Jako by v nás byla stále zakořeněna školní léta a všichni jsme s podzimem začali pilně pracovat. Motivováni touhou po co nejlepších známkách (rozuměj odměnách) se po letní dovolené vysilujeme, abychom se pak s vyplazeným jazykem doplahočili do času vánočních svátků. Trochu zrelaxovat a naskakujeme znovu, aby to první čtvrtletí trochu vypadalo. Ekonomika posilněná naším utrácením bonusů se roztáčí a my si stanovujeme vysoké cíle, ať je podle čeho se odměňovat příští rok.
Letos je to jiné. Ne, že by bylo méně práce, ale můj přístup se změnil. Pokračujeme v rytmu nastoleném v létě – přes týden velmi pilně pracujeme, ale v pátek se balíme a mizíme do hor. Když už to nejde vysloveně na skály, vyjedeme alespoň chodit, třeba do Totes Gebirge.
Z jižních Čech je to v podstatě kousek, když vyjíždíme v 7 ráno (achich ouvej), jsme v 10 hodin na místě. Obtěžkáni batohy vyrážíme kolem překrásného jezera, kde horolezce unavuji vzpomínkami na Norsko. Nemohu si pomoci, podobnost je tu velká, byť v Norsku bylo „moje“ jezero podstatně méně turistickou atrakcí. Tady jsou kolem něj odpočívadla, každou hodinu jej křižuje výletní loď a na kraji směrem k vesnici jsou dokonce hospůdky. Není proto divu, že je na cestě vedoucí kolem jezera šrumec. Rodinky ve sportovním, důchodci ve vycházkovém, ale i s trekovými holemi, občas nějaký elegán s psíkem na vodítku.
Stačí jen uhnout na cestu do prudkého svahu a je klid. Davy zůstaly u jezera a my nerušeně stoupáme zprvu po lesní cestě, poté již po stezce. S výškovými metry nám dochází vzduch, šlapeme potichu, ponořeni ve vlastních myšlenkách. Jen občas se ozve okřiknutí psů, kteří se vydali zřejmě za zvěří, nebo obdivné zvolání toho, kdo se právě odvážil pohlédnout do údolí.
Jezero se nám vzdaluje a kolem nás se tyčí kolmé stěny zvoucí k lezení. „To je boží materiál!“ obdivuje horolezec kvalitu skály a zkouší alespoň trochu boulderovat. Zdá se, že jsme si vyhlédli lezecký cíl pro sezónu 2014.
V sedle zjišťuji, že charakter Totes Gebirge je opravdu hodně jiný. Kdybychom neměli v nohách 1000 výškových metrů, myslela bych si, že jsme někde na vřesovišti. Není to ale vřes, co tu lemuje stezku, ale zakrslá kosodřevina („kosůvka“). Místy zakrývá podivné prohlubně a jámy. Už chápu, proč jsou tyto hory v zimě i na skialpech nebezpečné. Z některých těchto krasových jevů se člověk bez pomoci nevyškrábe a pomoci se tu nedovolá.
Poprvé se setkávám s alpským typem ubytování Winterraum. Princip je jednoduchý, vedle turistické chaty, která je otevřená v létě, stojí menší a podstatně skromnější stavení, které v sobě má několik lůžek, kamna, základní nádobí a potom spoustu dřeva, zásoby jídla a alkoholu. Za poplatek (kolem 10 Euro) zde můžete přespat a za další drobné (dle ceníku) si koupit, co je k dispozici. Založeno je to na slušnosti a důvěře, neboť tu není žádný pan domácí, který by dohlížel na platby či to, jak se k vybavení chováte. Opět se mi do mysli vkrádá nelichotivé srovnání s českou morálkou. U nás by tento typ ubytování po jedné sezóně zkrachoval. Tady fungují Winterraumy od podzimu do jara, aby horolezci a turisté procházející hřebeny měli možnost někde bezpečně přenocovat i v nepříznivém počasí. Na podzim se Winterraum zaveze až po strop zásobami a ty musí vydržet až do znovu otevření turistické chaty začátkem letní sezóny. Neexistuje tedy se zásobami plýtvat, v zimě na nich někomu může záviset život.
Pochopila jsem, proč nás k němu Kleboň tak hnal. Tenhle totiž zrovna není z největších a vejde se do něj maximálně 10 lidí. Nás 6 + 2 velcí psi ho obsadí úplně snadno, další příchozí se však již nevejdou a raději pokračují na jinou chatu. Večeříme, povídáme si, venku mží a je takové správné „jelení“ počasí. Přesto jsem překvapená, když slyšíme řvát jelena. V Čechách je to už skoro vzácnost, zaslechnete ho výjimečně a ještě na chvilku. Tady se jelen předváděl až do časných ranních hodin, takže to ponuré atmosféře dodalo téměř hororový nádech.
