První návštěva Gosaukamm – noční výstup na Hofpürglhütte

První společnou cestu do Alp jsem měla slíbenou dlouho, ale počasí ne a ne být stabilní. Když už jsme se konečně vyrazili, nabrali jsme zpoždění kvůli práci i nákupu vybavení na poslední chvíli. Naším cílem byla Hofpürglhütte, přesněji řečeno její winterraum. Horolezec na něm byl před lety, já nikdy. Co víc si přát, když vyrážíte pozdě. Takže vás možná nepřekvapí, že jsem si brzy připadala jako ve filmu Svatební cesta do Jiljí.
Pokračovat ve čtení „První návštěva Gosaukamm – noční výstup na Hofpürglhütte“

Když velcí prodejci outdooru selžou…

Potřebovala jsem boty. Nízké přístupovky do lehkého terénu, nic technologicky ani finančně náročného, ale zase ne úplné „žvejky“. Nepotřebuji drahé do detailu propracované boty, jaké mají horolezci, kteří lezou více délky a vůbec – jsou v horách jako doma. Stačí mi trochu lepší tenisky do Stromovky i do lesa. Moje představa byla jasná, po návštěvě několika renomovaných prodejců outdooru se však zdála nesplnitelná.
V Hudy sportu jsem narazila na překvapivě malý výběr a hlavně nedostatek velikostí (Perštýn). Slečna, která mě obsluhovala, byla milá, ale působila, že jí je srdečně jedno, jestli si něco koupím. Také jsem měla pocit, že má nastudováno několik popisek bot, ale v tom zbytku se moc neorientuje.
Pravý opak mě čekal v Rock Pointu (Perštýn). Prodejci- machři mi udělali přednášku o všech možných podrážkách/obsádkách/membránách, ale nedokázali pochopit, co potřebuji a že boty za 3500 Kč jsou mimo můj finanční limit. Raději si připlatím za kotníčkové boty (moje Hanwagy dosloužily), protože ty se svými rozviklanými kotníky užiju podstatně lépe. Borci ale jako by neslyšeli, takže jsem na konec odcházela s tím, že od nich bych si boty ani nekoupila.
Nečekala jsem, že mě zklame i Hannibal. Na Senovážném náměstí jsem objevila výborné boty a dokonce ve slevě, ale malé. Aktivní prodavač mě hned poslal nad Mírák, kde měli mít potřebnou velikost, a ujišťoval mě, že sleva platí i tam. Jenže ouha! Tam o tom nic nevěděli a jiné boty, které by přicházely v úvahu také neměli. Takže zbytečná cesta a naštvání jen proto, že neuměli s počítačem.
Horolezec mi od začátku doporučoval Kamzíka v Českých Budějovicích. Nevěřila jsem, že by tam mohli mít dostatečný výběr modelů a hlavně velikostí. I když jsme na Krumlovském horákovi vyhráli nějakou slevu, kvůli mé skepsi jsme ji nikdy nevyužili. Teď měl tedy Kamzík jedinečnou příležitost mě přesvědčit.
Ze začátku to vypadalo, že odejdu s nepořízenou. Znovu jsem se dostala do situace, že jsem musela téměř obhajovat, proč za boty nechci platit 3500 Kč. Když už jsem si ze zoufalství začala zkoušet i kotníčkové boty, padl mi náhodou zrak na zlevněné Vaude. I když byly ve slevě, měli velikosti i na mě! Samým nadšením jsem hledala dál i obuv pro náročnější terén. Tam jsem cenový strop neměla. A v tom mi prodavač přinesl ukázat další Vaude. Opět fantasticky pohodlné, hezoučké a také za super cenu!
Zdá se, že Kamzík nakopal velkým prodejcům zadek 🙂
Na procházky…

