14. Surfařův sen

Den za dnem se mi jednotlivá surfování začínají slévat. Naše denní rutina startuje nákupem čerstvých baget k snídani, po které se nasoukáme ještě doma do neoprenů a vyrážíme na Panoramu. Od té doby, co mi nějaký vtipálek ukradl sandály, chodím surfovat bosa a není to zrovna sametová procházka.
Po jemném písečku je to jen kousek, potom musíme zvládnout drobné kamení, což jsou sice vodou uhlazené valounky, ale pohyb po nich je velmi nepříjemný. Někdo by si možná takovou masáž chodidel přál, já ji ale považuji za bolestivou a nejraději bych se jí vyhnula. Následují skály a velké kameny, kde skáčeme jako kozy jen s tím rozdílem, že si ještě neseme těžká prkna. Můj surfař s tím nemá absolutně žádný problém, já v čočkách občas váhám, ale cestou tam se mi s ním daří držet krok.
Sleduji, že se zlepšuji. Jsou dny, kdy nemám štěstí na vlny, a trochu s mořem bojuji, jindy mi naopak vlny jdou vysloveně na ruku. Jeden takový den jsem vlnu sjela ve stoje dokonce třikrát!
Na surfu jsem mnohem jistější a ani se už tolik nebojím. Dokáži včas odhadnout, když jdou vlny nad moje síly, a tak se proti nim rozjíždím, abych se dostala přes ně, než se zlomí. Když je vlna velká a silná, jsem na ní téměř kolmo a cítím, že by stačilo jen maličko, aby mě do sebe sbalila. Pokud mám dostatečnou rychlost, následuje prudký náraz, jak do sebe naráží špička vlny a moje prkno. Takové chvíle mě stojí spoustu sil i nervů, ale časem je to snazší, a když velké vlny přejdou, následuje chvilka oddechu před další setem.
Jak malá se raduji, když mě surfař pochválí, nebo mi interpretuje pochvalu někoho jiného. Sama se porovnávám s ostatními surfaři kolem, což jsou ale většinou pokročilí, takže moc spokojená nejsem. Začátečníky kolem sebe nevídám. Až později zjišťuji, že surfařské školy je drží u břehu, kde se učí základy na tzv. bílé vodě, kde je voda po kolena. Když se dostanu do impact zóny, kde ani nedosáhnu na dno, velmi jim závidím.
Muž kvůli mé bezpečnosti vyhledává bezpečná místa, abych dosáhla. Ale vlny svojí silou často pohnou i pískem, takže se mi občas stane, že místo opory v podobě dna je najednou hluboká prázdnota. Poprvé panikařím a začínám se topit, nestačím se pořádně nadechnout a už na mě dopadá další vlna. Pod vodou cítím klasické škubání kolem kotníku, to jak si masa vody nade mnou přehazuje prkno. Panika ustupuje a já nad hladinou znovu lapám po dechu. Hrozně bych si chtěla odpočinout a dát se dohromady, ale cesta na břeh by byla podobně trnitá jako cesta na moře a muž by se určitě polekal. A tak zatínám zuby a několik další vln „prostojím“. To znamená, že se nesnažím jít proti, ale když se na mě zavírají, ponořím se a plavu pod nimi. Mám tak kontrolu nad proudy, které by mě mohly odnést na skály, a zároveň šetřím síly. Když to jde, pádluji zpět na pozici, kde se pak jen tak natáhnu a nechávám se kolébat.
Co jsem se nenaučila, je včas přestat. Mám pocit, že jsem pokaždé měla jít z vody alespoň o jednu vlnu dřív. Přestat surfovat totiž neznamená jen tak všeho nechat a jít. Nejprve se musíte dostat na břeh, což ovšem předpokládá, že si chytíte vlnu. Takže pár minut čekáte na set, pak vybíráte, jednu dvě nechytnete, protože už nemáte sílu na potřebnou rychlost, pak se kousek svezete a pak si až na pláž hlídáte záda, aby vás něco nesmetlo. Na pevné zemi zjistíte, že už nemůžete ani stát, ale to už vás surfař žene domů, protože má hlad. Takže hop sem, hop tam bosa po kamenech s prknem v ruce. Totálně vyčerpaná a někdy i mírně otřesená se ženu za mužem, který už pochopil, že cestou domů nemá smysl zkoušet se mnou mluvit. Nejsem toho schopná! Všechny buňky v mém těle se soustřeďují na to, abych neuklouzla, neztratila rovnováhu, nezničila prkno… Takže nemám kapacitu diskutovat, jak to šlo, nebo se dokonce pochválit. Většinou pookřívám až pod horkou sprchou, kdy zapomínám na strach a vyčerpání a vybavuji si jen to hezké.
Po obědě většinou následuje siesta, v jejímž průběhu už většinou mužovi otrne a vyhlíží vlny na podvečerní surfování. První dny ho v tom nechávám samotného, později to ale chci zvládnout také. Můj první pokus dopadá špatně- muž mě z vody prakticky vykáže!
Hash point- zátoka u nás pod okny, je ze dvou stran ohraničena skalami a je v ní silný proud. Pokud nemáte nad prknem 100% kontrolu, snadno vás vlny rozmáznou o kámen. V den, kdy jsem se do vody odhodlala i večer, vypadaly vlny nejprve mírumilovně, ale v moři jsem rychle zjistila, jaká je to síla. Prodrala jsem se příbojem, sjela jsem vlnu a už tu byl muž. Nejprve to zkoušel po dobrém, že tam nejsou žádní začátečníci… Pak přešel do útoku- pokud trvám na tom, že v tomhle budu surfovat, bude mě hlídat ze břehu. Jenže to by si nezasurfoval… Takže sbírám saky paky a jdu zase zpátky do apartmánu, zatímco se muž vrací do vln. Sousedi zrovna sami hodnotí vlny a se smíchem se ptají, jak to šlo. Musí jim být jasné, že jsem se potrápila, a tak přidávám, že mi to muž zakázal. Popadají se za břicha a zdá se mi, jakoby v tom smíchu bylo i uznání, jak to se mnou můj surfař umí. Však jsou to také muslimové, že 🙂

Ocením vaše komentáře a postřehy!