První surfování

Probudila jsem se jako z kómatu a vůbec nic se mi nechtělo. Můj Surfař, kterého doma naopak někdy tahám z postele jen těžko, vystřelil a běžel „zapnout stereo“. Tak jsme překřtili otevírání velkého okna směrem k oceánu. Dokud je zavřené, slyšíte šumění vln zpovzdálí, tlumeně. Jakmile ho ale otevřete, je to, jakoby oceán zaplnil celý apartmán. Dokonce jsem napoprvé měla i pocit, že se s námi celý pokoj houpe. Na Surfaře to působí jako magnetu, musíme hned ven. Myslím, že dnes dojde na první surfování.

Rozkoukávám se…

Menší procházkou vyrážíme pro jídlo a já klopím oči před místními muži. Ještě jsem si na ty pohledy nezvykla a to mě zatím viděli jen s doprovodem. Přestože jsem oblečená velmi decentně (místo ultra krátkých šortek mám s sebou jen sukně ke kolenům a zakrývám si i ramena), přitahuji pozornost jako lampa hejna komárů.

První vysloveně milá zkušenost s místními přichází nečekaně brzy. Starší majitel obchodu nám k nákupu zdarma přidá kousek sladkého pečiva pro „madame“, jak mě tu oslovují. Cítím se trapně, všichni tu plynně hovoří francouzsky. I ten největší pobuda na ulici vás osloví „Bon žůr“ potom teprve lámanou angličtinou. K šátečku, který je i bez náplně velmi sladký, by se krásně hodil pomerančový džus. Zastavujeme se tedy znovu ve Floridě, a zatímco já uspokojuji chuťové buňky, muž hbitě získává heslo na místní wifi a už koresponduje se světem.

Ukolébaná báječným ránem souhlasím s první lekcí surfování. Večer jsme si vyzvedli surfy a neopren. Na oboje hledím s nedůvěrou. Neopren je asi ta nejnechutnější věc, jakou jsem na sebe měla kdy obléct, a prkno není ani ze dřeva, ani z plastu, ale z pěny a je velké a neforemné. Rozhodně nepůsobí tak stabilně, jak bych si představovala.

Kolem Taghazoutu je mnoho pláží rozličných jmen a kvalit. Když mi o nich Surfař vypráví, padají slova jako low tide, point break a beach break. Nevím sice, o čem je řeč, ale vypadá to, že mu opravdu záleží na tom, abych se neutopila, tak aspoň předstírám zájem.

Nevím, zda to zjistil z čajových lístků, postavení hvězd či ze směru větru, ale můj surfař 100% ví, že nejlepší vlny budou na Mystery. Je to asi 15 minut chůze, proto mi rezolutně nese prkno s tím, že večer budu strhaná i bez toho. Začínám být nervózní, jde do tuhého.

Je to tu, začínáme se surfováním

Nasoukat se do neoprenu není problém. Podle toho, s jakou vážností mi muž popisuje nutnost navléknout si nejprve jednu nohavici a až pak druhou soudím, že si nikdy nezkoušel silonky. 🙂 Já s nimi jistou zkušenost mám, takže i když je to nechutné, jsem v neoprenu navlečená v cuku letu.

Pokračujeme protažením a zkušebním výskokem na prkno namalované do písku. Tady na suchu si připadám mrštná jako gymnastka, ale netuším, jak se mi podaří vyskočit z lehu do podřepu na plovoucí korkové zátce. Surfařovi svítí oči a žene mě do vody. Je studená! Mám chuť to otočit, ale pak zjišťuji, že mám dobrý neopren a uklidňuji se. Jen na chvilku. Naráží do mě první vlnka a já se nedobrovolně vracím o několik desítek centimetrů zpět. Dochází mi krutá pravda- když se mnou takto zamávala pidi vlnka, co se stane, až přijde nějaká větší?!?

Odvážně postupujeme metr za metrem do moře a muž mi ukazuje, jak čelit stále větším vlnám. Začínám mít vážné obavy o čočky. Tohle mi je přeci musí vyplavit… Máme vodu po prsa a naskakujeme na prkna. Tedy přesněji- muž naskakuje, já se soukám a poznávám, jak je vratké. Vím, že mě pozoruje, tak se snažím nedávat najevo strach a pádluji dál.