Do hor 🙂

Svatošské skály

Říká se, že s jídlem roste chuť. To samé platí i o lezení a objevování nových oblastí. Minulý víkend nám jedny skalky nestačily, když už jsme byli na západě, vyrazili jsme ještě na Svatošské skály v těsné blízkosti Karlových Varů.
Podle průvodce by nemělo být obtížné je najít. Popis cesty je velmi pečlivý, ale když to náhodou vezmete o ulici vedle, může se vám stát, že jako my narazíte na zahradní osadu v Doubí. Nás tam dokonale vyléčili z dojmu, že na západě Čech se to jen hemží milými a ochotnými lidmi. Kdepak: „jsou tady stejní kreténi, jako jinde.“
Věc se má totiž tak, na Svatošskou se podle mapy dá pohodlně dojít skrz tuto osadu. Takže si s naloženými batohy šlapeme do kopce kolem chatiček, když nás nějaká soudružka neváhá zastavit s tím, že tudy neprojdeme. „Proč?“, ptáme se. Podle mapy jdeme dobře… „Tohle je soukromá osada.“ S pojmem soukromá osada se setkávám poprvé a ihned mi to asociuje nějakou sektu. Nicméně je jasné, že naše přítomnost je nežádoucí, s omluvou to otáčíme, abychom zjistili, že jsme zamčení. Vrata, která se cestou dovnitř zdála už sto let zapíchnutá v křoví, jsou nyní pevně omotána řetězem. Přitom nás pán, který je zavíral, musel vidět a slyšet. Takže potupně žádáme o odemčení a snášíme přednášku na téma: Nečumte do mapy, ale na vrata, no né! Ano, pravda, na vratech se nyní, když jsou zavřená, dá přečíst sprejem neuměle vytvořený nápis SOUKROMÝ POZEMEK. Ovšem autorovi jaksi nedošlo, co se s nápisem stane, když se vrata otevřou a navíc do křoví…
První nezdar nás nemůže odradit! Přeparkujeme (o tu ulici dál) a vydáváme se po velmi frekventované asfaltce z kopce dolů k řece, kde nás čekají skalky. Když píši „velmi frekventovaná“, mám na mysli stejný dav, jako je ve Stromovce v krásný letní víkendový den. Prostě všichni z Varů objevili Svatošské skály ve stejný den jako my, jen si k tomu někteří vzali podpatky/kolo/psa/kočárek/děti chodící/děti na koloběžkách/důchodce a v některých případech i auto. Výsledkem je přecpaná silnička v CHKO, kde se vlastně celou dobu někomu vyhýbáme a přitom si dáváme pozor na cyklisty-závodníky.
Že by místní skály a potažmo horolezení mělo v KV takovou přízeň? Kdepak, cílem všech nejsou skály, nýbrž restaurace hned přes řeku. Z terasy je sice na skály krásný výhled, ale podle všeho se návštěvníci spíše věnují svým půllitrům. 
Výhled na skály přes řeku
My se samozřejmě vydáváme přes houpající se lávku rovnou ke skalám. Přístup k nim je ukryt ve křoví, takže se tam nelezci neodváží.


Tady nám 50 metrové lano stačit nebude…
Když se dobře zadíváte, najdete na skále maličké horolezce.

Na skalách i pod nimi je taktéž šrumec. Zdá se, že je to lezecká oblast No1. Já jsem ale tak unavená, že nemám sílu ji sama vyzkoušet. Odjistím Horolezce v jedné z cest, na které stačí naše padesátka lano a pomalu se vydáváme zpět. Na věžičku si ale prý jednou spolu vylezeme!

Já se vrátím a přinesu si delší lano!

