Z
Facebooku už asi víte, že jsme dávno popojeli, ale protože v horách nebyla síla (ani internet), dostanou se k vám některé příběhy se zpožděním. Držím se ale hesla: „raději pozdě, než vůbec“, a proto o druhou polovinu naší cesty nepřijdete.
Opouštíme rozpálené ulice měst a vydáváme se na pobřeží, do Mariny di Massa, abychom si trochu odpočinuli u moře. Těším se na trochu povalování na pláži, po všech těch městech jsem přece jen trochu unavená a ráda bych si všechny zážitky urovnala v hlavě.
Že to nebude jen tak, se ukazuje poměrně záhy- na pobřeží je pěkně narváno. Kromě hustého provozu aut, je také dost plno i na plážích a to těch veřejných i soukromých. Veškerá parkoviště jsou obsypána a míjíme další a další zoufalé řidiče, jak se snaží někam se vmáčknout.
Máme díky Architektovi vybráno několik kempů, kde bychom rádi strávili i dvě noci. Postupně je tedy začínáme objíždět a nestačíme se divit, jaká je v této části Itálie nabídka:
Camping Carrara vypadá jako rozpálený slum, jen místo plechu tu střechy vytvářejí plachty napnuté přes karavany. Na recepci nikdo není. Jakýsi stařík nás pouští dovnitř, ale nemluví anglicky a ani v italštině není schopen říci, kdy přijde někdo kompetentní. Zkusmo se kempem procházíme a kromě toho, že má vlastní kousek pláže, na něm neshledáváme vůbec nic hezkého. Zřejmě tu bydlí hlavně Italové. Jejich přístřeší jsou na pohled splácanina bez špetky vkusu a soudnosti, ale oni se baví, štěbetají a překřikují všudy přítomné televize s naprostou samozřejmostí. Představa, že trávíme čas v takové společnosti, nás upřímně děsí. Na recepci žádná změna, proto jedeme ke kempu číslo 2.
Camping Giardino vypadá na webu pěkně, ale na zamčené vstupní bráně se skví informace, že recepce je mezi 12,00- 15,30 hod je zavřená. To je možné asi jen v Itálii, říkáme si, ale protože je hned přes silnici stinné parkoviště, rozhodneme se počkat. Je to ale zbytečné, v 15, 31 nám tak akorát nepříjemná recepční oznámila, že je plno. Posílá nás vedle do Campingu Luna, který se nám nelíbil od pohledu.
Camping Europa & C. S.A.S. byl náš poslední pokus. Podle výrazu Architektovy tváře by nás v případě neúspěchu hned odvezl někam do hor. Tady jsou tedy na recepci opět ochotní asi jako hajzl bába na Hlavním nádraží, ale náš první dojem z kempu je docela dobrý. Máme příjemné místo pod stromy, ovšem ukazuje se, že náš nejbližší soused – Němec – je tak trochu voyaer. Nastavil si židličku tak, aby na nás lépe viděl a neuhnul pohledem.
Až později zjišťujeme, že i přes vysokou cenu kempu jsou sprchy placené (50 Centů na 4 minuty) a záchody z většiny turecké (z mně nepochopitelného důvodu byl o ně u Italek ale opravdu zájem).
Vyrážíme na pláž. Opatrně se Architekta ptám, jestli se je jistý, že to nervově zvládne. Plná pláž a grilování na slunci nejsou jeho styl. Tváří se nechápavě, že prý jsme se na to těšili. Potutelně se směji, mám pocit, že pořád nechápe, co ho čeká…
Veřejná pláž je vmáčknutá mezi pláže patřící hotelům a je patřičně plná. V kontrastu oproti těm pečlivě zorganizovaným deštníkům ve VIP zóně se tu ledabyle povalují osušky a deky všech barev zatížené různě rozložitými těly. Ve vodě je ale plavců poměrně málo. Zkusíme se namočit a zjišťujeme, že je to teplotou vody. Odhaduji to na něco kolem 20°C, žádné kafíčko, i když ji nemáme ani do pasu a podle všeho je takhle mělká, kam oko dohlédne.
Na dece propadá Architekt panice. „Co tady budeme dělat?!“ Já si klidně budu číst, ale je mi jasné, že to je pro Architekta nepředstavitelná nuda. Napadá mě ale spásná myšlenka: „Co takhle nafouknout člun?“ Dopádlujeme hezky na vlnolamy, on si bude rybařit nebo šnorchlovat a já si budu číst.
K mírnému šoku přihlížejících Italů opravdu nasedneme do člunu a zcela sehraně odpádlujeme. Však jsme to taky ve Villachu nacvičili! Ryby sice neberou, ale Architekt má zábavu a já klid. Aspoň do chvíle, než se k nám začnou přesouvat plážoví povaleči. A zdá se, že se chtějí družit! Proč jinak by na nafukovací matraci dopluli až k nám? Mají ale smůlu, odmítám se s nimi bavit, takže záměrně nevyvolávám oční kontakt a věnuji se pouze časopisu. Chvilku přešlapují, ale když zjistí, že si naši pozornost nevynutí, zase odtáhnou. Kdepak, můj první relax po tolika dnes si odmítám nechat narušit! Svolím jen k rychlé lekci rybaření, aby si Architekt mohl zaplavat, ale jinak se sluním a čtu si.
San Terenzo
Přestože jsme si nakonec odpoledne užili, je jasné, že tu nezůstaneme déle než jednu noc. Naši představu o poklidném dni na břehu moře jsme si ale naplno splnili druhý den.
Městečko San Terenzo oplývá malou, ale malebnou pláží a pokud netoužíte zrovna po písku a pozvolném vstupu do vody, můžete se stejně jako my rozvalit na kamenném molu. Moře je tu podstatně hlubší, takže jsme si opravdu užili člunu i ploutví. To vše navíc s nádherným výhledem na plachetnice a jachty kotvící opodál…
