Psychický odpočinek na skalách

O svém pracovním nasazení už jsem se tu zmiňovala. Neměla jsem toho moc jen já, ale i Architekt. A když toho má Architekt moc, stává se z něj horolezec. Podle něj si totiž po pracovně náročném víkendu odpočineme nejlépe na skalách. A tak jsme jeli.
Poslední zářijový víkend jsme se příjemně protáhli na Polínku. Přesně po roce! Náš odjezd v sobotu ráno byl ukázkový, ani minuta zdržení. Počasí bylo fantastické, takové to „babí léto“, kdy člověka uchvacuje i obyčejná silnice vedoucí alejí stromů. Na Polínku bylo celkem plno, ale v průběhu odpoledne se lom vylidňoval, až jsme tam nakonec byli sami. Překvapilo nás to, ale tentokrát jsme tam nepotkali žádné „spřízněné duše“. Všichni byli chladní a odtažití, chyběla jim vřelost a přátelskost, vlastnosti, na které jsme jinak mezi horolezci zvyklí.

Od lezení ve Švýcarsku už pár týdnů uběhlo, takže jsem byla zvědavá, jak mi to půjde. Byla jsem ale překvapená, jak rychle jsem se do toho dostala. Gambrinus (VI+), který byl minule moje maximum, byl tentokrát můj odrazový můstek. Když jsem lezla Péčko (VII-), poznamenal s údivem přihlížející ne-lezec, že je to úplně hladké. Horolezec se smál, že to už začíná být docela těžké, ale zvládli jsme i cesty za VII!

Péčko (VII-) vede tou hladkou stěnkou 🙂

U převislých cest Horolezec říkává: „Ta se ti nebude líbit.“, ale stejně mě do nich namotivuje a já se v nich často překonávám.

Jak se zbavujete stresu v práci vy?

Ocením vaše komentáře a postřehy!