Říká se, že s jídlem roste chuť. To samé platí i o lezení a objevování nových oblastí. Minulý víkend nám jedny skalky nestačily, když už jsme byli na západě, vyrazili jsme ještě na Svatošské skály v těsné blízkosti Karlových Varů.
Podle průvodce by nemělo být obtížné je najít. Popis cesty je velmi pečlivý, ale když to náhodou vezmete o ulici vedle, může se vám stát, že jako my narazíte na zahradní osadu v Doubí. Nás tam dokonale vyléčili z dojmu, že na západě Čech se to jen hemží milými a ochotnými lidmi. Kdepak: „jsou tady stejní kreténi, jako jinde.“
Věc se má totiž tak, na Svatošskou se podle mapy dá pohodlně dojít skrz tuto osadu. Takže si s naloženými batohy šlapeme do kopce kolem chatiček, když nás nějaká soudružka neváhá zastavit s tím, že tudy neprojdeme. „Proč?“, ptáme se. Podle mapy jdeme dobře… „Tohle je soukromá osada.“ S pojmem soukromá osada se setkávám poprvé a ihned mi to asociuje nějakou sektu. Nicméně je jasné, že naše přítomnost je nežádoucí, s omluvou to otáčíme, abychom zjistili, že jsme zamčení. Vrata, která se cestou dovnitř zdála už sto let zapíchnutá v křoví, jsou nyní pevně omotána řetězem. Přitom nás pán, který je zavíral, musel vidět a slyšet. Takže potupně žádáme o odemčení a snášíme přednášku na téma: Nečumte do mapy, ale na vrata, no né! Ano, pravda, na vratech se nyní, když jsou zavřená, dá přečíst sprejem neuměle vytvořený nápis SOUKROMÝ POZEMEK. Ovšem autorovi jaksi nedošlo, co se s nápisem stane, když se vrata otevřou a navíc do křoví…
První nezdar nás nemůže odradit! Přeparkujeme (o tu ulici dál) a vydáváme se po velmi frekventované asfaltce z kopce dolů k řece, kde nás čekají skalky. Když píši „velmi frekventovaná“, mám na mysli stejný dav, jako je ve Stromovce v krásný letní víkendový den. Prostě všichni z Varů objevili Svatošské skály ve stejný den jako my, jen si k tomu někteří vzali podpatky/kolo/psa/kočárek/děti chodící/děti na koloběžkách/důchodce a v některých případech i auto. Výsledkem je přecpaná silnička v CHKO, kde se vlastně celou dobu někomu vyhýbáme a přitom si dáváme pozor na cyklisty-závodníky.
Že by místní skály a potažmo horolezení mělo v KV takovou přízeň? Kdepak, cílem všech nejsou skály, nýbrž restaurace hned přes řeku. Z terasy je sice na skály krásný výhled, ale podle všeho se návštěvníci spíše věnují svým půllitrům.
Výhled na skály přes řeku
My se samozřejmě vydáváme přes houpající se lávku rovnou ke skalám. Přístup k nim je ukryt ve křoví, takže se tam nelezci neodváží.
Tady nám 50 metrové lano stačit nebude…
Když se dobře zadíváte, najdete na skále maličké horolezce.
Na skalách i pod nimi je taktéž šrumec. Zdá se, že je to lezecká oblast No1. Já jsem ale tak unavená, že nemám sílu ji sama vyzkoušet. Odjistím Horolezce v jedné z cest, na které stačí naše padesátka lano a pomalu se vydáváme zpět. Na věžičku si ale prý jednou spolu vylezeme!
Já se vrátím a přinesu si delší lano!