Čím dál víc si myslím, že musí existovat zákon schválnosti spojený s cestováním, nebo spíš s momentem, než člověk vyrazí na daleké cesty. Jako by výběrová řízení a složitější zakázky nemohly přijít, když si v pracovní době kupují kolegyně oblečení přes internet. Ne, zkrátka se ukazuje, že jejich čas nadejde deset minut před mým odchodem na letiště. Nejlépe když letím někam hodně daleko a nebudu k zastižení.
Naučila jsem se zákonu schválnosti vzdorovat. Opravdu nejsem tak naivní, abych si myslela, že nad ním získám navrch. Kdepak! Stačí mi jen škodolibá radost z sms mého mobilního operátora: „Váš datový tarif Svět byl aktivován.“ Co zmůže zákon schválnosti proti moderním technologiím! Chápu, nepůsobí to zrovna jako standardní začátek dovolené, ale o standardní dovolenou u mě ani nejde.
Když jsem se poprvé vydala pod stan do Norska se studentskou cestovkou, působila jsem ve svém okolí poněkud výstředním dojmem. Když jsem se do Norska na šest měsíců odstěhovala a nechala v Praze tehdejšího partnera, psa a práci, kam jsem se moc chtěla vrátit, už jsem byla trochu za potížistku. Skoro jsem si to napravila dovolenou v Egyptě, jak vystřiženou z katalogu, jenže tam jsem se zamilovala a a italským přítelem jsem pak létala do různých koutů Itálie. Z toho už si mnozí klepali na čelo. Nově získané cestovatelské sebevědomí zocelené italským chaosem jsem pak vystavila zkoušce nejtěžší. (Tedy až doposud.)
Island byl mou vysněnou destinací. Opět bych to ale nebyla já, kdybych se cestou tam nenechala chytit za pašování alkoholu a na cestě domů pro změnu v letadle nezískala důležitého klienta. Začínáte mít pocit, že jsou ty moje cesty tak trochu zvláštní? Tak to si počkejte na moje vyprávění o cestě do Maroka. Ještě nestačilo? Tak si představte, že jste městem zhýčkaná žena na 16ti denní cestě do exotické země jen s příručním zavazadlem, jehož převážnou část okupuje spacák.
Inu, díky bohu za něj… Je 1:38 ráno a já vás zdravím z plechové lavičky na letišti Milan Malpensa…