První minipříběhy z našeho roadtripu po Řecku

Pomalu ukrajujeme již ze třetího týdne na cestě, a tak bych s vámi chtěla sdílet pár momentů, které se mi vryly do paměti.

Bezohlednost na dálnici

U Budapešti jsme stáli v koloně přes hodinu. Několik kilometrů před námi se stala nehoda, která dálnici zcela uzavřela. Maďarské řidiče ale jakoby posedl amok. Vztekle ucpali každý centimetr vozovky včetně odstavného pruhu. Přitom bylo jasné, že není úniku. Široko daleko nebyl jediný sjezd. Muž se snažil zastavit u kraje hned na začátku, ale při pohledu před sebe mu bylo jasné, že je to zbytečné. Kdyby jela sanitka, neprojede. S koridorem pro ni se tu nepočítá.

Minuty ubíhaly. Pro zraněné asi přiletěl vrtulník, ale kdesi za námi začala v koloně troubit auta a pak i kamiony. Troubení sílilo a k němu se přidala siréna. Auta popojížděla a po centimetrech otevírala cestu hasičskému vozu. Nevím, jestli jsem někdy zažila větší pocit bezmoci než při pohledu na záchranné složky bojující o průjezd k nehodě. Představovala jsem si, jak někdo zaklíněný v autě čeká na pomoc, a bylo mi z toho na nic.

Noc u hinduistického chrámu

V Maďarsku jsme strávili noc (postupně doplňovanou mapku našich spotů najdete zde) u hinduistického chrámu, který pro nás ráno otevřela jeho správkyně. Měla v sobě hluboké zanícení pro věc a snažila se na nás zapůsobit, ale to ani nemusela. Vypiplaný chrám jen pár stovek metrů od skládky, kterou měli na zahradě její sousedé, mluvil za vše.

Kemp jen pro nás

Přejezd Srbskem nám trochu naháněl husí kůži. Nevím, jestli to bylo tou nekonečnou planinou, chudobou na každém kroku, nebo až příliž zvědavými pohledy místních, kdekoliv jsme zastavilii. Rozhodli jsme se, že tam chceme spát v kempu. Na trase jsme měli jeden, který sice zavřel již 1. listopadu, ale v komentářích u něj stálo, že se lze s majitelem domluvit. Neuměl anglicky, ale z jednoduchých českých vět pochopil, co po něm chceme a souhlasil. Ještě jsme mu pro jistotu poslali sms přeloženou Googlem, na kterou přišlo jen strohé: “Ok”.

Na místo jsmě přijížděli za tmy a mně se při pohledu na cestu před námi osvětlenou reflektory svíral žaludek. Doslova jsme šplhali úzkými, děravýmy serpentýnami kamsi nad město. Bylo skoro devět večer a brána kempu byla zamčená. Nikde ani známka života a já začínala vymýšlet, co budeme dělat, když se majitel neukáže. Naštěstí na naši sms, že jsme tu, ospověděl během chviličky a za pár minut se i dostavil. Odnavigoval nás na místo, pustil nám vodu a elektřinu, vzal si 15€ a odjel. Prý tu můžeme zůstat i cestou domů. Děkujeme!

Bojovka na hranicích

Věděli jsme, že výjezdem z EU pro nás začínají hraniční kontroly a počítali jsme se zdržením. Že to ale mezi Srbskem a Severní Makedonií bude skoro na pěsti nás překvapilo. Už cestou z Maďarska jsme si na hranicích pěkně postáli, takže nám kolona v Srbsku připadala docela krátká. Jenže to by se nesměla objevit zmatená Italka a potom srbští vychcánkové…

Ke dvěma okýnkům vedly dvě řady aut, přesto se italská řidička sebevědomě vydala třetím pruhem, aby zjistila, že červený křížek nad okýnkem překvapivě znamená, že je zavřené. Couvat zpět na konec narůstající kolony se jí nechtělo, a tak hodila blinkr a myslela si, že se zařadí. Okamžitě se ozvalo zuřivé troubení od aut vzadu. Italka vyděšeně přestala blikat a začala konzultovat se zbytkem posádky, co s nastalou situací.

Zatímco vymýšlela, co s tím, předjela celou kolonu partička mladých Srbů a sebevědomě se natlačili přímo před nás. Z troubení zaléhaly uši a první řidiči začali vystupovat z aut. Na čtyři atleticky vyhlížející muže si ale netroufli, tak začali spílat nám, že jsme je tam pustili. “Přece se nenechám nabourat”, krčil rameny Muž a posílal vzteklouna od našich dveří za mladíky. Ti se smáli, ovšem jen do chvíle, než jejich příkladu následovalo další auto a chtělo se nacpat před ně.

Neočekávaná dobrota

Při procházce městečkem Vergina mě s malou Cestovatelkou z balkonu pozorovala starší dáma. Než jsme obešly její zahradu, vyběhla za námi a vtiskla mi do ruky ubrousek se dvěma kousky ještě vlažného sladkého pečiva. Byl to náš druhý večer v Řecku, nebyla jsem schopna si vybavit jediné řecké slovíčko a ona zjevně nevládla angličtinou. Tak jsem jí děkovala anglicky a ona odpovídala řecky, než si vzpomněla, že si vystačí s jediným výrazem: „humanity“. Usmála se a vrátila se do domu. A já tam stála a styděla se, že jsem neuměla aspoň pořádně poděkovat.

