13. Jídlo

Se zvýšeným výdejem energie stoupá i naše potřeba pravidelně si plnit žaludky. Jídlo byla jedna z věcí, na které jsem v Maroku byla hodně zvědavá. Již po příletu mi ale bylo jasné, že se tu s degustací asi raději moc nerozvášním. Místní podmínky (zápach, špinavé kočky, psi a kozy na hromadách odpadků) chuti na exotické jídlo ani moc nenahrávají.
Naštěstí je náš apartmán vybaven alespoň jednoduchým vybavením k vaření a my nemáme moc vybíravé jazýčky. Díky nákupu v supermarketu máme základní potraviny za rozumnou cenu, zbytek si zkrátka koupíme v Taghazoutu. V jednom obchůdku mají pro mě speciální sazby. Když jde nakupovat muž, zaplatí tam za dvě bagety 4 dirhamy. Když jdu já, platím 2,40 – 2,50 dirhamů podle toho, jestli je za kasou zrovna otec nebo syn. Proto mám na starosti nákupy hlavně já a mohu se tak vždycky ještě trochu projít po okolí a omrknout vlny na Panoramě.
Základem našeho jídelníčku jsou bagety, v jejichž přípravě se stal z muže takřka mistr. Bagetky obložené sýrem, rajčetem a avokádem snídáme či svačíme na skalách pod okny. Špagety, to je zase moje doména, jinak si vaříme kuskus, bramboráky i palačinky. Vůbec se nemáme špatně! Abychom si ještě přilepšili, odvážili jsme se na místní rybí trh pro čerstvou rybičku. Chtělo to hlavně pevné žaludky, ale i trochu trpělivosti. Už dávno jsme si tu navykli na vlastní režim a vstáváme na místní poměry dost časně.
 
 

 Nejprve se necháme zmást evropskou představou o rybářích, kteří vyjíždí za tmy na moře, aby svoje úlovky prodávali časně z rána. Pche! Tady se na moře jde v době, kdy já už jsem vzhůru, a trh funguje nejdřív od půl jedenácté dopoledne, dříve nic neseženete. Musíme se tedy projít dvakrát, v devět ráno tam prostě ještě nikdo nebyl.
Nepředstavujte si žádný velký trh. Jen kousek od člunů vytažených na pláž stojí převrácené bedny sloužící jako pulty. Nad nimi se v pravý čas rozevřou slunečníky, znamení, že už s prodejem začali. Rybáři pak ve dvojicích obsluhují místní obyvatele i odvážné turisty. Jeden většinou ryby krájí a kuchá, druhý vyjednává se zákazníkem.
 
 
Já mrtvé ryby moc nemusím. Kdo četl mé zápisky z Norska, tak ví, že jistou zkušenost už s jejich zpracováním mám, ale absolutně mě děsí, dokud mají hlavu. Takže od pultů se raději držím malinko dál; vlastně se snažím tak trochu schovat za mužem a zároveň chci být hrozně statečná…  Asi mě už zná, protože vybranou ryby nechává zbavit nejen vnitřností, ale i hlavy. Juchů, teď už je to pro mě jen kus masa a s tím si poradím.
Maročané vaří v tak zvaném „tažine“, což je takové spojení grilu a papiňáku. My jsme na ugrilování ryby použili jen spodní část, ve které muž umně rozpálil uhlíky. Já jsem mezi tím očistila rybu a připravila ji do alobalu. Protože nemáme vlastní terasu, grilujeme na schodech k apartmánu, ale nikoho to, zdá se, nepřekvapuje.
 
 

Rybička se krásně povedla a to nás motivovalo k dalším experimentům tentokrát s krevetami. Koupili jsme jich čtvrt kila a muž mi je chtěl uvařit s kuskusem. Abych pomohla aspoň trošičku, snažila jsem se překonat se a asistovat při jejich loupání. Čerstvé krevety jsem ještě nikdy neměla v ruce a je to odporné! Při loupání musíte nejprve ulomit krevetě hlavičku, což za mě zpočátku bez předsudků dělal muž. Postupně jsem se „pochlapila“ a loupání zvládla celé. A nakonec jsme si vykouzlili úžasné jídlo!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *