Manka

Mám báječného psa, respektive fenu, která s námi absolvuje spoustu výletů, a proto si myslím, že stojí za to vám ji představit.
Její maminka byla stříbrná Výmarská ohařka, ale Manka je hnědá jako mléčná čokoláda. Jak se to stalo? Na to jsem se přestala ptát už před lety. Pro mě je to nejkrásnější pes na světě, a přestože barvou srsti a očí nesplňuje kritéria Výmaráků- papíráků, dokonale na ni sedí popis z Encyklopedie psů: “ Plemeno je ladné, rychlé, vytrvalé, trpělivé a možná nejdůležitější ze všeho – má povahu „hvězdy“.“

Manka je skutečně do morku kostí přesvědčena o své dokonalosti. Však ji o tom také velmi často a hlasitě přesvědčovaly davy lidí ve Stromovce a okolí, jen co jsme si ji dovezli. Lidé vykřikovali a hluboce se ukláněli, aby si to krásné štěňátko mohli pohladit. A naše orionka se nechala hýčkat, házela po nich očima a vůbec se chovala, potvůrka jedna, jako by se od nich už nechtěla hnout.

Jakmile blíže poznala výhody cestování autem (rozuměj, chvilku to přetrpím, pak dostanu dobrůtku a následně mě vyloží někde v divočině, kde je to úplně super), začala do nich nastupovat, do všech, tedy i do těch cizích. Vlastníci aut v nejbližším okolí několikrát zažili náhlou zátěž svého kardio-vaskulárního systému ve chvíli, kdy vykládali nákup z kufru auta. Jeden balík PET lahví, druhý balík a jen se otočili zpět, koukali do očí Mance, která se mezi tím napasovala do prostoru po balené vodě. S nadšeným výrazem a svítícíma očima vrtěla ocasem, zatímco majitel auta se většinou chytal úlekem za srdce.

Pokud si ovšem myslíte, že by mě snadno nechala odejít a rychle si našla jiného pána, tak vás asi překvapím. Je to závislačka. Jako malá doma prakticky nic nezničila do chvíle, než jsem se ji snažila naučit být sama doma. Koberci nikdy nehrozily loužičky, boty nebyly v ohrožení před ostrými zoubky, ale co se muselo mít na pozoru, byly vchodové dveře. Dokázala si o ně rozdrápat packy do krve, i když jsem vyrazila třeba jen nakoupit.  Takže se kytovalo a obvazovalo pořád dokola, než se naučila jít si v klidu lehnout. Dodnes se s ní ale při odchodu musím správně rozloučit, když to neudělám, vymyslí nějakou lumpárnu, aby mi dala jasně najevo, že jsem to po***la.
Jedním z jejích oblíbených kousků je roztahání tříděného odpadu hezky od vchodových dveří až k pelíšku, aby na mě viděla, až to budu naštvaně uklízet. Jindy zase objeví vypraný kus oděvu, který si vysloveně říká o to, aby strávil den s ní v pelechu a musela jsem ho vyprat znovu. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že je to jen nevinná němá tvář a neví, co dělá. Tahle hnědá potvora ví vždycky naprosto přesně, že co provedla a také se podle toho chová.

Největší vášní je pro ni jídlo a balónky. Přestože na granulích nešetřím, to nejlepší žrádlo si vždycky najde sama, čím nechutnější, tím lepší. A že jí potom občas bývá špatně? Tak to zřejmě trápí jenom mě.
Tenisáky, to je posedlost. Až teď, v pokročilejším věku je schopná někdy nějaký ponechat na pospas dalším psům. Sebrat si ho ale nenechá a dobrovolně ho odevzdá jen zřídka. Kromě klasických tenisáků zbožňuje cokoliv, co píská. Hodně a nahlas, ale naštěstí ne moc dlouho. I když mě v chovatelských potřebách přesvědčují o „nedobytnosti“ toho konkrétního produktu, je už dopředu jasné, že Manka ho zlikviduje během pár minut. Nestěžuji si, alespoň je klid.

Příběhy s ní by vydaly na knihu, ale řadu z nich najdete tady. Je to totiž můj věrný parťák a vždycky mě dokáže překvapit.