11. „Okno“ k sousedům

Pro samé zážitky se surfování jsem se nedostala k tomu, abych popsala, jak jsme se seznámili s novým sousedem.
Původní hluční obyvatelé apartmánu vedle nás tenkrát asi oslavovali poslední noc v Taghazoutu, protože pak jsme o nich neslyšeli a najednou tu byli jiní. Chvilku byl klid, ale pak se jednoho odpoledne začaly ozývat rány do zdi. Někdo do ní bušil tak vehementně, že jsme s obavou začali čekat, že se snad proboří až k nám. To, co vám přijde v Evropě jako dobrý vtip nebo výsledek příliš bujného fantazírování, se v Africe může stát skutečností. A tak se po jedné ráně naší kuchyní rozletěly kousky zdiva a muž skrze díru o velikosti plechovky coly hleděl sousedovi do tváře: „Helou!“ Za chvilku už byl soused u nás a kostrbatě nám vysvětloval, že si od nás potřebuje napojit vodu. Skutečně s ním dorazil také instalatér, který nám kuchyni nejprve trochu vyplavil, ale pak na stávající trubku přitavil novou a tu prostrčil zdí. S naprostou samozřejmostí si přinesl plynovou bombu a jal se nám v kuchyni operovat s otevřeným ohněm takovým stylem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
 
 

Koukali jsme se na sebe s mužem trochu nejistě, ale ani ne za hodinu měli pánové hotovo. Instalatér po sobě zazdil i uklidil, v tom by se myslím v Čechách mohli pánové polepšit, a pak jsme už jen slyšeli, s jakou radostí vedle uvítali tekoucí vodu.
Díky tomu víme, že máme sympatického souseda- surfařského instruktora. Hádám, že by se nám taková známost mohla hodit.

Ocením vaše komentáře a postřehy!