18. Marrákeš, příjezd

Nesnáším odjezdy. Vždycky bych se raději teleportovala z místa na místo, než abych odněkud odjížděla a loučila se. Pokaždé mám pocit, že jsem nestihla všechno a hrozně mě to mrzí. Tentokrát jsem navíc přišla vlastní vinou o výlet do Paradise valley a tohle vědomí mě tížilo víc než potlučená hlava a sedřená záda.
Do Agadíru jsme to chtěli vzít autobusem, ale když se objevil, vypadalo to, že bychom se mohli tak akorát zavěsit na zpětná zrcátka, protože uvnitř byla hlava na hlavě. Já jsem se navíc necítila dobře, proto mi taxík přišel jako lepší řešení.
Bylo vidět, jak si pan řidič svého autíčka váží. Mercedes, který se v Evropě proháněl ještě někdy v 80. letech, byl pro tohoto pána nejen zdrojem obživy, ale skoro domácím mazlíčkem. Co z jeho původního interiéru omšelo, nebo dokonce upadlo, to pan řidič umně nahradil. Původní obložení zastoupil koberec, kličky k okénkům nesly loga méně honosných značek. Přes všechnu tu péči ale jel opět jako prase a já se držela zuby nehty, abych šetřila ta bolavá záda.
V Agadíru nám do odjezdu zbyl čas tak akorát na malé občerstvení v tamním bufetu. Jaký rozdíl mezi Café Florida! Obsluha vypadala, jako že spolkla pravítko, a chovala se tak uctivě, až to vypadalo jako parodie nějakého filmu. Nabídka sladkého pečiva nedozírná a při pohledu na něco připomínající koblihy jsem si nemohla nevzpomenout na mého oblíbeného Saturnina. Jak by se asi přítomní nabubřelí Američané tvářili, kdyby dostali koblihou?
Cesta do Marrákeše utekla velmi rychle, hned u nádraží jsme chytli taxi a nechali se dovést poblíž hotelu, kde jsme měli rezervaci. Slovo poblíž tady hraje klíčovou roli. Náš hotel byl totiž v úzkých uličkách, kam se řidiči nechtělo, tak nás dal na pospas místním „vodičům“. To vás osloví mile vypadající klučina, že vás dovede, kam chcete. Strkáni davem, jdete za ním a modlíte se, že vás vede správně. Až když uhnete do extrémně temné uličky, dojde vám, že ten dav za vámi vytvářeli jeho dva velcí kumpáni, kteří vás zezadu nejprve nenápadně postrkovali, pak hlídali, ať si to nerozmyslíte a nakonec působí jako pádný argument, že máte zaplatit. Díky našim zpustlým zevnějškům nás to nevyšlo až tak draho, ale příjemné to rozhodně nebylo.
 
V momentě, kdy jsme zaplatili (pánové chtěli na oběd pro všechny tři), se otevřely dveře hotelu. Zvonili jsme hned, jak jsme k hotelu přišli, protože jsme začínali tušit problém, ale paní majitelka/provozní otevřela až ve chvíli, kdy byla transakce uzavřena ke spokojenosti našich průvodců. Jelikož minimalistická recepce byla hned za dveřmi, nepochybovala jsem, že počkala a schválně neotevřela hned.
Velice až převelice mile si zkontrolovala naši rezervaci a provedla nás po hotýlku. Přestože její vlídnost byla až neupřímná, a tudíž protivná, nijak mi to pobyt nekazilo. Na střešní terase (konečně terasa!) jsme si dali čaj a nějaké jejich sušenky a trochu si vydechli. Musela jsem muže pochválit, vybral výborně. Na chvilku se mi dokonce podařilo zapomenout na bolest a jen jsem si užívala soukromého a klidného posezení uprostřed živoucího města.
 
 
Jak to tak bývá, když je vám nejlépe, utíká čas nejrychleji. Brzy jsme se vydali do ulic hledat marrákešské nejslavnější náměstí a trhy, abych si ten poslední den ještě pořádně užila.
 

Ocením vaše komentáře a postřehy!