Podruhé to bylo cestou do Meteory. Zastavili jsme u pítka na kraji silnice, abychom si doplnili vodu. Kousek od nás měla skromný stánek skoro pohádková stařenka. Bedny s ovocem a zeleninou a sklenice s nejrůznějšími zavařeninami. Bylo nám líto ji nepodpořit, na severu Řecka je prý chudoba největší. Za směšný peníz jsme od ní koupili dvě veliké sklenice marmelády a ona nám k tomu ještě vybrala a vyleštila jablíčko pro malou Cestovatelku.

Dotřetice jsme měli štěstí na úžasnou majitelku kavárny Aladin v městečku Metsovo. Muž kavárnu vybral pro její dětský koutek, ale skutečnost zdaleka předčila naše očekávání. Kavárna měla pro děti vyhrazený veliký prostor plný hraček a prolézaček, kde se malým dobrodruhům věnovala milá slečna. Rodiče tak mohli relaxovat u stolků opodál, které stály tak, aby od nich do „koutku“ bylo dobře vidět. Malá Cestovatelka se tam zamilovala do dlouhonohé panenky, kterou od první chvíle nosila všude s sebou. Před odchodem jsme spřádali plány, jak minimalizovat scénu loučení, která nutně musela přijít. Nepovedlo se, malá Cestovatelka začala naříkat, jakmile poznala, že by měla panenku opustit. Zatímco nás polévalo horko, majitelka kavárny byla úplně v klidu. Prý si máme panenku nechat jako památku na Metsovo.

Čtvrté setkání s místní pohostinností jsme zažili u řeky Acheron. Parkovali jsme tam nedaleko zahrádky, na které starší pár sklízel plody ze stromů. Když nás viděli ťapat kolem s malou Cestovatelkou, nejprve nás paní pozvala, ať si u nich natrháme sladké hrozny, a potom nám dokonce donesla zástěru plnou mandarinek až do dodávky. Styděli jsme se, že jsme večer před tím dopili poslední české pivo a nemáme jí co nabídnout.

Poučení pro příště. Nakoupíme zásobu malých Becherovek a plato Plzně, abychom v podobných situacích jen nepříjímali.

První setkání s Antikou

Průvodce lákal na UNESCEM zaštítěné vykopávky ve Vergině. Čekali jsme velkolepé představení a místo toho to bylo ospalé městečko s velkým parkovištěm, od kterého jsme cestu k vykopávkám museli hledat. U brány mě zarazilo vstupné 6€ za osobu. “No tak snad to bude stát za to”, utrousila jsem. (Trapně, přiznávám). V šeru muzea jsme nejprve došli k ruinám. Snažila jsem se vybavit si střípky z dějepisu, abych pojmenovala sloupy: „Dórský, jónský, korintský… “ “Ani jeden“, opravil mě Architekt, tak jsem šla zklamaně dál.

V prosklené vitríně byl model hrobky Filipa II., otce Alexandra Velikého. Prohlížela jsem si ho a snažila se v těch již viděných rozvalinách poznat, co kam patřilo. Moje představivost selhala, a tak jsem pokračovala expozicí dál s narůstajícím pocitem méněcenosti. Došla jsem za roh a zase se vrátila. Podívala jsem se na model a nevěřícně popošla dopředu. A tam byla pravá hrobka Filipa II., respektive její vchod. Těch pár schodů k němu jsem se skoro zkutálela a dole zůstala stát s otevřenou pusou. Cedulka hlásila rok 336 před naším letopočtem, takže té hrobce je 2355 let!

Pejska nebo kočičku?

Řeckem se potulují snad tisíce toulavých psů a koček, a tak kamkoliv přijedeme, máme je hned u dveří. Malé, velké, roztomilé i trochu strašidelné. Jedna fenka byla tak krásná a vyhublá, že mně to vehnalo slzy do očí a Muž nahlas uvažoval o tom, jestli bychom si ji mohli nechat. To bylo poprvé od smrti Manky, kdy připustil možnost mít znovu psa. Ale byla neděle, takže všechno zavřené, a já bych si psa do auta k dítěti bez řádné veterinární kontroly prostě vzít nedovolila.

O pár dní později jsme málem odjížděli se třemi černými pasažéry. Nechali jsme odpoledne u dodávky stát kočárek a když ho Muž šel složit, zdál se mu těžší. Až když ho cpal do auta, vykoukla na něj ze spodního koše kočárku hlava kočky. Pořádně se lekl. 🙂 Vyhnal ji a následně zjistil, že se tam schovávaly ještě další dvě. 😉

Parkování v Meteoře

Potřebovali jsme si koupit místní simku s daty, ale nedařilo se nám narazit na městečko, kde by byla nějaká kancelář operátora. Až pod věžemi slavné Meteory, v centru Kastraki jsme jednu našli. Muž si myslel, že to bude otázka několika minut, a tak nás nechal na blikačkách v ulici. Asi po 10 minutách mi napsal, že je sice na řadě, ale že mladý muž za přepážkou si chce potrénovat angličtinu. Vzápětí přidal: „Nelekej se, ale ulicí jde policie a píská na stojící auta.“ Polilo mě horko. Tohle zavánělo stejnou situací, jako když mě vztekle vypískali na Sardinii. Úplně vystresovaná jsem poslouchala, jak se pískání blíží k nám a modlila se, aby už Muž dorazil.

Nakonec to stihl současně s milou hlídkou, která měla na vše dost času a s každým řidičem se dala do řeči. Uff, i když na silnicích jsou Řekové podobní nerváci jako Italové, o policii to zjevně neplatí.

Máme za sebou něco přes dva tisíce kilometrů a pomalu směřujeme na jih. Řecko nás zatím moc mile překvapilo a nemůžeme se dočkat, co dalšího zažijeme a uvidíme.

Budu ráda za vaše tipy na zajímavá místa!

Další minipříběhy z Řecka najdete ZDE.