Designblok 2014 končí

Letošní Designblok končí zítra, takže pokud jste ho ještě nenavštívili, máte nejvyšší čas! Část jsem vám ho už představila na jeho začátku, teď se ale konečně dostávám ke zbytku jeho prezentací.

Superstudio Hra

Nejprve musím vyzdvihnout dokonale využitý prostor dvora v Mikulandské. Krásné posezení pod mohutným stromem spolu s dobrotami z Chester- Ambiente? Skvělý nápad!
Musela jsem litovat všechny ty děti, které sem dříve chodily do školy a přesunuli je jinam. Těžko si umím představit v centru města hezčí prostředí, ale je pravda, že nejsem odborník na základky. 😉
Je libo 3D zážitek?
Návrat do dětství v podobě cvrnkání kuliček měl obrovský úspěch. Pána na snímku jeho manželka musela doslova rvát ven.

Skvělý nápad, ale bohužel průšvih v provedení. Prezentace designérů a návrhářů čelem realizátorům jejich tvorby. Krásné, až dojemné, ale při bližším zkoumání zjistíte, že jména jsou přeházená! Autoři výstavy sice byli na tuto chybu upozorněni, ale nic s tím neudělali. A při tom by stačilo jen vytisknout A4 se správným pořadím jmen a přelepit to….

Openstudio – dům U Minuty

Prostor vyhrazený školám a mladým designérům. Najdete zde šperky, módu a také instalace, o kterých budete hodně přemýšlet 🙂 

Stavebnice Merkur je nesmrtelná!

Osvětlení: Jan Plecháč a Henry Wielgus – jména, na které na Designbloku narazíte velmi často a je to dobře. Měli byste si je zapamatovat 😉
I letos byl jedním z partnerů Heineken. Nutno přiznat, že jejich UV prezentace měla úspěch. Pokud jste si zakoupili jejich designovou hliníkovou lahev, v jejich expozici pod UV světlem jste krásně svítili. Expozice ale fungovala i bez lahve 🙂
Jiný způsob prezentace… v místnosti nebylo nic jiného.

Výhled z Colloredo-Mansfeldského paláce
Co se na Designbloku líbilo vám? 

Bloggers Talk, Designblok

Minule jsem si chválila, jak se mi v případě Designbloku daří spojit příjemné s užitečným. Na Bloggers Talku to platilo dvojnásob.
Toto malé mezinárodní setkání bloggerů se uskutečnilo v rámci spolupráce Meet Czech Design a SOFFA, o kterém v budoucnu rozhodně napíšu. Tento online magazín totiž patří k mým hlavním objevům letošního Designbloku. 
Pozvaná pětice bloggerů nejprve v rámci workshopu,předváděla vlastní styling zadaného prostoru. Video, které během akce vzniklo, mě nadchlo profesionalitou svého zpracování, tleskám!

Všimli jste si toho stylingu s páskou na stěně? Myslím ten, kde v prostoru zůstane jen židle Ton, lampa a pár zavěšených vzkazů. Tento styling připravila Bára Perglová, která podle mě dovedla minimalismus k dokonalosti. Její styling koresponduje s jejím životním stylem. Jak během diskuze řekla, podařilo se jí postupně se zbavit většiny svých věcí a zjistila, že si vlastně vystačí jen s taškou na notebook a jedním kufrem.
Její vyprávění o cestování po Evropě autem jen s přítelem a psem se nápadně podobá naší báječné dovolené ArcHor. Beru to jako inspiraci a podnět k zamyšlení.

Kromě představení samotných stylingů se bloggerky (mužský zástupce dorazit nemohl) představovaly a snažily se najít odpověď na otázku: Jak psát dobrý blog? Později ale došlo i na ožehavější témata jako: blog jako nástroj ke komerční spolupráci, placený obsah na blogu, blogovací bublina a propagace blogu vs. ztráta soukromí.
Mile mě překvapilo, že se všechny shodly na několika základních věcech. Blog se musí dělat s láskou, z potřeby tvořit a sdílet, ne pro peníze. 
Katie se na svém blogu drží přísných pravidel. Její blog je jen a pouze o designu a o věcech, na kterých pracuje. Nezmiňuje tam svůj osobní život, po dohodě s manželem (ten jí to přímo zakázal), nepíše o něm, ani o jejich domě. 
Kromě soukromí si pečlivě střeží i vlastní integritu blogu a odmítá na něm jakýkoliv placený obsah. Blog sám o sobě není prostředkem k vydělávání peněz, ale získává díky němu práci v dalších projektech, takže už nepracuje v PR jako dříve.
Přístup Asii je zcela odlišný. Její blog je celý o ní a jejím domě. Díky němu se také mezi bloggery prosadila, protože prý tak výjimečný, že o něm chtěli všichni psát. Pro jinak plachou bloggerku je internet prostor, kde se dokáže prezentovat bez ostychu a svoje čtenáře ráda zahrnuje do všech svých aktivit.
Ani její blog není sám o sobě výnosný, ale stejně jako Katie díky němu získává zakázky, dokonce úplně jiné než dřív. Zatímco po škole se Asia věnovala hlavně ilustraci, dnes fotí, píše a dělá styling.

Nakupování fanoušků a podbízení se podle těchto bloggerek nemá dlouhodobý efekt, blogovat by člověk měl totiž primárně pro sebe. Jak řekla Jana, pro 300 čtenářů denně píše se stejnou radostí jako pro těch 26 na začátku.
I když si psaní máme především užívat, nějaké tipy na zvýšení čtenosti bloggerky přeci jen sdílely:
  • používat sociální sítě a nová média
  • rozesílat newsletter e-mailem
  • mít po ruce vizitky
  • zapojovat se do diskuzí na blozích s podobným obsahem
Platí ale: všeho s mírou!
Odcházela jsem s výbornou náladou, spoustou inspirace a s chutí psát. A to je, myslím, nejlepší důkaz, že se akce mimořádně podařila. 
Děkuji všem!

Začíná Designblok!

Důvod, proč jsem ještě ani měsíc po návratu nebyla schopná dopsat naše dobrodružství z cesty po Evropě, je moje práce. Miluju ji a občas nenávidím, ale tento týden ji zrovna zbožňuji, protože se celá točí kolem Designbloku!
Oficiálně Prague Design a Fashion Week začíná až dnes, ale já jsem něco málo viděla už včera, proto se s vámi o to chci podělit. 
Hlavním místem dění je Superstudio, které je letos umístěno skvěle v centru. Hotel Evropa vypadá, že má nejlepší časy za sebou, takže je na Designbloku, aby dokázal, že nejlepší čas tohoto krásného secesního prostoru přišel právě teď.
Výhled, který se vám jen tak nepoštěstí (v tomto případě z balkonu expozice RAVAK)
Superstudio klasicky přináší prezentace značek v oblasti designu nábytku a bytových doplňků. Umístění do bývalého hotelu přináší vtipné řešení reprezentačních prostor – každý hotelový pokoj skrývá prezentaci jedné značky. A vy se tak můžete nacházet a ztrácet v nádheře historické a moderní.
Ze značek stojí za zmínku například: Preciosa, Křehký, Ikea, Artemide… Moc hezky vypadá Dougles Dolce Vita Beauty Budoir ve 4. patře.
iPhone si se světlem uvnitř moc nevěděl rady, ale byla by škoda vám to neukázat
Mým druhým oblíbeným místem je Art House v Colloredo-Mansfeldském paláci. Designblok je tu již po druhé a za sebe musím říci, že doufám, že tu bude i v dalších letech. Chátrající barokní památka má takovou atmosféru, že by ji stálo za to navštívit i prázdnou, ale s prezentacemi Chanelu, Liběny Rochové a řady holandských designérů nevyslovitelných jmen je to MUST SEE. 
Z ledových kapek pomalu odkapává voda….
Skleněné náhrdelníky

Tím to ale nekončí! Designblok přináší i letos Openstudio, kde se kromě již designérů- profesionálů představují i umělecké školy, a nově také Superstudio Hra – výběr designových hraček a instalací spojených s dětstvím. O nich ale něco zase příště.

Zásobovací výlet na jih

Některé věci se v Praze prostě shání špatně. Už jsem tu psala o mém martýriu se sháněním bot, další pokus byl s kempingovou výbavou na dovolenou. Chystáme se s Horolezcem využít vestavbu do auta, ale o tom až příště. Dnes je to tak trochu o nákupech a pohostinství na jihu Čech.

Jestli ho neznáte, brzy ho poznáte, neboť Decathlon zintenzivňuje svoji reklamu a sní možná i rozšiřuje síť prodejen. Ale není prodejna jako prodejna. 
V Praze je zatím jediná uvnitř nákupního centra Černý most a působí na první pohled… no… levně; v nejhorším slova smyslu. Nejde jen o nízké ceny za zboží, které v mnoha případech kvalitou konkuruje vietnamské tržnici. Jde také o prostředí a to, jakou formou je zboží prezentováno. Probrané regály s rozházeným zbožím, pomíchané velikosti i produkty. Chronický nedostatek některých kousků (zvlášť těch zlevněných, že). Mě osobně takový obchod odradí a říkám si, jestli nejsem spíš na bleším trhu.
Popojedeme o necelých 160 km na jih a najdeme úplně jiný Decathlon. Stejné zboží tu vypadá kvalitněji, protože je srovnané. Nabídka je o poznání širší, přestože hala působí menší než obchod v Praze. Řazení s produkty je logičtější, takže nákup se nezmění v hledání jehly v kupce sena. A tak nějak tu mají ode všeho aspoň něco, takže neodejdete s prázdnou. S vynaložením daleko menší energie a nervů tu jsme tu sehnali vše, co jsme chtěli.
Úspěšné nákupy je dobré zakončit výletem a něčím dobrým k zakousnutí. Výlet do Českého Krumlova na večeři se stává milou tradicí. Bohužel, ne vždy se dostaneme, nebo vlastně skoro nikdy se nedostaneme do preferovaného podniku – Šatlavy. Tam se podává luxusní masíčko v luxusních porcích, a tak je tu místo k sezení bez rezervace otázka velkého štěstí a správného načasování. My jsme jednou uspěli, když bylo v Krumlově opravdu nevlídno. Ale stálo to za to a v Šatlavě nám to potom vynahradili.

Smutné je, když se člověk natěší a pak se zklame. Jako by nestačilo, že jsme se nevešli, v dalším podniku U Dvou Marií jsme se sice vtěsnali, ale zase bylo jídlo výrazně horší. Nejchudší česnečka, co jsem kdy měla a to voněla tak dobře!
Aspoň že bylo tentokrát hezky 🙂

Kam chodíte nakupovat a pošmáknout si vy?

Obligátní pohled na zámek

Suché skály

Cestou do Železného Brodu pro konstrukci do auta míjíme mohutný masív. Suché skály ční nad údolím jako mohutná, bojem zvrásněná hřbetní ploutev nějakého obrovského žraloka. Opravdu na mě působí téměř strašidelně, ale možná je to i tím, že se poprvé chystáme lézt na pískovci.

Suché skály – jižní svah
Vsuvka pro ne-horolezce, lezení na pískovcových skalách je dost specifické. Na první pohled se cesty zdají zcela neodjištěné. Na druhý pohled na skále možná zahlédnete 1- 2 kruhy ovšem ve výšce (10-15 metrů), která by na normálních skalách snesla třeba 4 a v Rakousku dokonce 6 borháků (prostě bodů k jištění :-)) 
Takže ano, s jištěním je to tu na štíru a aby se člověk cítil jako trochu menší sebevrah uchyluje se k použití pro laika nedůvěryhodných prostředků:

Hodiny – na obrázku mohutná verze, my měli jejich průměr asi 3 cm a za normálních okolností bych se bála za to i vzít, natož na to vsadit svoje zdraví

Smyčka – no tohle už vůbec nechápu 🙂
Klasické dojišťování, na které jsme zvyklí z tvrdších hornin tady použít nesmíme, poškodilo by skálu.
Pominu- li specifické jištění, má pískovec ještě jednu libůstku. Není zde dovoleno používat magnesium na ruce. „Mágo“ totiž pískovci nesvědčí. 
Takže v souhrnu: ruce se vám potí jako prase a ještě se nemůžete pořádně jistit. No nezní to jako velmi lákavá kombinace?!? 😛
O nás je ale známo, že máme rádi výzvy a na pískovce už nás lákal kde kdo (tímto děkuji všem, kteří v tom mají prsty), takže když jsme je měli ideálně při cestě, nešlo to nevyzkoušet.
Auto necháváme na autobusové zastávce Prosíčka a vyrážíme cestou, na kterou nás velmi laskavě nasměruje místní chatař. V průvodci totiž o přístupu není ani slovo, no comment, vzteká se moje manažerské střevo. 
Míjíme bývalou horolezeckou hospodu (na snímku při západu slunce cestou zpět)
Venkovní teplota je hodně přes 30°C, na jižní straně by se asi daly smažit vajíčka ve velkém. My ale naštěstí pokračujeme lesem po severním svahu.
Suché skály ze severu
Procházíme se příjemným stínem a hledáme vhodné cesty pro naše začátky. Skála vypadá fantasticky, ale optický nedostatek jištění nás odrazuje. Horolezec vsází na osvědčenou metodu – vyptat se místních. Hrozně milý postarší pár (55+) nám doporučuje několik cest. Ne všechny považujeme za stejně jednoduché jako oni, ale nakonec se pro jednu rozhodneme.

Krásný výhled. Po pravé straně je mimochodem začátek jedné z těch údajně jednoduchých cest. Jen to na nás bylo trochu moc exponované…
Horolezec si měří cestu, měly by v ní být 3 kruhy. Vidíme jen 2. Počítá smyčky, má jich s sebou 6. Při pohledu na první kruh v cca 12 metrech a další ve 22 si nejsem jistá, zda to bude stačit. Pusa pro štěstí a jde na to. U třetího chytu touží po „mágu“. Za chvilku umisťuje první smyčku, pak druhou, ale vidím, že už se nemůže dočkat, až cvakce presku do prvního kruhu.
Když ho dosáhne, uleví se nám oběma. Jistím s maximální pozorností, ale kdyby selhal materiál, bylo by to málo platné. Příště horko, nehorko, přilbu s sebou, muži! 
Nevěřícný smích, když doleze k hodinám. Převis, smyčka a konečně druhý kruh. Na laně na zemi zbývá k půlce asi 2,5 metru. Nedá se svítit, Horolezec chystá štand a já se navazuji. 

Ne, tak takhle jsem tam opravdu nelezla…
Hned na nástupu téměř láskyplně vzpomínám na svůj pytlíček s „mágem“. Už nikdy na něj nebudu nadávat, že práší, slibuju! Odhodlaně postupuji a občas se nestačím divit, čeho se chytám. Některé chyty působí tak křehce, jako by se měly každou chvilkou odloupnout. A to nemluvím o těch hodinách! Vtipkuji, že zůstanou v ruce, když se ozve výkřik a vzduchem proletí tělo. Naštěstí se slečně po pár metrech napne lano a visí jen pár metrů ode mě. Vyděšeně komentuje špatně zvolený krok a já to, jak mě vyděsila. Chudinka se mi ještě omluví, ale já bych se na jejím místě asi počůrala strachy. 
Zbývá mi menší převis, posledních pár metrů a je to, ale po právě zhlédnutém poletu se mi nechce udělat ani krok. Cítím, že na mě přichází třes, kterému horolezci přezdívají „šicí stroj“, tak raději honem lezu, než mě zcela paralyzuje. Soustředěně dolézám k Horolezci, cvakám se do odsedky, ale uvolnění nepřichází. Tenhle štand se mi tedy moc nelíbí. 
Po rychlé poradě se shodujeme, že výš už pokračovat nebudeme. Horolezec mi pečlivě kontroluje jistítko ve slaňovacím módu a já se pozvolna spouštím dolů. Po pár metrech jsem u převisu a zcela iracionálně mě pohlcuje panika. Jak se přes něj dostat? Najednou si vůbec nepřipadám jistá sama sebou a tím, že se nepustím a nespadnu dolů. V hlavě mi zní ozvěna dívčina výkřiku a poprvé se při slaňování bojím. Problém je, že není jiné cesty než dolů. Horolezec se mě snaží uklidnit, ale je mi jasné, že má o mě starost. Vzít to z 20 metrů volným pádem na záda by byla konečná….
Spouštím se centimetr po centimetru a teprve pod převisem jsem schopná trochu zrychlit. To, co by mi normálně netrvalo ani 2 minuty, jsem dnes doslova pře- válčila za skoro 10 minut. Hlavní ovšem je, že jsem bezpečně dole. Přitulím se k Mance a nechám údy, aby je přešel třes. Za chvilku se musím sama sobě smát. Čeho že jsem se to bála?

Rozpálená vyhlídka
Oba si potřebujeme trochu odpočinout, proto se vydáváme na obchůzku kolem masívu. Dobře, že jsme se na jižní stranu dostali až pozdě odpoledne, před tím tu muselo opravdu být nesnesitelně. 
Jestli severní stěna působila málo odjištěně, nevím, jak popsat stěnu jižní. Na skoro dvojnásobnou výšku skal je tu stejné množství kruhů v cestě. Necháváme si zajít chuť. Toho stresu bylo pro dnešek až až. Poučení pro příště (ano, Horolezec to nevzdává), potřebujeme více smyček a trochu potrénovat, abychom měli silový nadhled (tedy hlavně Horolezec, když tahá).
Ten výhled za to stojí 😉