Jak Manka strašila na Hofpürglhütte

Zpočátku byla vzorná, ale jen jsem začala klimbat, zaslechla jsem nezaměnitelný zvuk drápků na dřevěné podlaze. Cvak, cvak, cvak… a na palandě se začala povážlivě vrtět postava ve spacáku. Do toho trocha čmuchání a doposud spící už to nevydržel, popadl čelovku a jal se hledat zdroj těch podivných zvuků. Mně se tak naskytl krásný pohled na Manku v kuželu světla, jak s nechápavým výrazem hledí na zdroj toho vyrušení. Zatímco ona byla zcela v klidu, hlas ze spacáku zněl velmi překvapeně: „Pes!? Je tady pes?!“ „My jsme přišli s pejskem“, snažím se ho uklidnit. „Jo? Aha, tak čau.“ a zase usne.

Přivolávám Manku a znovu ji ukládám „na pelíšek“. Několikrát ji v noci zkontroluji tak, že ji jen pohladím po hřbetě a zase spím, takže k ránu už mě jen tak něco neprobudí. A rozhodně mě neprobudilo vstávání třetího spáče. 

Nepřekvapilo ho, že vedle něj na letišti leží někdo další, ale hodně ho vyvedlo z míry, když šlápl na Manku. Cestou na záchod si chtěl zjevně obout boty, které měl na zemi právě vedle Manky. Takže našlapával, nohou hledal botu a místo toho nahmatal psa. No a Manka, jak byla zvyklá, že ji pořád kontroluju, tak se ani nehla. Naštěstí, protože myslím, že i takhle se jí polekal dost.
Tím probudil mě, ale jak byl zmatený, vůbec mě nevnímal a nohou dál Mance kontroloval záda. Když mu konečně došlo, že se mu to nezdá, vyskočil na postel a šlápl pro změnu na mého Horolezce. Teprve v tu chvíli se mi povedlo mu vysvětlit, kde je a co se to kolem něj válí za lidi a psa. No jo, zkrátka winterraum, nikdy nevíš, vedle koho se ráno probudíš 😀

Ráno na nás pánové koukali se směsí zvědavosti a překvapení. Šli spát dost pozdě, takže nečekali, že by se k nim v noci někdo přidal, navíc páreček doprovázený psem. Každý z nich měl ale díky tomu vlastní příběh, který vyprávěl znovu a znovu celý víkend. Zdálo se, že z toho, jak se seznámili s Mankou, mají větší zážitek než z Jahnweg na vrchol Grosse Bischofsmütze. 🙂