Šemnice

Začínám si připadat, že se můj život, nebo alespoň ten víkendový, řídí předpovědí počasí. A ta je často velmi vrtkavá, mrcha. Vlastně mám poslední dobou pocit, že bych si radši měla hodit korunou, protože bych se pravděpodobně dočkala lepšího výsledku, než když se podívám ve středu na předpověď.
Mělo pršet, oba máme spoustu restů pracovních i nepracovních a těšíme se (já upřímně, horolezec strojeně) na víkend lenošení v posteli. V sobotu ráno mě budí sluníčko a je mi jasné, že jestli to vydrží, mám po lenošení. A nemýlím se. Krátce po obědě už jsme na cestě do západních Čech. Horolezec našel nějakou krásnou oblast, která by mohla být podobně pěkná jako Perštejn.
Jedná se o několik menších skalek, které jsou na konci chatové osady v obci Šemnice. Nejdelší cesty tu mají sice 25 metrů, ale obtížnosti jsou nižší, takže na odpolední rozcvičení to stačí, na delší pobyt už by to bylo málo. 
Horolezec z toho materiálu chrochtal blahem

Někde je to spíš pastva
Večer rozbíjíme stan na tábořišti u poslední skalky. Trojice místních procházející kolem to sice nelibě komentuje, ale jen pod fousy, takže nečekáme problém. To ovšem netušíme, že se nám postarají o noční můry!

Ráno vyprávím horolezci, co se mi zdálo: 
Probudilo mě světlo baterky pronikající do stanu. Viděla jsem kužel světla putují k nám ve směru od cesty, ale nechápala jsem, co se děje, dokud jsem neuslyšela rozčilené hlasy: „Ty vole, voni tady jako fakt spěj! To si dělaj prdel, ne?!“ Ty ses snažil utišit psa, aby nezačal dělat kravál a oni naštěstí rychle odešli, ale já se pak bála vystrčit ze stanu nos.
Horolezec se na mě překvapeně podívá a mně zatrne, když vypráví, že jemu se také zdálo, že na nás přišli. V jeho podání jsme sice skončili rozčtvrceni na dně řeky, ale začátek snu byl stejný.  
Tak se obávám, že to asi nebyl jen sen a že horolezcova fantazie si k tomu jen něco málo přidala. Ach jo, to se budu příště pod stanem pěkně bát :-/

Hodnocení oblasti:

  • dostupnost z Prahy: 2 (po Karlovarce něco málo pod 2 hodiny)
  • materiál: 1, hrubozrná žula 
  • odjištění: 2, klasické (jen v obtížnějších úsecích, jinak po vlastním)
  • rozsah cest: 4 (nižší obtížnost od II do V+ relativně výběr, pak už jen ojediněle)
  • možnost přenocování: 2, v lese u poslední skály, pokud se nebudete bát, že místní budou hrát v noci bojovku
  • voda: skály jsou hned u řeky, pitnou s sebou

Perštejn

Všechno zlé je k něčemu dobré. Celý týden jsme se modlili, aby se nenaplnila předpověď počasí a mohli jsme jet do Rakouska.Ale když už došlo na bouřky, vydali jsme se alespoň prozkoumat novou lokalitu v Čechách. Perštejn nám doporučili horolezci minule na Waxenbergu, moc jsme toho o něm sice nevěděli, ale v sobotu večer nás přivítal sluncem a to bylo hlavní.

 Krásný výhled od tábořiště

Večerní romantika

Večer se zdála skála ještě vlhká, ale ráno už byste nepoznali, že pršelo. Než jsme se vykolébali ze stanu, měli už místní borci za sebou pěknou řádku výškových metrů.

 Nedělní výheň
Rozhodli jsme se začít na menší skalce, abychom si skálu pěkně ošahali. Shodli jsme se, že bychom ji charakterem přirovnali k Barevce u Krumlova, i když tady se chyty občas víc schovávaly. Prostředí nádherné a jako bonus hrozně fajn lezci kolem. Skoro se nám nechtělo domů 🙂

Pohled z kopce na druhé straně řeky
Hodnocení oblasti:
  • dostupnost z Prahy: 1- (asi hodinu a půl)
  • materiál: 3, ortorula (poschovávané chyty, místy nepřehledné)
  • odjištění: 3 (místy větší odstupy, slaňáky jen místy, frendy se hodí)
  • rozsah cest: 1 (od IV po IX, různé délky)
  • možnost přenocování: 2, v lesíku nad skalami
  • voda: skály leží přímo u řeky, pitnou vodu je třeba mít s sebou