Na druhou část Biennale jsme si přivstali, takže jsme ve městě už před desátou ranní a téměř sami. Opravdu, v úterý ráno v Benátkách potkáte pouze pracující Benátčany a těch není mnoho. Hodně lidí pochopitelně žije z pronájmů nemovitostí a pokojů, řada z nich vede malé obchůdky a služby. Vetšinou od 10 hodin, takže teď jsou zrovna na cestě do práce, telefonují, navzájem se zdraví, pokřikují ze břehu na břeh a ze břehu na loď.
U vody to je ale jiná práce. Nejprve na Ponte D. Accademia potkáváme dvojici mužů pečlivě odstraňující zámečky, které na starý most za víkend navěsily stovky turistů v naději, že se do Benátek vrátí. Zámečky, mnohdy podepsané či ostužkované, končí bez ceremonií na dně kbelíku. A štípání pokračuje. (Když jsme se o několik hodin později vraceli z Biennale, neměli ještě hotovou ani jednu celou stranu mostu!)
O několik kanálů vedle, ale snad o století v čase zpět – opravna gondol. Tady končí ty načančané nádhery, když potřebují trošku naleštit.
Dva dny jsem od Architekta poslouchala, že by chtěl vědět, jak hluboké moře v Benátkách je. No a zrovna jsme narazili na loď vyměňující kůly pro kotvení lodí. Je na to takový speciální jeřáb, který dokáže vytáhnout starý kůl a na jeho místo zatlouct nový.
Takže pro zvědavce: celková délka kůlu: 11 metrů, z toho v bahně asi 4 metry, 3 metry nad hladinou a zbytek (4m) pod vodou.
Ráno měli čerstvě vyměněný jeden kůl, cestou domů už měli všechny 4 a začínali na další soustavě o pár metrů dál. Odhaduji tedy, že jeden kůl jim trvá tak 45 minut.
Tolik k rychlým postřehům ze života pracujících Benátčanů, příště to bude zase o Biennale.