Herbář – nový objev na ČT

Mnoho let jsem se nestydatě cpala vším, na co jsem zrovna měla chuť. Nijak zvlášť jsem neexperimentovala, jela jsem si českou klasiku občas doplněnou bagetou či fast foodem, když jsem nestíhala. Můj metabolismus s tím neměl problém, já jsem ale často trpěla šíleným hladem, ze kterého jsem měla až křeče. Dnes si již uvědomuji, že nejsem popelnice a mohu si vybírat. Jasně, občas zahřeším, ale i tak moje obzory, co se gastronomie týče, rozhodně stojí za to rozšířit.
 
Teprve se pomalu rozkoukávám, objevuji nové ingredience i způsoby využití těch již známých. Postupuji pomalu, vyhledávám na internetu, mého budoucího velkého rádce v knižní podobě přinese Ježíšek. Do té doby budu objevovat nový pořad.
 

Úplnou náhodou jsem narazila na pomocníka, který mě nadchl obsahem i zpracováním. A to je kombinace, kterou u České televize bohužel nenajdete úplně často. Řeč je o Herbáři – (pro mě) nový pořad zaměřený na vaření, respektive zdravý životní styl. Linda Rybová a Kateřina Winterová v něm velmi přirozeně a civilně předvádějí, že s trochou snahy si doma můžeme udělat spoustu moc dobrých, zdravých a kvalitních věcí. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního – dvě dobře vypadající herečky si udělaly show. Co mě ale u tohoto pořadu překvapilo, je kvalita, s jakou je natočen. Takovou kameru na veřejnoprávní televizi nevídáme a je to škoda! Osvěžující záběry z velmi příjemného prostředí. Zapomeňte na přeplácaná či přetechnizovaná studia se super moderním nádobím. Tady se vaří jako na chalupě v rendlíku, který pamatuje ještě naše babičky. Uvnitř i venku, v jednoduchých kulisách, ve kterých se očividně skutečně žije. Občas projde dítě a dostane ochutnat, někdy se jedna druhé zeptá, kde najde to či ono. Jako celek výborné, přirozeně vtipné, žádná křeč.
 
 
Těším se na doporučení na podobné zdroje informaci!

Kulaťák – restaurace nebo knajpa?

Začínám mít nepříjemný pocit, že když už se v mém okolí
objeví restaurace, kde se mi líbí, je tam milá obsluha a chutná mi tam, rychle
se zkazí. Opravdu! Kdo mě znáte, vzpomeňte si, kolikrát jsem vám nadšeně
doporučovala Kulaťák, restauraci příznačně umístěnou v srdci Dejvic na Vítězném
náměstí. Chodila jsem tam několikrát týdně, natáhla jsem tam spoustu svých
přátel, udělala jsem si věrnostní kartu. A pak to začalo.
Všímala jsem si toho postupně. Obsluha výrazně
upřednostňovala zahraniční zákazníky před těmi českými. Je mi líto, jestli jim
Češi dávají malé spropitné, ale přehlížením Čecháčky jen vytočí. Na polo
pracovním obědě, kde máte čas i chuť si posedět, popovídat a u toho si kromě
oběda pochutnat ještě na kávě a dezertu, jsme měli smůlu! Paní servírka se
rozhodla, že jedno pivo nám každému na tři hodiny musí stačit! Opakovaně jsme
ji k sobě zvali, ale vždycky nám proběhla k sousednímu stolu obsloužit rodinu
Američanů. Spropitné jsme jí dali směšné a na kafe šli o dům dál.
Jindy mě šokovalo chování další servírky, která se
domnívala, že při úhradě účtu za 229 Kč pěti set korunovou bankovkou, nechceme
nazpátek a zbytek peněz prostě nepřinesla. Na moji otázku, zda by nám nechtěla
vrátit, mi odvětila, že to přeci bylo spropitné, protože slyšela mého partnera
říci: „…dobrý“. Pominu-li, že se jednalo o vytržení slova z kontextu, zatímco
mi něco vyprávěl, fascinuje mě, že se ani nepozastavila nad tím, že by její tip
za přinesení nakládaného hermelínu a 3 piv byl 270 Kč!
Jsem zásadová, když mě něco nebo někdo zklame, dostane
druhou šanci, nikoliv však ještě třetí. Na Kulaťák jsem se proto vrátila až asi
po roce. Jaký byl můj pocit? Obsluha vás bere jako položku na pásu, už už aby
se vás zbavila, ale jídlo bylo stále jedinečné (konkrétně jsem tenkrát měla
kachnu)… Jenže když se dobře najíst můžete i jinde, hledáte přidanou hodnotu,
jakou může být právě milý personál. Bez toho se sem prostě vracet nechcete.
Střih a jsme tu opět asi po roce. Jestliže jsem se na Kulaťák
chodívala dobře najíst do relativně příjemného prostředí a skřípala zuby jen
nad obsluhou, tak teď už bych nepochválila nic. Jistě, byla jsem tu naposled v
pracovní den v době oběda a můžete namítat, že to je zrovna pro většinu
strávníků prioritou rychle se najíst a běžet. Přesto si však nejsem jistá, že k
tomu patří atmosféra závodní jídelny. Jídlo by mohlo mít chuť (tak hnusnou
bramborovou kaši jsem už dlouho neměla) a obsluha by si mohla najít pikosekundu
se nadechnout, ne- li dokonce navázat s vámi kontakt, aby se zeptali, jak vám
chutnalo. Jinak to dopadá tak, že si připadáte jako jedno z čísel na hodně
dlouhém seznamu, platíte pomalu mezi dveřmi a ani nevíte, jak jste se dostali
ven.
Jediné, co Kulaťáku zůstalo, je dobré pivo. To je ale na
restauraci málo, s tím se může pochlubit spoustu hospod, jen vám za něj
naúčtují méně…

Objeveno… v Hradci Králové

Před časem mě moje práce zanesla do Hradce, kde jsem měla
jednání už v 10 ráno. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že se tam
vydám autem, ale ten můj skoro-veterán a dálnice brzy ráno? Děkuji, raději ne.
Možnost číslo dvě – České dráhy. Nooo, to s jedním přestupem také není zrovna
ideální volba. Jak to, že zrovna do Hradce mi v tuto hodinu nejede nic přímo?
Nechápu, ale ať jsem to na Idos zkoušela po dobrém či po zlém, prostě to viděl
na odjezd asi v 7 ráno z Hlaváku a příjezd kolem 9,30. Jistě, bylo
tam také spojení s příjezdem v 9,50, jenže spolehněte se na ČD, že jim to
zrovna vyjde a nezpozdí se… Takže jsem samozřejmě jako na potvoru skončila v
Hradci o půl hodiny dřív, než jsem potřebovala, a v sychravém ránu jsem
bloumala ulicemi, když tu náhle­… 

 
Horolezec je shodou náhod také architekt a nenásilně mě učí
vnímat architekturu a design kolem sebe. Dřív bych si možná řekla: „Co to je za
zvláštní květináče?“, teď jsem se znalecky pozastavila nad zajímavým konceptem.
Šedi královéhradeckých ulic se najednou vyloupla osvěžující a stylová kavárna/restaurace,
jakých je i v Praze málo.
Jak jsem u sympatické obsluhy rychle zjistila, otevřeno měli
týden a chystají v interiéru mimo jiné pořádat výstavy. Super! Chválím odvážného
majitele a držím palce.
Inspirace pro nás Pražáky – nápoj z mladého ječmene za
25 Kč! I litr kohoutkové vody s citronem za 15 Kč!