, že jsme ho zaznamenala, zeptal se, zda nám nebude vadit, když si nás vyfotí. Nevadilo. Společnou fotku na skalách nemáme, jeden leze, druhý jistí a Manka fotit neumí…
I sensed the camera clicking around us. When he noticed I knew about him, he asked if we don´t mind. We didn’t mind at all. We don´t have any picture together on the wall – one climbs the second belays and Manka doesn’t know how to shoot…

Lokace: Polínko
Foto: Jirka z KV

Psychický odpočinek na skalách

O svém pracovním nasazení už jsem se tu zmiňovala. Neměla jsem toho moc jen já, ale i Architekt. A když toho má Architekt moc, stává se z něj horolezec. Podle něj si totiž po pracovně náročném víkendu odpočineme nejlépe na skalách. A tak jsme jeli.
Poslední zářijový víkend jsme se příjemně protáhli na Polínku. Přesně po roce! Náš odjezd v sobotu ráno byl ukázkový, ani minuta zdržení. Počasí bylo fantastické, takové to „babí léto“, kdy člověka uchvacuje i obyčejná silnice vedoucí alejí stromů. Na Polínku bylo celkem plno, ale v průběhu odpoledne se lom vylidňoval, až jsme tam nakonec byli sami. Překvapilo nás to, ale tentokrát jsme tam nepotkali žádné „spřízněné duše“. Všichni byli chladní a odtažití, chyběla jim vřelost a přátelskost, vlastnosti, na které jsme jinak mezi horolezci zvyklí.

Od lezení ve Švýcarsku už pár týdnů uběhlo, takže jsem byla zvědavá, jak mi to půjde. Byla jsem ale překvapená, jak rychle jsem se do toho dostala. Gambrinus (VI+), který byl minule moje maximum, byl tentokrát můj odrazový můstek. Když jsem lezla Péčko (VII-), poznamenal s údivem přihlížející ne-lezec, že je to úplně hladké. Horolezec se smál, že to už začíná být docela těžké, ale zvládli jsme i cesty za VII!

Péčko (VII-) vede tou hladkou stěnkou 🙂

U převislých cest Horolezec říkává: „Ta se ti nebude líbit.“, ale stejně mě do nich namotivuje a já se v nich často překonávám.

Jak se zbavujete stresu v práci vy?