Blíží se první vlna. Nejprve vypadá neškodně, ale pak se přede mnou prudce zvedne a zavírá mě. Když mě pustí, stojím o pár metrů dál a vykašlávám slanou vodu. Prkno se bezvládně povaluje na vlnách kousek ode mě. Chtělo by se mu odplavat, ale mám ho pevně uvázané kolem kotníku. Přísně si ho měřím, mělo by mi pomáhat, ne mě shazovat! Popadnu ho a odhodlaně mířím zpět za Surfařem. Je ve mě malá dušička a muž mě ujišťuje, že jsou vlny jen tři čtvrtě metru až dva metry – ideální MALÉ vlny pro začátečníka!

Podařilo se mi stabilizovat se na vodě kousek od něj a už mi říká, abych se připravila. „Už ti jde, je krásná! Pádluj, pádluj, PÁDLUJ!“ Dělám, co mohu, pádluji a zároveň se snažím držet balanc, protože s každým záběrem si ve své nezkušenosti rozhazuji rovnováhu. Najednou mám pocit, že mě někdo zezadu nadzvedává, ale pak jsem z ničeho nic v bubnu pračky. Tlak v uších prozrazuje, že dělám kotrmelce a vůbec netuším, kde je dno… Když mě vlna konečně pustí, mám sůl v puse, nose i očích, ale co se toho posledního týče, nejsem si jistá, že je to jen mořská voda.

Tak kvůli tomuhle jsem se táhla celou tu dálku! Abych se tu pak při první příležitosti takhle nalokala! Surfař si chytá svoji první vlnu, elegantně na ni naskakuje a dojede na ní až ke mně. Tváří se spokojeně a já mám chuť mu tím prknem rozbít hlavu. Místo toho se vracím zpět do vln, protože toho bohdá nebude, abych se jen tak vzdala.

Hlavně se neutopit!

S každou další vlnou, která se na mě valí, zkouším, jak ji co nejlépe ustát, aby mě nevrátila moc zpátky. Když se konečně dostanu do správné pozice, zkusím vlnu chytit, ale smete mě z prkna jako smítko prachu. Otřepu se a musím se smát. Tak o tomhle je surfování? Rvát se s vlnami do umdlení a pak se nechat „vyprat“? Nad pláží stojí zvědavci, možná profíci, pro které dnešní malé vlny nestojí ani za to, aby se převlékli do neoprenu. Představuji si, jak legračně asi z jejich perspektivy vypadám. Nejradši bych se vším sekla, ale i na dvacet metrů dokážu přečíst starost v přítelových očích. Mrzelo by ho to, neužil by si to… Nasazuji široký úsměv a vracím se do vln…

Z nějakého důvodu mi v hlavě zní Pink – Just give me a reason. Když se blíží vlna, soustředím se na song a lépe se mi tak daří potlačit strach. Při třetím pokusu se mi konečně podaří vlnu sjet. Pádlováním jsem se nerozhodila, dostala jsem se do správné pozice ve správné rychlosti, takže mě vlna nadzvedne a místo toho, aby mě smetla, nese mě s sebou až ke břehu. Těch několik vteřin na samém vrcholku vlny je krásných a děsivých zároveň. Mám pocit, jako bych letěla, a zároveň si velmi jasně uvědomuji, jakou silou by mě vlna zpracovala, kdybych udělala chybu. S výskotem vyskakuji na mělčinu a otáčím se k moři. Z vln na mě mává ruka se vztyčeným palcem. Najednou ten pocit chci zažít znovu, být několik sekund mezi letem a pádem, a tak se vracím zpět do vln. Tak trochu se jim vysmívám a později mi k tomu muž řekl: „Ty vlny tě sice hrozně mlely, ale ty ses smála tak, že ti byly zuby vidět i zezadu.“

S každým dalším pokusem si věřím trochu víc, takže se za chvilku zkouším postavit. Zatím jen na kolena, ale i tak se po dojezdu raduji jak malá. Pak přichází zlom, dochází mi síly, a jakmile na surfu nemáte sílu do pádlování, vlna vás smete. Padám, motám se bubnu a znovu a znovu se melu ve vlnách. Chtěla bych víc, ale tělo už to nedokáže. Jsem vděčná, když muž rozhodne, že už je čas jít domů.

Teprve na břehu si uvědomím, že nastává příliv a vlny jsou daleko větší než na začátku. Kdyby takové byly, když jsme přišli, neměla bych odvahu do moře ani vstoupit. Jsem opravdu hodně unavená, takže mě ani nenapadne přemlouvat muže, abych si mohla prkno nést sama. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby zvládl odnést i mě.