Posíleni krásami Toskánska jsme dorážíme do posledního města na seznamu. Naštěstí se nám podařilo přespat jen pár minut od Pisy, takže k věži přijíždíme ještě před zájezdovými autokary.
Všichni sem jezdí v zásadě jen kvůli Piazza dei Miracoli, kde je soustředěno kromě Šikmé věže ještě několik dalších památek. Vstup do nich se trochu podobá počítačové hře, kde se svým hrdinou – turistou – musíte plnit jednotlivé úkoly, abyste postoupili v příběhu dále.
Turista nejprve dorazí k věži. Tu je potřeba vyfotografovat. My obyčejní smrtelníci se spokojíme se snímkem a jdeme dál. Rádoby vtipná skupina fotografů se ale zasekne již v této části mise. Jejich cílem je docílit fotografie, kde:
a) věž podpírají
b) věž shazují
c) leží na trávníku a vypadá to, že jim věž „roste“ z kalhot
Neváhají tomu věnovat spoustu času a energie, které jim pak chybí ve fázi 2 – zajišťování vstupenek.
Na náměstí se vstupuje z několika stran, na žádné z nich se ale nedozvíte, kde si koupíte lístky. Označení pokladny je zřetelné, až když prakticky dojdete k věži a většina turistů si ho stejně nevšimne. Proto hlídači u vstupu do věže nedělají prakticky nic jiného, než směřují davy k pokladně.
Pokud jste trefili k pokladně, musíte si správně vybrat, do kterých památek chcete vstoupit. Vstupné se nevztahuje na všechny (i když vstup na věž stojí 16 Euro). Pokladní nejsou bůhvíjak dobře jazykově vybaveni (co byste chtěli, jste v Itálii), takže dost pomůže ukazovat na připravené obrázky.
Z pokladny vás odkážou rovnou do šatny. S sebou na věž nesmíte mít batoh ani kabelku. Zato vám ale připomenou, abyste si nezapomněli foťák. Číslo elektronicky zamčené schránky vám napíší na vstupenku a nasměrují vás do fronty.
Do věže se vstupuje každých asi 20 minut. Organizovaně. To znamená, že nás nejprve nahnali do místnosti v přízemí, kde nás stručně informovali o historii věže. Pak už následuje samotný výstup. Ten je naštěstí otázkou sil každého jednotlivce.
Závaží spuštěné ze středu věže ukazuje, jak moc je nakloněná
Zvony na vrcholu věže jsou také nakřivo
Věž vrhající stín na dóm Panny Marie Nanebevzaté
Vstupenka na šikmou věž se vztahuje i na dóm Panny Marie Nanebevzaté, takže se tam jvydáváme již v houstnoucím davu. Italové se opět nezapřou, u vchodu pečlivě kontrolují délku sukní a odhalená ramena. Naštěstí vám tu poskytnou nemocničně zelený přehoz, takže tu černý obchod se šátky nebují.
Dóm Panny Marie Nanebevzaté a věž
Dóm Panny Marie Nanebevzaté
Nezapomenout na věci v šatně a je to za námi. Procházíme se přilehlými uličkami k řece. S radostí zamíříme k trhu, ale ovoce a zelenina na něm je opatřena etiketami nadnárodních značek. To není nic pro nás. Místní ale nakupují pečivo od usměvané paní v dodávce, proto se jdeme podívat. Ochotně nám představí několik druhů chleba a varuje nás, že ten, který jsme si vybrali, je podle místního receptu a zcela bez soli. Necháme si na něj tedy zajít chuť a zvolíme tradičnější složení.
Ještě není ani poledne, když vyrážíme k moři. Tady mám slíbeno několik dní odpočinku. Představujeme si malé městečko na pobřeží, kde si Architekt bude chytat ryby a já si přečtu knížku.
Tyyyjo, já bych se taky pokoušel o vyfocení nějakýho toho rádoby vtipnýho pic. Sice bych se možná snažil o větší originalitu ale buhví, s čím bych přišel 🙂
Identifikovaný množství lidí mě teda od cesy k Pise trochu odrazuje, ale tvoje obrázky jsou překrásný!
A jako správnej Špatňák chodíš do svatejch italskejch staveb v mini a tílku bez ramnek? 🙂
Když přijdeš dostatečně brzy, nebude tam tolik lidí. A na vtipnou neotřelou fotku jsem docela zvědavá 😉
Měla jsem dlouhou sukni a tílko, však taky bylo dost teplo…