7. Zabydlujeme se

Po zaslouženém odpočinku chytá muž druhou mízu a zálibně si prohlíží vlny hned u nás pod okny. Zatímco já jsem ráda, že jsem se konečně zbavila soli v puse a uších, on už si zase navléká neopren a skáče do vln. Usedám na skalách pod oknem s iPhonem připraveným zachytit povedené jízdy a do iPadu ťukám tento blog. Naštěstí tu mají smartphony všichni, a ani tabletem moc pozornost nepřitahuji.
Neomylně mě nachází Hassan, mužův kamarád, a nabízí odvoz do Agádíru na nákup. Ceny v Taghazoutu jsou pochopitelně vyšroubované o surfařskou přirážku, takže jeho nabídky rádi využijeme. Když tedy má můj surfař pocit, že to pro dnešek stačilo, vyrážíme pro zásoby.
Začínám chápat, že Maročané rádi využívají své vozy do posledního místa. Už taxikář, který nás vezl do Taghazoutu, k nám cestou ještě přibral známého. Stejně tak k nám do Hassanova auta naskakují ještě další 3 kluci. 2 z nich jsou zjevně zaměstnáni ve stejném surf kempu jako Hassan, a přestože třetí z nich je turista bydlící v tom kempu, nemají zábrany před ním své klienty pomlouvat. Problém mají hlavně s Rusy: „Ti blbci neumí ani anglicky, ani francouzsky a na surfu jsou dřeva“. Přijde mi to komické, chudí kluci ze zapadlé vesničky kdesi v Maroku jsou jazykově vybaveni líp než bohatí Rusové odněkud z Moskvy.
Naši spolucestující vystupují po cestě a my pokračujeme dále do Agádíru. Opět je to divoké proplétání se mezi auty a jednu chvíli dokonce míjíme starce na vozíku taženém oslem. Že jel zrovna v protisměru na čtyř-proudové silnici ho ani trochu netrápilo. Parkujeme před Carrefourem, a přestože je to maličké a přehledné parkoviště, uživí se tu hned několik náhončích. Ukáží vám volné parkovací místo a pak si za to nechají zaplatit. Stejně to funguje například v Portugalsku, tam jsme se tomu ale s kamarádkami vždy vyhýbaly. Tady Hassan neváhá a „parkovné“ 2 dirhamy klidně zaplatí.
Jsem zvědavá, jak tu nakoupíme, ale ukazuje se, že je to skoro stejné jako v supermarketech u nás. Sekce ovoce a zelenina je sice bohatší o pár kousků, které neznám, ale pravděpodobně bychom je sehnali i doma. Velmi zajímavá je navazující sekce plná kádí s olivami a mísami s kořením. Představte si lavór plný sladké papriky a u toho lopatička. Naberete si, kolik potřebujete a pán u váhy vám na to nalepí lísteček.
Podstatně větší výběr mají Maročané v mléčných produktech, konkrétně v jogurtech. A ty ceny! 1-2 dirhamy za kvalitní a hustý jogurt, žádná Dobrá máma a podobné hnusy. Také s nabídkou příchutí jsou jinde, obligátní jahodový jogurt vedle kokosových, pomerančových, citrónových, ani všechno ovoce neumím poznat.
Velmi malou část obchodu zabírá maso. Vlastně tu mají jen kusy nasekané na kostičky, zamýšlené asi na špízy. Salámů poskrovnu a šunka ta pochopitelně chybí úplně. Hassan mi to vysvětluje tak, že pro maso tu chodí k řezníkovi. Když si například jdete pro kuřecí, vytáhne ho řezník z kurníku a pokud se vám líbí, rovnou mu před vámi usekne hlavu. Tomu tedy říkám super čerstvé maso!
Co asi v Maroku moc nejedí, je rýže a těstoviny. Výběr není moc velký a ani ceny nedávají prostor pro výhodný nákup. I tady se ale prosazují bio potraviny, takže by se možná dal chybějící sortiment najít tam.
Velkým překvapením jsou nás ceny sladkostí. Třeba sušenky jsou dost drahé a čokoláda už je vysloveně luxus. Úplně opačné překvapení- ceny kosmetiky! Rozhodně si tu před odletem nakoupím kvalitní krém či řasenku- v porovnání s pražskou DM drogerií vyjdou asi na polovic.
Ochotný Hassan nás veze teď již nočním Agádírem. Poslouchá blues a možná u toho i něco vykládá, ale já už nemám sílu na to ho poslouchat. Klimbám muži na rameni a těším se do spacáčku. Přeci jen to byl dlouhý den.

Ocením vaše komentáře a postřehy!