8. Pátek

Bolestně zjišťuji, kolik mám na těle svalů, o jejichž existenci jsem neměla do dnešního dne ani potuchy. Surfař se sice také opatrně protahuje, za chvilku už by ale klidně zase skočil do vln. Vydatně posnídáme a vydáváme se opět na Mystery. Zatímco já nesu tašku s drobnostmi a neopreny, muž opět nese oba surfy. I tak to vypadá, že skoro běží. Snažím se s ním držet krok, ale je ve mně malá dušička.
Soukáme se do neoprenů a já po očku sleduji vlny. Zdají se být větší, vzbuzují respekt, a jak rychle zjišťuji, jsou také podstatně chladnější.
Chytám hned prvním vlnu a sjíždím ji na kolenou. Prodrat se z impact zóny zpět na moře je ale neuvěřitelně těžké. Vlny mě melou, vrací zpět ke břehu a zbavují mě energie. Při dalším pokusu o sjezd mi chybí síla a tedy i rychlost. Výsledkem je „pračka“, na poslední chvíli si vybavuji, jak důrazně mě muž žádal, abych si při pádu kryla rukama hlavu. Jakmile to udělám, udeří mě přes ně z ničeho nic prkno. Takže dobře, chránit si hlavu má smysl.
Cítím, že mám méně sil i jistoty než první den. Snažím se tedy o to víc soustředit a eliminovat chyby. Při třetím úspěšném sjezdu se mi podaří postavit se. Sice jen přes kolena, ale i tak mi radost z toho dodá energii na několik dalších vln. Zvládnu to ještě jednou a odpadám. Celá se třesu nejen chladem ale i vyčerpáním. Naštěstí to ani můj surfař nechce přehánět, takže zemdlení vyrážíme domů. I tak jsme surfovali minimálně dvě hodiny.
Po vydatném obědě mužovi otrnulo a navečer zase vyhlíží vlny z okna. Než se stačím vzpamatovat, má na sobě neopren a s provinilým výrazem se plíží ven. Jako by se dal skoro dvoumetrový chlap s ještě větším surfem přehlédnout! Při pohledu na moře je mi jasné, že moje role bude opět jen divák. Alespoň pořídím pár fotek, ať se má pak muž s čím chlubit, a dopíši něco málo na blog.
Večer jdeme za odměnu na hamburgery do Floridy. Vlastně je to tak trochu záminka, protože zásoby máme, ale chceme využít tamní wifi pro spojení se světem. Já mám sice aktivováno na mobilu leccos, ale pokrytí signálem je tu tak malé, že ho ani nevyužiji. S plnými bříšky nad šálkem marockého čaje pilně surfujeme tentokrát na vlnách internetu. Já nahrávám texty na blog, muž mění svoji profilovou fotku na Facebooku. Asi si začnu na fotky dávat copyright…

Ocením vaše komentáře a postřehy!