12. Roviště

Další víkend jsme měli v plánu opět vyrazit do Alp, ideálně do Wilder Kaiseru, ale počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Tropická vedra vystřídala zamračená obloha a předpověď slibovala bouřky. Vyrážíme proto jen ve dvou, na osvědčené Roviště kousek od Prahy. Máme pocit, že už jsme sehraní táborníci, když se jen nevině zeptám, zda máme stan. Podle reakce soudím, že ne, ale jsme už na Strakonické a zpátky se nám pátečním provozem nechce.

Horolezec na to jde takticky, nejprve mi připomíná kemp, asi abych měla vidinu nějakého pohodlí, teprve potom na mě zkouší spaní pod širákem. Protestuji, tohle mi snad dělá naschvál! Že by opět nabyl dojmu, že to mám moc jednoduché a ten stan nevzal schválně? Podezírám ho z nepravosti a on přitom hned po příjezdu běží vyjednat pronájem chatky. Protože je nejen zdatný horolezec, ale i vyjednavač, spíme tentokrát ještě levněji, než při stanování posledně.
Ráno je chladno a mně se navíc opakuje mírná panika jako na Kozelce. Zjišťuji, že když nedolezu první cestu, nedokáži se pak už odblokovat a problém mám i na těch dalších. A to bez ohledu na obtížnost.

Ve snaze povzbudit mé sebevědomí a odhodlání pro mě horolezec hledá nějakou krásnou cestu. Samozřejmě jako na potvoru nacházíme spíše obtížnosti pro něj. Když se konečně poštěstí a máme něco lezitelného i pro mě, tak si to alespoň zpestřím tím, že poprvé slaňuji bez toho, aby mi dole horolezec držel lano. Podle toho, jak mi opakuje, abych se nepouštěla, soudím, že z toho má větší strach než já. Samozřejmě to ale dopadne dobře (ostatně jinak byste nečetli tyto řádky).
Horolezec se spouští za mnou a cestou si chce vyzvednout zaseknutý frend, který po někom zůstal viset ve spáře. Zkusí ho, nejde, tak sjede o něco níž, aby si nejprve vyzvedl svůj vlastní. Nejde ani ten! „Miláčku, ty´s ho tam zarvala?!“ No jo, je zle, vždyť já toho frenda zkoušela vytáhnout a nešlo mi to. Co když jsem ho tam opravdu zacpala a teď nepůjde vytáhnout?!

Následujících asi 40 minut sedím pod skálou a snažím se být neviditelná, zatímco horolezec visí na skále, lomcuje frendem a nadává. Občas štěkne, abych mu podržela lano, ale jinak se plně soustředí na záchrannou akci. Když to vypadá, že snad půjdu do kempu pro nějaké nářadí, objevuje se ve skalách další dvojice, která má s sebou ve výbavě šťáradlo. Ještě pár minut a horolezec slavnostně vyndává svého i zapomenutého frenda. 

Příchozí dvojice (podle všeho autoři mé oblíbené cesty Gambrinus na Polínku) nás motivuje historkami, takže si ještě vedle nich dáváme Jurský park a zkoušíme ještě jednu VII-. Během mého snažení o zdolání začíná pršet. Rychle se balíme a vyrážíme domů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *